Další den jsem se probudil dřív, než je u mě obvyklé. Nebylo mi moc dobře a tak jsem se šel napít vody. Když jsem se vrátil do pokoje, tak jsem si sedl na postel a četl si nějakou knihu, kterou jsem tu našel. Když začalo svítat tak se začal probouzet i Derek. Položil jsem knížku na stolek a s úsměvem jsem se na něj díval. Rozespale se na mě díval a tak jsem mu dal pusu na čelo. Usmál se na mě a za pas si mě přitáhl blíž.
Hladil jsem ho ve vlasech a občas za ně mírně zatahal. "Jak to, že jsi tak brzo vzhůru? Děje se něco?" Zeptal se mě chraplavě. "Nic se neděje, asi jsem se jen dobře vyspal." Odpověděl jsem mu a doufal, že mou lež neprokoukne. Nechci aby si dělal starosti. "Jsem rád, že to nebyl jenom hezký sen." Pevněji okolo mě obtočil paže. "To já taky." Podíval se na mě a já se musel usmát.
Z naší chvilky nás vyrušilo klepání na dveře. "Jen chci oznámit, že snídaně je na stole." Oznámil Scott a odešel. "Půjdeme na snídani?" Zeptal jsem se Dereka. Vypadalo to, že se mu tam nechce ale nakonec vstal. Když jsme se oblíkali tak mě Derek pozoroval a oči se mu při tom občas rudě zaleskli. Než jsme vyšli z pokoje tak jsem ho ještě políbil.
Jakmile jsem uviděl lívance tak jsem se nadšeně rozběhl ke stolu. Když jsem si s nimi sedl vedle Lydie tak na mě Deaton vykulil oči. Nejdřív jsem to nechápal ale pak mi to došlo když si z druhé strany sedl Derek. Peter mu vyzvonil co se včera stalo. Po snídani nám bylo oznámeno že půjde na procházku do lesa. Potěšilo mě to protože jsem les miloval.
Když jsme dost daleko tak jsem se přeměnil a začal pobíhat okolo. Vše kolem mě začalo okamžitě kvést. Potěšilo mě když jsem viděl okouzlené pohledy ostatních. Všichni se dívali na tu krásu kolem sebe, až na Dereka. Ten se díval na mě a usmíval se. Chtěl jsem je potěšit ještě víc a tak jsem se dal do řeči s pár stromy které mě navedli k mýtince s malým vodopádem a jezírkem. Bylo to tam kouzelné. "Jak jsi to našel?" Zeptal se mě Peter.
Usmál jsem se a pohladil strom vedle mě. "Stromy mě sem navedli. Jsou velice milí." Všichni se na mě dívali s otevřenou pusou. "Ty rozumíš stromům?" Zeptala se nevěřícně Allison. " Ano, jen si s nimi moc často nepovídám. Mají ve zvyku ti vykládat všechno co se kolem nich děje." Jelikož jsme s sebou měli jídlo tak jsme si udělali piknik. Erika a Boyd si dokonce zaplavali v jezírku.
Když skončila procházka tak bylo kolem třetí odpoledne. Zbývali mi tři hodiny, než budu muset domů. Chtěl jsem je strávit s Derekem a to se taky povedlo. Všichni totiž po procházce odešli domů. S Derekem jsme si sedli na pohovku a mazlili se spolu. Když jsme dojeli ke mě domů tak jsem ještě dostal pusu.
V obýváku seděl táta a četl si knížku. "Jsem doma." Otočil se na mě a starostlivě si mě prohlédnul. Věděl jsem že si dělá starosti kvůli tomu neobvyklému chování v pátek. "Jsem v pořádku. Jen mi nedělalo dobře to odloučení. Zkrátka se mi stýskalo." Tátu to pobavilo a naznačil mi, ať si sednu. "Tak, co jste dělali?" Ať jsem se nažil sebevíc tak jsem nedokázal zastavit zrudnutí mých tváří.
Jakmile si toho táta všiml tak pochopil. Raději jsem sklonil hlavu abych se na něj nemusel dívat. Bylo ticho a já se začal trochu bát. Najednou si táta odkašlal a já se na něj odvážil podívat. "Tohle jsem asi vědět nepotřeboval." Promnul si spánky a znovu se na mě podíval. "A co jiného jste dělali?" Ulevilo se mi, že o tom táta nechce mluvit. "Byli jsme se projít do lesa. Bylo to super. Jo a zbytek smečky byl v zábavním parku a tak mi něco dovezli." Při vzpomínce na předávání jsem se spokojeně usmál.
Když už jsem chtěl jít spát tak mě vyrušilo klepání na okno. Když jsem přišel blíž, tak jsem zjistil, že je to Derek. Otevřel jsem okno a nechal ho vlézt dovnitř. Nestačil jsem se ho na nic zeptat a už mě objímal. "Co se děje?" Zeptám se. Nemůžu si pomoct ale něco je špatně. Cítím to. Cítím to na Derekovi. S něčím, nebo s někým se setkal.
Donutil jsem ho, aby si sedl na postel a sám jsem si sedl na židli naproti. Cítil jsem, jak se kvůli něčemu trápí. Chytil jsem ho za ruku a povzbudivě mu ji stiskl. "Promiň." Tak teď ho moc nechápu. "Za co se omlouváš? Nic jsi přeci neudělal." Zdvihne hlavu a zadívá se mi do očí. Je v nich smutek a bolest. Začínám se trochu bát. "Dereku, co se děje? Já nic nechápu." Řeknu trochu vyděšeně.
Přitáhne si mě blíž a políbí mě na čelo. "Něco mi slib. Slib mi, že na mě počkáš. I kdyby to mělo trvat několik let. Počkáš? Počkáš, až se vrátím zpátky?" Začali mi téct slzy. Tak nějak jsem pochopil co se děje. Někdo po nich jde a oni mě chtějí držet v bezpečí. Odcházejí a neví, kdy se vrátí. "Slibuji. Až se vrátíš, tak tu na tebe budu čekat." Ani jsem se nesnažil zastavit slzy. Bylo by to zbytečný.
Oba jsme si lehli do postele a tiše se spolu loučili. Derek mi stíral slzy ze tváří a já se snažil zapamatovat každý rys jeho tváře, barvu jeho očí, jeho vůní a ten krásný pocit když je se mnou. Ani nevím kdy jsem usnul. Ve spánku jsem dostal pocit, že jsem něco ztratil a tak jsem věděl, že už není se mnou v pokoji a já ho teď dlouho neuvidím.
Ráno mě přišel vzbudit táta. Jakmile viděl můj uplakaný obličej, tak se hned začal vyptávat. Řekl jsem mu co se včera večer stalo. Během vyprávění jsem se znovu rozbrečel a tak mě táta objal a začal mě konejšit. Není to ani den co odešel a já už mám pocit že to dál nezvládnu. Nezbývá mi než čekat až se vrátí. To je teď můj jediný smysl života.
Moc se omlouvám že jsem teď dlouho nic nevydala. Nejdřív jsem měla koronu a potom jsem se snažila všechno dohnat ve škole. Doufám že jste na mě nezanevřeli a dál budete číst můj příběh. Tak ať tento příběh zdárně pokračuje.
Vaše DragonLaydy
