Poison (FF SB)

17# Proč?

Sirius

Když jsem ji uviděl, jak vzplanula, tak se moje city mnoho násobně prohloubili. Jenže pak mi došlo, že jí hoří oblečení, což není úplně v pořádku a když se přede mnou objevila nahá, začal jsem se ze sebe okamžitě sundavat oblečení, abych ji zakryl. Ne, že by mi vadil pohled na její nahou postavu. To rozhodně ne... ale přeci to nemusí vidět každý, kdo projde kolem.

Vypadalo to slibně, i když jsem měl geniální plán, tak to vypadalo, že bych ho nemusel potřebovat a pak přišel Remus a dal mi pěstí. Myslel jsem, že ho zabiju, ale rozhodl jsem se zachovat úplně jinak.

S povzdechem jsem si prohrábl vlasy a znovu se zadíval do ohně, který plápolal ve společence. Už je to týden. Dlouhý útrpný týden, kdy se probouzí z velmi příjemného sna s velmi nepříjemným problémem. Její nahou postavu už z hlavy v životě nedostanu. Tak dokonalá pleť, hubené nožky, úzký pas a snad bych se zbláznil, kdybych jí v té chvíli mohl políbit na její smyslné rty, které si o to pokaždé říkali. 

Jako by mě zvali k polibku, pokaždé, když jsme ji slyšel mluvit nebo když jsem se na ně podíval. Asi se ze mně musel stát blázen. Byl jsem do ní blázen. Rozhodl jsem se, že počkám a uskutečním svůj plán. Snad se mi podaří se od ní držet dál. Ale pokaždé když vidím, jak je James šťastný mám chuť mu zlomit nos. Parchant. 

Remus mi to pak pěkně vyčinil, ale jeho další ráně už jsem se vyhnul. 

"Proč?" zeptal se mě potom, co se rozhodl, že si zaboxujeme, aby ze mně mohl vymlátit duši. "Proč nemůžeš počkat? Nebo proč jsi nevybereš nějakou jinou?" 

"Já jinou nechci," odpověděl jsem. 

"To říkáš teď, ale věřím tomu, že až dostaneš, co chceš, tak se to změní a zlomíš jí srdce," zamumlal Remus naštvaně. 

"Nechci dostat další ránu," ušklíbl jsem se. "Ale pokaždé, když ji políbím chci další. A ne od někoho jiného. Chci se líbat jen s ní. Baví mě jí poslouchat," pokračoval jsem a tou větou jsem ho dozajista zarazil. "Ano, já Sirius Black rád poslouchám o čem nějaká holka mluví."

Já jsem se začal smát. On odešel. Sice se mnou mluví, ale dělá Amy neskutečný dozor. Není ani chvilku sama. Možná je to, ale tak nejlepší. "Ahoj, Siriusi," posadila se vedle mě na gauč Amy. Překvapeně jsem na ni pohlédl a nemohl uvěřit vlastním očím. "To je zvláštní, většinou mě hned pozdravíš, když vejdu do společenky, ale dnes jsi nějaký zamyšlený," pokračuje a já se ošiju, protože jsem jí začal zítra na rty a představil jsem si je, tam kde jsem neměl. Zase jsem začal mít nepříjemný problém. 

"Ahoj, promiň," zasmál jsem se a začal se zvedat z gauče. "Kdybys byla tak hodná a pro dnešek mě omluvila, jsem nějaký utahaný. Půjdu si lehnout."

Byla to šílená lež. Musel jsem si totiž dát studenou sprchu, tak jako každé ráno.