Jakmile dojedu dom tak na sebe hodím jiné oblečení a běžím do lesa. Lesem jdu pomalu a ostražitě. Když jsem blízko místu, kde jsem se potkal s Lydií tak se zastavím a poslouchám okolí a čekám, kdo se objeví. Za chvíli už slyším Lydii i se Scottem. "Nemusel jsi se mnou chodit." Zní trochu rozčíleně. "Buď ráda, že jdu jenom já. Ostatní chtěli taky." Lydie si povzdechne ale nijak to nekomentuje. Zastaví se na místě a rozhlíží se kolem. "Tady to bylo. Cítíš něco?" Scott nasaje vzduch. "Jen les. Nic zvláštního." Zamračí se.
Začne se ostražitě dívat kolem sebe. "Nic necítím ale někdo tu je. Slyším jeho tlukot srdce. před chvílí se mu zrychlil." Po těch slovech mě málem ranila mrtvice. Zachřestím s křovím abych je upozornil, kde jsem a pomalu vyjdu ze skrýše. "Ahoj. Už mi řekneš, jak se jmenuješ?" Zeptá se mile Lydie. Zakroutím hlavou a zvědavě se k nim přiblížím. "Nemusíš se nás bát, Scott je sice vlkodlak, ale je hodnej." Takže vlkodlak. Táta bude mít radost. "Myslíš, že umí mluvit?" Zeptá se Scott Lydie. Zvědavě si mě prohlídnou. Ukážu na Scotta. "Přítel?" Zeptám se ho.
Ohromeně na mě hledí. "Ano, jsem tvůj přítel. Neublížím ti." Mám přátele. Přijdu k němu a obejmu ho. "Už vím, proč jsem nic necítil. Voní lesem. Asi ze zeptám Deatona na jeho názor, co by mohl být zač." Objetí mi opětuje a nakonec mě poplácá po zádech. " Víc nám asi neřekneš, co?" Nejistě se na ně podívám. "Myslím si, že si námi ještě není úplně jistej." Řekne Lydie a já začnu kývat hlavou. "Rádi bychom tě představili smečce. Půjdeš s námi?" Nejistě kývnu a jdu pomalu za nimi.
Dojdeme k nějakému ohořelému domu, ze kterého jde slyšet smích. Vejdeme dovnitř a já uvidím docela zajímavou scénu. Většinu z nich jsem viděl ve škole. "Smečko, chtěli bychom vám někoho představit." Upozorní na nás Scott. Všichni se na nás podívají. "Kdo to je?" Zeptá se nějakej starší chlápek. "Mlč, Ptere." Pohledem se zaseknu na chlápkovi, který stál u okna. Dívám se mu do očí a on zase mě. Cítím takový zvláštní pocit a za chvíli se mi podlomí nohy. Ten chlápek je hned u mě a kontroluje, jestli se mi něco nestalo.
Cítím se v jeho blízkosti zvláštně, a dokonce vím proč. Je to můj osudový partner. Vyškrábu se na nohy a uteču odtamtud pryč. Zastavím se až skoro na okraji lesa. Sednu si na kámen a složím hlavu do dlaní. Co jsem to udělal? Proč jsem před ním utíkal? Uslyším kroky, a tak rychle zvednu hlavu. Je to on a jde ke mně. "Bylo tam na tebe moc lidí, co?" Vyděšeně se na něj dívám a čekám co udělá. Sedne si vedle mě a prohlíží si mě. Kdybych neměl srst tak bych se červenal až já nevím kde. Odvrátím od něj pohled a zkoumám svoje ruce.
Najednou mě ale chytí za ruku a sevře v té svojí. "Nemusíš se mě bát." Dá mi na tu ruku pusu a usměje se. "Mé jméno je Derek a jak se jmenuješ ty, princezno?" Vysmeknu se mu, omluvně se na něj podívám a uteču domů. Jakmile jsem v bezpečí domova, tak se usadím v obýváku a pustím si televizi. Nedokážu se na ni ale soustředit. Proč vždycky raději uteču? I před mým osudovým partnerem? Stočím se do klubíčka a nějakým záhadným způsobem usnu na gauči.
Probudí mě táta, který se mnou jemně třese. "Já myslel, že budeš v lese. Stalo se ti snad něco?" Povzdechnu si, vytáhnu mu blok z kapsy a podám mu ho. "Můj spolužák Scott je vlkodlak a co jsem tak pochytil, tak má smečku. Nevím, jak se jmenují, promiň." Táta se na mě ohromeně podíval a vše si zapsal. "Jak jsi na to přišel?" Položím si hlavu do dlaní. "Šel jsem na stejný místo jako včera a potkal jsem tam Lydii i se Scottem. Chtěli mě představit smečce a já šel s nimi, a pak se to zvrtlo." Prohlídne si mě, jako by hledal nějaké zranění.
