Chvíle naděje | ✖️

67. kapitola | Jak znovu najít světlo ve tmě?

/květen 1996/

Všechno jednou končí. To se dozvěděli Nikolaj s Violou následujícího dne. Neměli ponětí, že po svém útěku z Ministerstva kouzel teprve nastala opravdová válka, ale stejně ihned po svítání pochopili, že návrat do reality nelze oddalovat. Dcera Siriuse a Stefani se probudila jako první. Zprvu se to zdálo být jako jedno z nejkrásnějších rán za posledních šest měsíců.

Stále se nacházela v náruči svého milence, sluneční paprsky ji jemně šimraly po tváři a okolo nich zpívalo několik drozdů. Ještě kdyby vedle nich našla talíř s čerstvými palačinkami, jednalo by se o ráno jako vystřižené z romantického filmu, u kterého víte, že skončí dobře.

Ale Viola si místo toho začínala uvědomovat všechny ty věci, které teď musí společně vyřešit. Jako první – dostat Nikolaje do stínu, než vyjde slunce na obzor a spálí jeho kůži. Proto nemohla pokračovat v ranní idylce a vzbudit ho jemným pošťuchováním, ale zatřásla s ním jako s pytlem brambor.

„Co? Co se děje?" zeptal se automaticky rozespalý a malátný Nikolaj. Ještě napůl ve světě snů se nechal táhnout do lesů, kde černovlasá dívka našla dostatečně hlubokou roklinu na to, aby se v ní mohli na nějaký čas schovat.

„Omlouvám se ti," zabrblala Viola, „ale musíš si svou kůži šetřit na kritičtější scénáře."

Jakmile se schovali do pukliny ve skále a Nikolaj si mnul oči, čarodějka si začínala uvědomovat, že je oba čeká ten rozhovor. Přesně ta diskuze, kterou se pokoušeli vést už dva roky zpět po jejich prvním aktu lásky – shodou okolností také na veřejném prostranství – ale tenkrát se jim to nepovedlo.

A tak nestalo velmi zvláštní ticho. Viola nechtěla toto téma otevírat, protože se zcela upřímně bála, že se historie bude opakovat. Z toho důvodu se raději hrbila nad svým batohem, přehrabovala se v něm a snažila se vypadat nonšalantně. Jenže Nabokov se mezitím opravdu probudil a moc dobře chápal, že bez rozumného rozhovoru se nemají šanci posunout dál.

„Chceš začít?" zvedl oči směrem k Viole a pokoušel se jí přimět k tomu, aby se mu věnovala.

Dívka od boku vystřelila: „S čím?"

Nikolaj obrátil oči ke stropu rokliny. „Vážně? Budeš si hrát na mě z roku 1994?"

Viola ho ve své hlavě proklela za to, jak dobře ji zná a zastyděla se za to, že právě teď je ona tou, kdo bezdůvodně a preventivně vyšiluje. „Začni ty," pípla nesebevědomě. „Já ti do toho kdyžtak vstoupím."

„Dobrá," přikývl černovlásek, přistoupil ke své milence, vytrhl jí z rukou batoh a zahodil ho za sebe. „Tak mě dobře poslouchej, fialko. Všechno, co jsem včera řekl, byla pravda. Miluji tě už zatraceně dlouho. Nelituji toho, že jsme si to včera vyříkali a už vůbec nelituji toho, že jsme se spolu vyspali. Můžeme každým dnem zemřít a já bych opravdu nerad odcházel z tohoto světa s myšlenkou, že jsem s tebou nemohl být."

Mrzimorce bušilo srdce jako zvon. Tolik se jí ulevilo, když tato slova mohla poslouchat. Chytla Nikolajovy dlaně do svých rukou. „Já tě taky miluji," šeptla naplněna štěstím. „Už dlouho jsem se necítila tak dobře jako včera v noci. I když tomu nepředcházely vůbec pěkné události a já musela pozorovat svou kamarádku zemřít, vážím si toho, že jsme k sobě poprvé za dlouhou dobu byli plně upřímní. Ale... co dál?"

„Nechci dělat, že se nic nestalo jenom, protože se to možná nehodí," pověděl jí o svém záměru. „Chci být tvůj partner, kluk a přítel teď a tady. Nechci se odkazovat na nějakou dobu neurčitou, až dokončíme tuhle šílenou cestu. Vím, že možná budeme zranitelnější, pokud budeme spolu... ale alespoň nebudeme muset nic předstírat."