A jak myslíš, že mi je ?

21.

"Oh bože, je tu tak krásně, hrozně mi to chybělo." Seděly jsme s Helgou na pláži a máčely si nohy v oceánu. Jsme už po nákupech, stavily jsme se ještě v kavárně a kávu si vzali s sebou. "No to jo nikdy jsem u oceánu nebyla a mám pocit jako bych se tu už narodila." Lehla jsem si na záda a koukala na nebe. Pořád jsem musela myslet na Adriena. Hrozně moc mě štve jak se mě snaží ovládat. Jenom proto, že je moje spřízněná duše neznamená, že ho budu poslouchat na slovo. Volá mi každou minutu, a proto jsem si vypla vyzvánění. Ale asi bych mu to měla alespoň jednou přijmout. Vyndala jsem tedy telefon z kabelky.

"Můžeš mi říct kde jsi?" Zakřičel na mě hned jakmile jsem to zvedla. "Říkala jsem ti, že jdu s Helgou na nákupy." "A já jsem ti řekl, že nikam nejdeš, že potom můžeme jít spolu." "Proboha, nemusíš mi být pořád za prdelí." Rozčílila jsem se. "Ať jsi za chvilku doma, jinak si pro tebe přijedu. Už jsem kvůli tobě dal vyvolat pátrání." "Přijdu až já budu chtít." a típla jsem mu to.

"Nechceš ještě zajít do sexshopu?" zasmála se Helga. "A to jako proč?" "No to nevím ten tvůj bouchač bude asi hodně naštvanej." "To ať si je, nemá mi co zakazovat, ale přeci jen bych si něco na sebe koupit mohla, alespoň ho můžu provokovat." Uchechtla jsem se. Pomalu jsme se zvedli, protože přes ty břicha to je fakt hrozný.

"Tohle černý si vezmi to je skvělý, budeš v tom sexy jako peklo." "Když já nevím." Ztrápeně se na ní podívám. "Ale něco si vzít musíš, už jsme tady přes hodinu a ty sis pořád ještě nic nevybrala." "A co třeba tohle" a vzala jsem do ruky červený komplet. "Ten je boží, ten si určitě vezmi a tenhle černý určitě taky, má to vypuklinu na bříško. Je to roztomilé a sexy zároveň." "Máš pravdu."

Už jedeme autem domů a řídí Helga, pravda v devátém měsíci by řídit nemělo, ale nikdo jiný by nás tam neodvezl. Zaparkuje před domem, vystoupím a zamávám jí na rozloučenou. Vejdu do domu a tam ticho. Divné, většinou v tuhle hodinu tady vždycky někdo je. Jdu se podívat do kuchyně s jídelnou a taky nic, z obýváku nic neslyším, takže se vydám rovnou nahoru a do Adrienovi kanceláře. Tam vidím spousta lidí a Adriena mezi nimi. Všichni vypadají tak nějak poplašeně. Co se to děje? A najednou si mě Adrien všimne. Ztuhnu, takový pohled mi dal naposledy, když mě znásilnil.

Hodila jsem tašky na zem a rychlostí světla pádila do ložnice, byl ode mě tak dva metry. S tím břichem se hrozně špatně běhá. Chytil mě prakticky hned. Dal ruku na bříško abych se do něj nebouchla a přirazil mě ke zdi. Těžce jsem oddechovala. Se vší silou jsem ho kopla do kolene. Zaskuhral a odstoupil naštěstí natolik daleko, abych mohla znova začít utíkat. Dveře byly prakticky metr ode mě, takže jakmile jsem se dostala dovnitř, zamknula jsem na tři západy a ještě dala řetízek. Nevím co je schopný udělat když je takhle rozzuřený.

"Okamžitě otevři a možná se ti nic nestane." Zařval. Skrčila jsem se i když vůbec nebyl důvod. "Neee. Ublížíš nám, až se uklidníš." "Neublížím vám, ublížím tobě a to tím, že tě pořádně seřežu za tu tvoji neposlušnost. Otevři. Hned." "Ne." "Jak myslíš, já tě varoval." Začal neuvěřitelnou silou mlátit do dveří. Urychleně jsem běžela do koupelny a zamknula a v tu chvíli se dveře od ložnice rozletěli do kořán. Jen tak tak jsem to stihla. Začala jsem brečet a hladit si bříško. Začalo mě neuvěřitelně bolet. Ten stres vlčatům nedělá dobře. Najednou se dostavila ohromná křeč a musela jsem se kousnou do ruky abych nezařvala. Adrien mezitím už málem vyrazil dveře a tak jsem si před ně sedla a držela je vlastním tělem.

"Sakra Victorie otevři ty zkurvený dveře." "Adriene prosím přestaň." A to už jsem bolestivě vzlykala." "Co se děje, otevři sakra." "Adriene sedím u dveří snažím se dosáhnout na zámek, ale bolí mě hrozně břicho." "Lásko pomalu se natahuj, nemůžu nic dělat dokud neodemkneš, musíš to zkusit." Pomalu jsem se čím dál tím víc natahovala a snažila jsem se na klíč dosáhnout. Po půl minutě trápení se mi to konečně povedlo  a snažila jsem se odplazit na druhou stranu koupelny.

Otevřel dveře a hnedka běžel ke mě na něco se mě ptal, ale já nevnímala "Hej Vicky takhle tě nezvednu musíš zvednout kolena lásko. Jen jsem ukázala rukou na podlahu "Adriene, krev" a začala jsem hystericky brečet. Nadzvedl mi nějak kolena sám a naložil mě do auta a sedl si se mnou dozadu, Tyler si sedl na místo řidiče a jeli jsme do nemocnice. Celou cestu plakal a říkal jak moc ho to mrzí, že mě nechtěl takhle vystresovat, ale já už měla jasno, musím ho opustit jinak děti nebudou nikdy v bezpečí. "Lásko ne tohle mi nedělej, děti budou v pořádku a ty budeš taky v pořádku. Budeme žít jako šťastná rodina, bude to skvělý jen už mě znova neopouštěj.

Probudila jsem se a hrozně mě bolelo břicho. Mžourala jsem očima po pokoji, ale vůbec jsem nemohla zaostřit. Co se to děje. Pomalu jsem zkoušela vstát, ale přes tu bolest to pořádně nešlo. A najednou jsem si všimla osoby na křesle, měla kruhy pod očima a byl celý strhaný. A vedle něj byly jen dvě kolébky. Modrá a růžová. A kde je ta další? Rozhlížela jsem se po celém pokoji a vůbec jsem jí nemohla najít. Začala jsem nahlas křičet a vzlykat. Adrien se sebou cuknul a dvěma rychlými kroky byl u mě. A najednou kolem mě bylo plno doktorů a sestřiček. "Kde je, kde je můj syn?" Křičela jsem z plných plic. 

Tak doufám, že se vám část líbila, i když teda byla trochu smutnější. :[

VOTE, KOMENTÁŘ VELMI POTĚŠÍ 💕❤