,,něco si ujasníme. To žezlo máš jen díky mně, takže buď ticho a drž krok. Ještě jednou se s někým budeš hádat a můžeš se s ním rozloučit" chtěla odejít, ale já ji chytl za pas.
,,můžu ti to oplatit i jinak" přitiskl jsem si ji k hrudi.
Ani jednou se mi nepodívala do očí. Radši se zaměřila na budovu, u které stál Rogers připravený zasáhnout.
,,radši bych si vzala to žezlo zpět" vzala mě za ruku, sundala si ji z pasu a šla k Rogersovi.
Hurá konat dobro. Stačilo sejmout dva tři obry a tím to pro mě mohlo skončit.
Dodržel bych dohodu, měl jsem žezlo zpět a Fury nežil, aby mě mohl zavřít.
Thorovi bych vyklouzl s jednou rukou za zády, to nebyl problém. Zvládl jsem to už hodněkrát.
Nějaká žena nás zavedla do pokojů v budově vedle základny.
Stefany se mračila, přičemž mě sledovala, jak já sleduji ženu před námi.
Nezaujala mě tolik, aby si zasloužila tolik mojí pozornosti, ale líbilo se mi, jak Stefany, jak říkali pozemšťané, žárlila.
Dlouho jsem se přemáhal, abych k ní nešel, ale to jen proto, že jsem nechtěl, aby viděla mé ruce.
Potřeboval jsem si s ní promluvit o její žárlivosti, ale modrá barva už se mi přesunula až k zápěstím.
Blížili se, rychle. Stefany měla pravdu, že udeří v Londýně. Rodinné setkání se blíží.
Zastavil jsem se před dveřmi od Stefaniného pokoje a nandal si rukavice, abych to skryl.
Zakroutil jsem zápěstím u zámku jejích dveří a odemkl tím. Umět kouzlit se vyplatí.
Rozhlédl jsem se na obě strany chodby a vešel do dveří.
Zrovna se vypnula voda v koupelně. Zamkl jsem za sebou a klíč schoval do kapsy svých kalhot.
Musel jsem na jinou planetu, protože oděvy pozemšťanů mě začaly vážně štvát.
Díky nim jsem sice mezi ostatní zapadl, ale v hloubi duše jsem věděl, že bych jim mohl s přehledem vládnout.
Posadil jsem se na její postel a lokty se opřel o svá kolena.
Zkontroloval jsem, jestli mi nejde vidět ani kousek kůže na rukou a zvedl hlavu, když se otevřely dveře.
Stefany vyšla jen v ručníku omotaným kolem těla a upravovala si ho, takže mě neviděla.
Zastavila se v pohybu a ručník si přitiskla k hrudi. Jako bych ji už dřív neviděl.
,,co tady děláš?!" rozkřikla se hned a vzala si několik kusů oděvu, co měla na posteli.
,,nebo víš co? Je mi to jedno. Vypadni" vzala za kliku od dveří, ale ty se ani nehnuly.
Narovnal jsem záda s ironickým úsměvem. Je předvídatelná.
Byl jsem o dva kroky před ní. Věděl jsem, co udělá jako další.
,,kde je ten blbý klíč?" dala si oděv do koupelny a ruce si založila na hrudi, čímž si dala ručník trochu dolů.
Přejel jsem ji očima, ale vrátil se k obličeji, aby neměla narážky.
,,budeš si ho muset najít" pokrčil jsem rameny a stoupl si před ní s roztaženýma rukama.
Říkal jsem, že jsem už dopředu věděl co udělá. Proto jsem ten klíč vzal a schoval u sebe.
Musela by na mě sáhnout, kdyby mě vážně chtěla vyhodit.
Sám od sebe bych neodešel, takže to bylo na ní. Aspoň jsem si tím získal čas na to si s ní promluvit.
Ona zaskučela a zavřela se v koupelně. To si myslela, že se přede mnou schová?
Během chvíle ale vyšla a už na sobě neměla ručník. Byla převlečená, ale měla na sobě krátké kraťasy. Aspoň něco.
,,tak co tu chceš?" založila si ruce na hrudi. Postavil jsem se stejně jako ona a zašklebil se. Jsme si podobní.
Vždycky to zapírala, ale dělala stejné pohyby a byla i stejně násilná.
Jen to držela v sobě a nedávala to najevo, ale když přišlo na věc, třeba když se se mnou hádala, tak se to projevilo.
Byli jsme si více než podobní. Možná proto jsme si k sobě našli cestu tak rychle.
,,žárlíš" ona několikrát zamrkala a spustila ruce podél těla. ,,na tu ženu" dodal jsem.
Ona se hraně zasmála a zvedla oči ke stropu. Dělala to vždy, když měl někdo pravdu a ona to nechtěla přiznat.
Znal jsem ji až moc dobře, nic by přede mnou neskryla.
,,ty žárlíš na Petera a Buckyho" opáčila mi, ale tentokrát jsem se musel zasmát já. Já a žárlit? Na ty dva?
,,nemám důvod na ně žárlit, Stefany. Dělej si co chceš a s kým chceš. Stejně vím, že se vždy vrátíš za mnou" přistoupil jsem k ní.
Zvedla hlavu a chtěla mě odstrčit, ale já chytl její ruku, když mi ji položila na hruď.
,,ty se očividně vracíš za mnou, když jsi vynaložil snahu na to, abys mě znovu svedl" dala mi ruku na bok a jela s ní dolů.
Vzala klíč v mých kalhotách a zamávala mi s ním před obličejem.
Doufal jsem, že se bude bránit na mě sáhnout. Možná není tak předvídatelná. Jak vůbec věděla kde přesně ho mám?
,,chceš mě teď vyhodit? V půlce hádky?" pustil jsem její ruku.
Nic neříkala, takže jsem ji vzal klíč a chtěl jít ke dveřím, ale ona mě chytla za paži.
,,vím, kde jsou dveře, Stefany" udělal jsem krok dopředu, ale ona mě u tak nepustila. Právě naopak. Stáhla si mě blíž k sobě.
,,jen ti chci přelepit tu ránu. Pak si můžeš jít kam chceš. Klidně i za tou agentkou" to radši ne.
Stefany mě postrčila k posteli a z tašky si vzala stejnou bílou věc, co jsem měl na boku.
Lehl jsem si na postel a opřel se o lokty, když mi vyhrnula triko.
Odlepila mi tu věc, co byla nasáklá krví, z boku, dala mi tam novou a přejela po tom dlaní.
,,proč máš ty rukavice?" zvedla ke mně oči. Hrklo ve mně. Tohle by neměla vidět.
