A jak myslíš, že mi je ?

5.

"Viki... No tak Vick" Někdo mě začal lehce pleskat po tvářích, ale byla jsem jako omráčená. "No tak" Pomalu jsem začala otevírat oči. Pořád jsem na sobě měla to stejné prádlo, akorát už nestojím v Adrienově objetí, ale teď už ležíme v posteli a Adrien mě hladí po tvářích.

"Díky bohu, myslel jsem si, že budu muset zavolat doktora. Budil jsem tě přes pět minut. Krvácí ti to docela hodně, ale neboj... To je normální za pár dní budeš v pohodě. Tak a teď můžeme pokračovat, když už jsi v pohodě. Vykulila jsem na něj oči. To snad nemyslí vážně! Sotva jsem se probudila z agónie a už chce to.... tamto

Položil nás na postel, dal mi ruce za hlavu a tam nám je spojil, začala jsem se vrtět a brečet. " Klid lásko to je dobrý jen klid, jen klid. To bude v pořádku.....Jen se musíme spojit, aby pouto bylo dokončené" Ale já ho neposlouchala a dál se vrtěla a kopala nohama.

On už dál nic neříkal a domem se nesl můj pláč a jeho vzdechy......

Probudila jsem se na bolest v celém těle. Jak mi to jen mohl udělat? A to říká jak mě miluje? To není moje spřízněná duše to je monstrum. Snažila jsem se nebrečet moc nahlas, ale můj uniklý vzlyk ho vzbudil. Jeho ruka na mém pase se začala posouvat výš a já strachy zadržela dech. Takový strach jsem neměla ani když mě chtěli dva samotáři roztrhat.

" No tak zlatíčko neplač, ty víš, že to bylo správné rozhodnutí." Otočil si mě k sobě a pohladil po tváři. " Jak si mi to mohl udělat, ty nejsi moje spřízněná duše, ty jsi monstrum. Jak Adriene? Já tě prosila....."

On se jenom zvedl a dál se mnou nemluvil.

Bylo už poledne a já se ještě nezvedla z postele. Adrien je už dávno někde dole nebo odešel do práce, protože jsem ho v patře neslyšela. Povzdychla jsem si a vstala, bolelo mě celé tělo. Krůček po krůčku jsem se šourala do koupelny. 

Z mého těla se voda ve vaně zbarvila do rudé barvy krve. Tupě jsem koukala do zdi a nic nedělala. Ani přemýšlet už jsem nemohla. Cítila jsem se jak mrtvá, ale ne z venku, ale ze vnitř. Jakoby něco uvnitř mě zemřelo spolu s mojí důstojností. 

Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a ven mě asi jen tak nikdo nepustí, ale za zkoušku to stojí. Došla jsem pomalu ke dveřím a otevřela je. Gorila před dveřmi se na mě zamračila a pokroutila hlavu v nesouhlas.  Já jen vycouvala a snažila se nebrečet. Zamkla jsem se nahoře v ložnici a lehla si na postel.

Adrien přišel až večer, nemohl poznat na co myslím nebo jestli mám strach, protože jsem byla jako by mi někdo otupil emoce. Snažil se otevřít dveře do ložnice, ale kvůli zámku se mu to naštěstí nepovedlo. Začal do těch dveří vrážet a myslím si, že se i přeměnil, nejsem si jistá, jelikož jsem ještě nepřijala pouto, a tak mu nemohu číst myšlenky.

Pořád je ještě nevyrazil, i přes to, že se dávno ve vlka přeměnil. Poznala jsem to podle vytí na Tylera, ať mu jde pomoct s dveřmi. Tyler po chvíli dorazil, a tak se snažili společnými vlkodlačími silami dveře vyrvat a já se mezitím zamkla do koupelny. Jen tak pro jistotu, kdyby mě chtěl zase znásilnit.

