Chvíle naděje | ✖️

2. kapitola | Potřeba přežít

/červenec 1995/

Svět Lucretie Blackové se změnil během jediného dne k nepoznání. Fakt, že Pánovi Zla – znovu – upláchl Harry Potter, jí změnilo život. Do Bradavic se nemohla vrátit. Taková možnost neexistovala. Potter i Diggory na vlastní oči viděli, že spolupracuje se Skrkem.

Temný pán zůstával v utajení. Neměl takovou podporu jakou si představoval. Jeho nejvěrnější následovníci hnili k Azkabanu. Na svobodě se jich pár potulovalo, ale většina pro jeho majestátní návrat nehnuli ani prstem a po jeho prvním pádu zalezli do svých skrýší, aby se vyhnuli bystrozorům.

Blondýnka moc dobře sledovala, jak skvěle se Voldemortovi daří zůstat v hrobě. Většina kouzelnické společnosti považovala Potterovo hlásání za výkřiky po pozornosti. Avšak lidé byli přesvědčeni o tom, že nejsou v úplném bezpečí. Pán Zla možná leží v hrobě, ale Skrk se svou spojkou z Bradavic plánují něco velikého.

Lucretii děsilo, že má přišpendlenou fotografii na každém rohu Velké Británii. Nebezpečná osoba na útěku. Lidé si mysleli, že dokáže i zabít. Opravdu je taková? Ta myšlenka ji sužovala od té doby, co se lord Voldemort vrátil zpět mezi živé a ona se schovávala v Malfoy manor společně se Skrkem.

Nevycházela téměř ze svého pokoje. První polovina července skoro uběhla a ona neopustila zdi tohohle temného sídla. Toužila spatřit své rodiče. Přivinout se do náruče své matky a zároveň proklít otce za to, že ji k před rokem upsal k takovému úkolu.

Všechno věci opravdu zkažené, začínají nevinně. To řekl mudlovský spisovatel Ernest Hemingway. Měl zatracenou pravdu. Před rokem si nedokázala vůbec představit, jak moc se celá situace zvrtne. Doufala, že ani její otec to nevěděl. Protože kdyby si byl vědom vážnosti jejího úkolu, musela by mu oči vyškrábat.

Proč souhlasil se Skrkovou prosbou? Věřil snad v jeho nápad. Kdepak, její otec se bál. Alphard Black není krví posedlý fanatik. Nikdy nebyl a svědčí o tom i fakt, že často neměl daleko od vydědění. Směšné bylo, že byl vyděděn na základě pomoci vyděděnému synovci. Její otec nechová nenávist k mudlorozeným. On má jenom strach. Především o sebe samotného.

Zaklapla knihu, kterou před hodinou vytáhla z poličky. Nikdy neměla čtení dvakrát v lásce a ze zásady se mu vyhýbala. Pokaždé si totiž našla jinou zábavu i mimo knižní svět. Nechápala své havraspárské spolužáky, kteří hltali jednu knihu za druhou. Avšak v Malfoy manor nebyl život vůbec vzrušující jako v Bradavicích.

Nic se tu totiž nedělo. Od třetího úkolu Turnaje potkávala stále dokola jenom tři osoby stále dokola – Bartyho Skrka, Ellyson Lestrangeovou a jednoho skřítka, jehož jméno nezapamatovala. Dveře od jejího pokoje se otevřely a stál v nich opět on – důvod všech jejích problémů.

„Vstávej a obleč se," zavrčel na ní bez pozdravu plný cynismu.

„Proč?" nemohla se nezeptat, i přestože věděla, jak moc Skrk nesnáší její doplňující dotazy.

„Po Británii koluje drb, že Brumbál se snaží dát dohromady starý Fénixův řád," prozradil jí. „Jsem pověřený najít sídlo toho odboje a zjistit víc ohledně jejich záměrů."

„A ty chceš, abych ti pomohla?" pozvedla nechápavě obočí.

Skrk nepatřil k nejtrpělivějším lidem. „Nemám na tvé otázky celý den," procedil mezi zuby. „Jestli se ti to nelíbí, můžeš ztratit svůj úkryt v Malfoy manor a jít se vyzpovídat ministerstvu. To bys chtěla?"

„J-já se omlouvám," vykoktala ze sebe blondýnka. „Jenom jsem se chtěla ujistit, že chceš, abych ti pomohla."

„Než osvobodíme ostatní z Azkabanu, každá ruka se hodí," trhl rameny bezvýznamně. „Z tebe se stane špeh, stejně jako já. Pán Zla si myslí, že ses osvědčila v minulém roce. Takže se obleč. Sejdeme se v předsíni."

Bez dalších zbytečných slov za sebou zavřel dveře. Lucretia z toho nebyla dvakrát moudrá. Skrk z ní chce udělat špeha. Profesionálního špeha. Špeha, který mu bude donášet na Fénixův řád. Jenom na moment se zamyslela, zda s takovou myšlenkou může usínat.

