Chvíle naděje | ✖️

18. kapitola | Půlnoční svačinka

/srpen 1995/

Když Harry Potter přiletěl na Grimmaldovo náměstí 12 společně s několika členy Fénixova řádu, každý obyvatel toho domu i člen Řádu, který hlavním štábem pouze prošel, s ním chtěl mluvit. I přestože se Harry opravdu na příchod do kmotrova domu těšil, připadal si, že celý ten den byl na něj opravdu moc.

Proto – když byla zhruba jedna hodina po půlnoci – se posadil do jednoho z křesel v obývacím pokoji, poslouchal praskající dřevo krbu a rozhlížel se po místnostech, kde byl vychováván jeho kmotr. Tušil, že v těchto zdech se odehrálo mnoho příběhů, které ještě neslyšel a o kterých možná ani Sirius nebude chtít nikdy mluvit.

Z přemýšlení ho vytrhlo skřípání schodů. Harry ihned poznal, že osoba plížící se po schodech z druhého patra do prvního se pokouší o vyvolání co nejméně hluku. Toto Harry věděl především díky deseti letech strávených s jenom domě s Dursleyovými.

Toužil zjistit o koho se jedná, zatajil svůj dech a ztuhnul jako kamenná socha, aby svou přítomnost neprozradil. Ze své pozice mohl nahlédnout přes chodbu až do kuchyně, kam osoba mířila. Osoba k němu stála zády a otevírala ledničku. Po chvíli prohlížení toho mudlovského nástroje se osoba otočila k ledničce zády, v ruce držela kyblík zmrzliny a v dáli přes chodbu zahlédla Harryho v křesle.

„Willow!" zvolal radostně, ale zároveň vyděšeně a nechápavě. „Co tady děláš?"

Blonďatá dívka se střídavě dívala na zem a na svůj úlovek z ledničky. Usoudila, že nemá cenu svůj lup schovávat, Harry už její záměr odhalil. „Jdu si trochu osladit život, kamaráde," uchechtla se uvolněně a zamířila do obývacího pokoje, kde za sebou zavřela dveře, aby neprobudila další obyvatele hlavního štábu.

„Neměl jsem vůbec s tebou čas promluvit za tenhle šílený den," povzdechl si černovlasý mladík a očima spočinul na zmrzlině. „To je slaný karamel?"

„Přesně tak," zazubila se Willow pyšně a otevřela víko. „Moje neoblíbenější zmrzlina, abys věděl. Ani nevíš, jak jsem se za tu dobu spřátelila s Floriánem a Rolfem."

Harry se pobaveně zasmál. „Ano, jídlo očividně spojuje lidi dohromady," podotkl. „Dokonce bych řekl, že mě a Rona dala dohromady ta kupa sladkostí, které se prodávají v Bradavickém expresu."

„Byla jsem hodně slyšet?" zeptala se nejistě blondýnka.

„Trochu jsem bál, že mě zase někdo zabít," utrousil sarkasticky.

„Nabídla bych ti trochu téhle pohádky, ale vzala jsem si jen jednu lžíci," zasmutněla. „Už se zpátky do kuchyně nechci vracet, ještě bych zase na někoho narazila."

„Mě s tebou nevadí sdílet bakterie," vypadlo z Harryho dříve, než si uvědomil, jak podivně to znělo. „Chci říct... ehm..."

Willow se rozesmála. „Já vím, co jsi chtěl říct," pověděla mu a přisunula si své křeslo k němu blíž, aby dosáhl na kyblík se zmrzlinou distribuovaný Floriánem Fortescue. „Vzhledem k tomu, že jsi prý bojoval s mozkomory, tak si sladké zasloužíš," podala mu lžíci, o kterou se museli dělit. „A také tě určitě mudlové nechávali hladovět."

Harry se při vzpomínce na Kvikálkov otřásl, čehož si ihned dcera Arii a Reguluse všimla. „Promiň, Harry," vypravila ze sebe lítostně. „Nechtěla jsem vytahovat nějaké špatné vzpomínky nebo tak něco-"

„V pořádku," přerušil ji mladý Potter. „Není to tvoje chyba... ani v nejmenším. Z mozkomorů si hlavu nedělám. Jenom... bojím se, že už se nikdy nepodívám do Bradavic."