A jak myslíš, že mi je ?

9.

Už je to osm měsíců, co jsem utekla. Bříško už se mi krásně zkulatilo a vypadám jako malý medvídek pú. Bydlím tedy v tom malém domečku a jsem za něj neskutečně šťastná. Není nijak moc náročný na uklízení a přesně akorát pro svobodnou matku. 

Adrien mi volá každý den v pět hodiny odpoledne. Domluvil si to tak se mnou, prý dokud mě nenajde. V každém telefonátu mu říkám ať mě raději nechá být a žije si podle vlastního gusta, ale vždy mě jen přeruší s tím , ať se dál nesnažím, že mě stejně najde, protože mě miluje a nenechá mě být když pod srdce nosím jeho dítě. A takhle vypadají naše rozhovory každý den, osm měsíců v kuse. Už mi z toho hrabe. Vím, že se mě nevzdá a to mě více méně nejvíc deptá. Bojím se co bude. 

Ale jinak si žiju docela poklidný život. Chodím na nákupy jako normální člověk, jím jako normální člověk a dokonce jsem si našla i lidskou kamarádku, která je těhotná a ve stejném měsíci jako já.... Helga. Hrozně v pohodě holka..... Chodíme spolu na kávu, nakupujeme spolu....Občas jdeme i ke mně a povídáme si. Hrozně mi po psychické stránce pomáhá. Prostě nejlepší kamarádka.

Donnan s Frigg sem chodili čím dál méně, jelikož Frigg by měla za nedlouho rodit a nechtějí nic riskovat. A já to chápu, taky už tak moc nejezdím jako předtím. Je skvělé, že jsme všechny tři těhotné. Naše děti si můžou spolu hrát a my si můžeme v klidu povídat. Nebo jezdit na výlety. 

Moc se těším až budu mít po porodu. Mám z něj hrozně velký strach.

Zrovna čtu noviny a popíjím kávu na terase. Je docela zima..... Není divu je podzim. Chladný vánek mi pročesává vlasy. Jaký to krásný den. Dneska by mi Adrien neměl volat, prý má nějakou důležitou schůzi , a tak nestihne náš dnešní rozhovor. Vůbec mi to nevadilo, alespoň si utřídím myšlenky. 

Dosnídala jsem, uklidila po sobě a šla se znovu podívat do dětského pokoje. Je v zelené barvě a ano hádáte správně bude to kluk a to dokonce dva. Zjistili to v mém sedmém měsíci, ale Adrien o tom nic neví. Nechtěla jsem mu to říkat, protože vím, že by mě začal hledat ještě urputněji. Pořád neví co to bude a kolik. Pořád mě prosí o to, abych mu to řekla, ale ať se nechá překvapit.

Zašla jsem si trochu zaběhat ve vlčí podobě. Arwen mi byla strašně vděčná až tak, že přebrala vládu nad naším tělem a začala zběsile poskakovat. "Ať neublížíš vlčatům Arwen, musíš dávat bacha. Nesmíme na sebe tolik upozorňovat, aby nepřišli ostatní vlci." Křikla jsem v smysli rozhněvaně " Neboj se dětem bych neublížila. Jen mám hroznou radost, že jsem zase venku, byla to doba než si se rozhoupala. Víš co to je nebýt pět měsíců venku? Tobě jako člověku to nechybí, ale já?" Odpověděla mi vyčítavě" No jo promiň" "Alespoň mě nech si zalovit, nějakou srnečku nebo radši kolouška?" Zasmála se a rozeběhla vstříc lesům

Za nedlouho potom co mi Arwen zase vrátila kontrolu nad tělem, jsem asi 20 metrů ode mě zahlédla statné vlčí tělo, které běží mým směrem. Bála jsem se, ale ne o sebe, ale o ty dva drobečky v mém bříšku. Zabrala jsem, abych doma byla co nejrychleji, ale to mě už velké tlapy černého vlka držely u země. Vyrazil mi dech, takže i přes můj nesouhlas jsem se musela přeměnit na člověka, abych ho zase popadla. Bylo sice nebezpečné, abych před cizím vlkem byla jen tak, ale on nebyl tak úplně cizí. Byl to totiž můj druh. " Adriene" Řekla jsem vyděšeně a snažila se z pod něj dostat. Ale on na mě jen hrdelně zavrčel, až jsem se strachem pod ním složila do klubíčka a kryla si rukama břicho. " Adriene prosím, bojím se tě" To už jsem naprosto brečela. Scvakl zuby na prázdno před mým obličejem a ještě víc přidal na zuřivém vrčení.