Ihned však přestala myslet na morální stránku věci. Důležité je přežít. Postarat se o sebe samotnou. Nikdo jiný to za ní neudělá. Její otec ji prodá za své vlastní štěstí a matka se o ní nestará – kdyby se starala, už by ji vyhledala. Její přátelé ji opustili už dávno. Nemá nikoho jiného než sebe. Nikdo pro ní život nenasadí.

Oblékla se do vínových šatů, která nalezla ve své skříni a seběhla po schodech dolů, kde už čekal Skrk. Jakmile ji spatřil, znaveně si odfoukl a obrátil své oči vzhůru. „Má tohle být snad nějaký vtip?"

„Vtip?" přivřela s nepochopením Lucretia.

„Takhle chceš být špehem?" ujišťoval se černovlasý muž. „V šatech pro dámičku a společenských botách? Až budeš utíkat před bystrozory, zakopneš při pátém kroku."

Lucretia se sebou nechtěla nechat zametat. Nebyla na něco takového zvyklá. Proto sebrala svou odvahu a ozvala. „A ty si myslíš, že ta skříň nahoře je vybavená pro tvé úmysly a účely?"

Skrk si všiml jejího ostřejšího tónu. „Princezničko, teď se vrátíš do pokoje a oblékneš na sebe něco vhodnějšího," přikázal jí a změřil si její oděv pohledem. „Takové šaty budeš nosit v případě, kdy se neosvědčíš jako špeh. Protože pokud nebudeš užitečná jako smrtijedka, jsi dobrá jen jako děvka pro ty nadržené smrtijedy, kteří teď sedí v Azkabanu."

Blondýnka naprázdno polkla, ale pokoušela se na sobě nedat nic znát. „Nebudu ničí děvka, pokud se tak sama nerozhodnu," prohlásila sebevědomě, obrátila se na podpatku a po schodech zamířila směrem ke svému pokoji, aby si změnila oděv.

„Jistě v tom máš praxi," utrousil jedovatě Bartemius. Lucretia si nebyla jistá, zda chtěl, aby tu poznámku slyšela. Ovšem nereagovala na to. V tom jeho výroku se skrývalo mnoho pravdy. Když byla v Bradavicích, nevadilo jí to označení. Možná na něj byla dokonce pyšná. Každý kluk se za ní otáčel a ona si mohla vybírat.

Tenkrát si připadala mocně. Může něco takového říct teď? Nebyla si jistá. Pokaždé, když toužila na jejího mentora zvýšit hlas, vzpomněla si na Skrka seniora a Ginny Weasleyovou. S jakou lehkostí dokázal zabít. Ani nemrkl.

Zavřela za sebou dveře a znovu otevřela skříň. Jak jenom z něčeho takového může vybírat? Věděla, že musí vypadat jinak než na těch rozvěšených fotografiích. Nikdo jí nesmí poznat nebo skončí v jedné z cel Azkabanu. Když už se pět minut přehrabovala v šatech, které dříve patřily Narcisse Malfoyové, dveře se otevřely.

Stál v nich Skrk a v rukách mačkal černé kožené kalhoty a bílou košili. „Na," pokynul a hodil jí kus oblečení. „K tomu si vezmi jeden z těch baretů, pod který si schováš vlasy. Věřím, že jako největší primadona Bradavic budeš znát kouzlo, které dokáže změnit u oblečení velikost."

„Znám," přikývla a rozhodla se přejít poznámku o primadoně. Opět – úplně se nemýlil. Ještě před rokem opravdu byla princeznička z cukrové vaty. Ovšem jeho příchod do Bradavic ji změnil. Dospěla. Násilím dospěla. Musela se sebrat, aby jí přestalo záležet na povrchních tématech.

Na převlékání počkala až do momentu, aby za sebou Skrk zavřel dveře. Chvíli jí skoro připadalo, že očekává, že se bude převlékat před ním. Nebyla sice žádná stydlivá panna – k tomu měla opravdu daleko – ale chtěla si zachovat alespoň nějaké soukromí a svobodu.

Přemýšlela, co všechno by byla schopna obětovat pro svůj život. Uvědomila si, že hodně. Záleží jí jenom na sobě samotné. Žádné přátele už nemá. Jediný dlouhodobý kamarád byl Matheo Jones – a vlastně Malfoy – se kterým však už rok a půl nemluvila. Nebyla si ani jistá, zda ho mohla považovat za opravdového kamaráda.

Oblékla si na sebe kožené kalhoty, které jí po použití kouzla perfektně seděly. Následně si přetáhla přes hlavu bílou košili, kterou si zastrkala do kalhot a své máslově blonďaté vlasy si schovala pod baret. Z toalety po Narcisse vytáhla černé stíny, kterými si potřela oční víčka. O výstřih si zavěsila černé sluneční brýle.

Teď bude konečně inkognito. Nikdo ji nepozná. Je připravená se stát čímkoliv. Špehem, smrtijedem a třeba i děvkou.