Chvíle naděje | ✖️

29. kapitola | Rozkol nerozlučných bratrů

/listopad 1995/

Lucretia Skrková už třetí měsíc trávila v menší elegantní vile, kterou pro ni nechal postavit její manžel. Odtud sledovala veřejné dění, kterého se nemohla účastnit. Na jednu stranu jí vadilo, že je její život podřízen Skrkovi, ale druhá pravda také byla, že nechtěla v téhle válce padnout. Chtěla přežít. Proto si také toho zvláštního cynického smrtijeda vzala.

Neměla téměř žádné povinnosti. Svůj čas trávila především četbou, kterou utíkala z reálného života do světa, který se jí zdál sympatičtější. Tak celý den polehávala ve své ložnici – která byla oddělená od té Bartyho – četla si, dohlížela na práci skřítků, popíjela čaje a dělala si procházky po okolních pozemcích, které k jejich vile přiléhaly.

Její manžel zde nadbytek času rozhodně netrávil. Vždycky odešel ráno po snídani a vracel se mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Jeden den vypadal jako druhý. Stejně jako tato.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Podle síly, kterou osoba za dveřmi vkládala do klepání, Lucretia ihned poznala, že se jedná o Bartyho, který se právě navrátil domů. Vyznala ho ke vstoupení, ale nezvedla oči od knihy, kterou zrovna četla. Předpokládala, že jí jde pouze oznámit, že se vrátil.

„Jsem doma," oznámil jí úsečně Barty, když otevřel dveře. „Jak se máme?"

Lucretii překvapilo, když za sebou dveře také zavřel a přibližoval se k její posteli. Znamenalo to, že chce zůstat. Možná dokonce konverzovat. „Mám říct dobře nebo si pán přeje opravdovou a upřímnou odpověď?" ušklíbla se blonďatá žena. „Onehdy jsi mi říkal, že není nic horšího než hysterická žena, která si neustále na něco stěžuje."

„To jsem říkal," přisvědčil smrtijed s naprosto vážným obličejem, „ale jako žena, která čeká moje dítě, máš právo na to být hysterický a nepříjemná."

„Ještě aby ne," odsekla Lu a s velikým odporem se posadila do tureckého sedu. „První trimestr je přímo k nevydržení. Mám žaludek na vodě. I přestože spím jedenáct hodin denně, jsem neskutečně unavená."

Skrk ji se zájmem pozoroval a své oči upínal především na oblast jejího břicha, kterou měla schovanou pod bílou noční košilí. „Cítíš něco?" zeptal se najednou a konečně ze mu z hlasu vytratila ta lhostejnost a odtažitost, kterou ona cítila po celou dobu, kdy spolu žili.

„A-ano," vypravila ze sebe překvapeně, protože nečekala takový zájem. Naposledy jeho hlas takhle změkl, když poprvé do této vily přijeli a on jí přehodil přes ramena svůj kabát, aby jí nebyla zima. Od té doby však spolu neměli žádný takový moment, kdy by jí dával najevo, že jí nebere jen jako mechanismus, který mu porodí jeho děti. „Občas ano. Cítím takové pohyby."

V jeho očích se objevila jiskra. Jako kdyby si právě uvědomil, že v jejím těle opravdu nějaké miminko roste. „Mohu si sáhnout?"

Teď jí vyrazil dech podruhé. On se zeptal na její souhlas! Něco takového opravdu nečekala. Z toho, jak se většina smrtijedů ke svým ženám chovalo, očekávala, že jí prostě bez zeptání vyhrne noční košili a nebude brát ohledy ani v případě, že se bude vzpírat. „Ehm... jistě," pověděla mu a položila se takovým způsobem, aby na něj své bříško vypnula.

Barty opatrně se jemně dotkl její kůže a zajel svými studenými prsty pod její noční košili. Jeho dotek už měsíc a půl necítila. Proto také trochu překvapeně vyhrkla. V září často večer navštěvoval její ložnici, protože chtěl, aby otěhotněla co nejdříve. Jenže v polovině října zjistila, že má všechny ty neblahé přízraky prvního trimestru a pro jejího manžela to znamenalo, že už na plození potomka nemusí dál pracovat.