Nakonec se jim povedlo dveře vyrazit a Adrien se hned vyrhnul ke dveřím koupelny. " No tak lásko prosím otevři, neschovávej se přede mnou, ty víš, že tě vždycky dostanu, tak si to nedělej ještě těžší. Neposlouchala jsem ho, ale dveře jsem odemkla. Došlo mi, že to nemá cenu...udělal by to tak jako tak. Okamžitě mě začal objímat a pusinkovat obličej, ale já nereagovala. Nechci s ním už nic mít. Čte mi myšlenky, protože se zarazil a šel do ložnice a já za ním, protože mě vláčel za sebou.

" Lásko na co to myslíš, jak jako že nechceš se mnou nic mít? Ty víš, že bych ti neublížil, ale v tamtu chvíli šlo o pouto....Muselo být dokončeno. Vím, že to pro mě není omluva, byl jsem strašně naštvaný, když si utekla a prostě jsem měl v hlavě jenom to jak mi musíš podlehnout." Seděla jsem mu na klíně a poslouchala ho, ale ne proto že by mne to tak hrozně zajímalo, ale proto že jsem se bála, aby mi něco neudělal, aby nebyl naštvaný. Kdyby mě znásilnil ještě jednou, zlomil by mě.

"Ne ty se mě nesmíš bát, ty ne. Většinou si přeji, aby se mě vlci ve smečce báli, ale ty jsi moje Luna, ty to se mnou nesmíš vzdát. Dej mi prosím šanci to napravit, udělám pro to cokoli." "Cokoli říkáš?" jen přikývl " Dej mi na pár dní klid. Chci si vše uspořádat v hlavě. Chci se vyrovnat se vším co se za těch pár dní stalo" Pouze přikývl " Mám, ale jednu podmínku" Přikývla jsem, že poslouchám " Zůstaneš tady v pokoji nebo v domě, budu spát v kanceláři, stejně tam mám ještě nějakou práci.

" Klidně spi tady v ložnici, byla přeci dříve jen tvoje, vyspím se v pokoji pro hosty." " Tak to ani náhodou, budeš spát v ložnici, naší ložnici, abych měl o tobě, alespoň trochu přehled a jednou denně budu kontrolovat, že jsi v pořádku. Bude to sice pro mě muka, ale co bych pro tebe neudělal. Jen mi slib, že mi jednou odpustíš, vztek mi zatemnil mozek" 

" Slibuji, že budu o nás přemýšlet, ale že ti odpustím ti slíbit nemůžu, ne teď. Prostě tomu necháme čas jak se to vyvine. Jen se bojím, že se to bude opakovat, bojím se že mi ublížíš a já už ti nebudu schopna odpustit a to neříkám, že teď toho schopna jsem." Dokončila jsem svůj monolog a sesedla z něj " A teď jestli nic nepotřebuješ můžeš odejít."

Zatvářil se sice docela smutně, ale to mi momentálně bylo jedno. Chtěla jsem si jen odpočinout od toho všeho. Od smrti mého nejlepšího přítele až po označení a toho dalšího. Když jsem utíkala z domova, nebyla jsem sama jak si ostatní mysleli. Šel se mnou i můj nejlepší přítel Oscar. Asi po šesti měsících našeho utíkání nás obklíčili samotáři. Oscar se pro mě obětoval a svým vlastním tělem je zdržel, abych já mohla žít.

Tenkrát jsem to málem nepřežila, protože dva samotáři to přežili a málem by mě dohonili, kdybych nepřeběhla hranice do našeho území no a tady mě zastihl Beta s mým vlastním bratrem. A takhle dopadlo obětování Oscara, dostala jsem se zase na začátek možná ještě hůř.

Po mém přemýšlení jsem sešla dolů do kuchyně, kde už byla jenom hospodyně a uklízela nádobí. K jídlu jsem si dala chleba se sýrem a mým oblíbeným černým čajem a s tím vším si sedla na balkon.

Večer už vysprchovaná jsem ležela v posteli a přemýšlela jak to bude dál. Odpustím mu to nebo uteču.... ?