Zakroutím hlavou. "Je mezi nimi můj osudový partner, tati." Vypadne mu blok z ruky a on se na mě radostně dívá. "Víš, jak se jmenuje? Je hodná? Je hezká?" Tak, a je to tady. "Jmenuje se Derek." Táta zaraženě zamrká a potom se usměje. "Odpověděl jsi mi ale jen na jednu otázku." "Je hezkej." Zčervenám, když si na něj vzpomenu. Táta si toho všimne a usměje se. "A milej asi taky je. Dřív, než jsem se něco dozvěděl, tak jsem zdrhl." Povzdychnu si. Proč musím být takovej posera a pořád utíkat. "Z toho si nic nedělej. Tvoje máma přede mnou ze začátku taky utíkala a dát se s ní dohromady bylo těžký." Zavzpomíná táta a já se po jeho slovech přinutím usmát. To se zvládne.
Když sníme večeři tak se na mě táta zvláštně podívá. "Co?" Zeptám se zvědavě. " Nemůžu uvěřit, jak rychle jsi vyrostl. Vždyť už máš i svého osudového partnera." Skepticky se na něj podívám, zatřepu hlavou a dál to raději neřeším. "Jak bylo vlastně v práci?" Zeptám se zvědavě a čekám na odpověď. Usměje se a rozcuchá mi vlasy. " Je to celkem dobrý. Je divné být šerif ale asi si na to zvyknu. Taky mám takový pocit, že je můj zástupce nadpřirozená bytost. Musím si to nějak ověřit. Jinak se dneska nic zvláštního nedělo." Tady se asi nudit nebudeme, když i na stanici se pohybuje nadpřirozená bytost.
Jakmile jsme skončili s večeří tak jsem se rozhodl, že si ještě trochu obhlídnu les. Během chvíle jsem se přeměnil a utíkal trochu hloubš do lesa. Když jsem byl dost daleko tak jsem zpomalil a dál pokračoval normální chůzí. Kousek ode mě uslyším střelbu. Bojím se ale i tak se jdu podívat blíž. Uvidím Scotta jak útočí na nějakého lovce. Když se ale podívám trochu lít tak uvidím jak někdo leží na zemi. Trvá mi jen chvíli než mi dojde, kdo to je.
Derek leží na zemi a tiskne si ruku k boku. Ten lovec ho musel střelit. Nevěděl jsem, jestli mám utéct, anebo jim pomoct. Chvíli jsem tam jenom stál a pak jsem si všiml že se k Derekovi přibližuje další lovec. Nerozmýšlel jsem se, rozběhl se a odhodil ho na strom. Bezvládně se sesunul na zem a já přiběhl k Derekovi. Klekl jsem si k němu a začal mu tlačit na ránu aby tolik nekrvácela. Když jsem se mu podíval do obličeje tak jsem uviděl jeho překvapený výraz a tak jsem se na něj mírně usmál.
Nevěděl jsem co mám dělat a tak jsem se začal rozhlížet, jestli neuvidím Scotta. "Víš že máš fakt krásný oči?" Zmateně jsem se podíval na Dereka. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Měl jsem nutkání, běžet se někam schovat ale překonal jsem to a dál tlačil na ránu. "Dereku?!" Zakřičel Scott, který hledal Dereka. Ten však na mě hleděl jako na svatý obrázek a nevypadal, že by chtěl odpovědět.
Mírně jsem se zamračil ale nakonec jsem se odhodlal. "Tady!" Zařval jsem jeho směrem a čekal až se ukáže. Když k nám přišel tak se na mě zmateně podíval. Pak se ale podíval na Dereka a kleknul si k nám. "Musíme tě dostat k Deatonovi. Mohl by ses zkusit postavit? Dost by to pomohlo." Derek se začal zvedat, Scott mu pomáhal a já mu držel ránu. Společně jsme se vydali pryč. Doufal jsem, že to není daleko. Už je dost pozdě a táta by si mohl začít dělat starosti.
Došli jsme až k veterině a já se na ně jen skepticky podíval. Nic neříkali a vydali se dovnitř a tak jsem šel taky. Když jsme vešli tak jsem slyšel několik hlasů. "Potřebovali by jsme pomoc!" Zařval Scott a za chvíli se ve dveřích objevila Lydie. "Co se stalo?" Zeptala se vyděšeně. "Lovci." Řekl Derek jednoduše. vešli jsme do další místnosti a položili Dereka na stůl. Už jsem chtěl odejít ale zastavil mě Derek. "Zůstaň. Prosím." Teď se na mě všichni dívali.
Začal jsem být hrozně nervózní. "Prosím." Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem v nich tu něhu a lásku. Opatrně jsem došel k jeho hlavě a začal jsem ho hladit po vlasech. Zavřel oči a hlavou se vybízel proti mé ruce. Byl z toho tak mimo, že si vůbec nevšiml že mu vytáhli kulku a potom dokonce usnul. Když usnul, tak jsem se rozhodl nenápadně odejít a podařilo se mi to.