Chytla jsem se za břicho, protože jsem do něj dostala mírnou křeč od toho jak jsem byla strnulá. Adrien si asi uvědomil, že už je to moc a tak se proměnil. Vypadal jinak po těch osmi měsících. Statněji,ale taky unaveněji. Teď  se na de mnou podepíral a hleděl mi hluboko do očí. Strach z něho mě, ale ani trochu nepřešel. Jakmile mi chtěl sáhnout rukou na bříško hbitě jsem mu jí odstrčila. Ihned to pochopil, vyčetl z mé mysli, že se o své děti bojím. " Proč si mi neřekla, že to jsou dva kluci hm? Radím ti dobře, aby si nelhala. Nevím co bych v tom vzteku, který právě ve mně vládne udělal." To je poprvé co slyším jeho hlas po tak dlouhé době. Je to nezvyk má ho daleko hlubší, než co si pamatuji. " J-já, no já-já nevím" Vykoktala jsem ze sebe.

"Já ti dám, že nevíš" a už mě vláčel za sebou. "Prosím Adriene nech mě být" On, ale neposlouchal a vzal mě do náruče jako princeznu "Jak víš, kam jít?" "Sledoval jsem tě. Dejme tomu tak dva dny, vím kde bydlíš a musím říct, že pokoj pro kluky se ti opravdu povedl, ale je hrozně malinký pro dva. U nás budeme mít víc místa." " Ty si byl u mě doma?" Zhrozila jsem se. Mám všechno dostatečně zabezpečené, jak se tam mohl dostat?

"Když si byla před dvěma dny na zahradě zapomněla si zamknout a tak jsem ti vzal náhradní klíč z klíčenky. Udivuje mě, že sis toho ještě nevšimla. Hned potom jsem odešel a přišel až večer, kdy si spala. Úplně jsem za tu dobu zapomněl jak si roztomile nádherná, když spíš. Šel jsem se podívat ještě ke klukům do pokoje a potom odešel. Měla by sis zamykat, když si doma sama a na zahradě. Ještěže se vám nic nestalo, to bych nepřežil." Zastavil se a opřel si čelo o to moje. " Ale pořád jsem na tebe naštvaný, jak si mi mohla odejít a nic mi neříct. Nejdřív jsem měl strach, že tě někdo unesl, ale potom jak si zavolala. Nevím co bych ti dokázal udělat, kdyby si byla vedle mě v tu chvíli, nebudu lhát" pouze jsem kývla a on se znovu rozešel k domu.

Dala jsem postavit na čaj "Jakej chceš?" "Žádnej, za chvíli musíme vyjet. Do dvou dnů musíme být doma, kvůli smečce. Řekl jsem jim, že nanejvýš týden a budeme zpátky doma. Dávám Morganovi vědět každý den, aby uklidnil smečku." "Adriene já vím, že spěcháš, ale já se musím rozloučit. Nemůžu to tady jen tak opustit a nic neříct. Mám tu kamarády, známé nemůžu jen tak zmizet!" To už na něj křičím a buším mu do hrudi. Chytne mě za ruce a dá mi pusu na čelo. "Frigg a Donnan o tom ví a taky vím o té tvé kamarádce. Bude se stěhovat spolu s tebou, i když je člověk, bude bydlet v nedalekém domku blízko území smečky. Souhlasila by se vším, jen aby mohla být s tebou. Má tě hodně ráda. Je roztomilé jak jste obě ve stejném měsíci." Cítila jsem jak se pousmál. Malinko jsem se uklidnila. "No tak dobře" s povzdychem jsem mu odpověděla a opřela jsem se o jeho hruď.

Tak jsem tady zas 😂 doufá, že se část líbila... Vote, koment potěší 🤦‍♀️😊