Mrzák ✔

12. Plán

Grace

Zírám nevěřícně dopředu na tu vzdalující se postavičku a přemýšlím nad slovy, která řekl. Myslel to vážně?

Jak nemůže?

Zkouším krátce zatroubit, aby se zastavil, ale nic. Dál kráčí kupředu. Ani se neohlídne.

Nevzdávám se, tohle prostě potřebuji vysvětlit. Já konečně seberu odvahu, řeknu mu, tedy spíš naznačím, že mi na něm záleží a on jako zdrhne? Tak to tedy ne. Vracím se na silnici a popojíždím až k němu.

„Austine!" Křičím z otevřeného okénka, ale vidím mu jen kousek hlavy.

„Austine, no tak zastav."

Nic. Milostpán nereaguje a dělá, že tam nejsem. Začínám zuřit. Co si o sobě proboha myslí?

Sešlápnu plyn, o pár metrů ho předjedu, parkuji na krajnici a vylézám ven. Počkala bych tady na něj, ale jsem tak naštvaná, že se vracím a jdu mu vstříc.

„Austine, co se děje?" Křičím už zdáli. A je mi úplně jedno, že kolem jezdí auta. Jenže ten paličák se nejspíš rozhodl, že zrovna teď bude držet bobříka mlčení. No nic, přidám do kroku a během chvilky stojím před ním.

Obchází mě. On má tu drzost mě obejít a dělat, jako že nic. Tím mě vytáčí ještě víc.

„Austine!" Chytám ho za triko a on konečně zastavuje. A zatímco já požaduji vysvětlení, proč se tak chová, když ten polibek... ten polibek byl tak úžasný, stojí přede mnou jak hromádka neštěstí se sklopenou hlavou. Nechápu ho. A tak mluvím sama. To co jsem mu chtěla říct před chvílí, ze mě teď padá bez jakéhokoli ostychu a strachu. Pokud to má vyjít, tak to vyjde a pokud ne, tak už nemám co zkazit. Mluvím a mluvím, svěřuji se se všemi svými pocity od doby, co přijel. Jak se mi zdál protivný a nafoukaný, jak jsem se hrozila, že bude u nás doma taková hvězdička s tak pochybnou minulostí. Ale i to, jak si mě pomalu získával, když ztroskotal můj vztah s Tonym. Jak miluju, když se s upřímným nadšením a láskou dívá na motorky, které opravuje, ale i jak tím samým pohledem sleduje mě. Všimla jsem si toho, jakby ne. Vždycky cítím takové příjemné hřání na těle.

Přejíždím mu po ruce, čekajíc nějakou odezvu. Ale nic.

„Promiň Grace, ale opravdu nemůžu." Konečně zvedá oči. Smutné oči, pohladí mě po tváři a jde pryč.

Zůstávám stát jak solnej sloup a jen ho sleduji, jak se mi zase vzdaluje. Po tváři, na které mě ještě hřeje jeho jemné pohlazení, se začínají kutálet slzy, jež zamlžují osobu přede mnou.

Nevím, jak tam dlouho stojím. Auta kolem mě jezdí, ale já je nevnímám. Do reality mě vrací až zvonění telefonu. Táta. Omlouvám se mu, rychle utírám slzy, jakoby mě teď viděl a vracím se k autu. O necelých patnáct minut později parkuji před dílnou. Vybíhám schody nahoru, tátovi házím na stůl veškeré papíry od věcí, co máme v kufru a mizím u sebe v kanceláři.

„Grace, děje se něco?"

„Ne, ne, nic." Snažím se dělat, jakoby se nic nestalo. Jenže tátu neošálím. Zavírá za sebou dveře a usedá do křesla u stolu. To neznačí nic dobrého. Jak se takhle usadí, všechno okolo jde stranou a zajímá ho jen jeho holčička. Takže se zhluboka nadechuji, připravena na velký výslech.

Nakonec to netrvalo až tak dlouho. Konec konců někdo musí domů dotáhnout ty tuny nákupu a poklidit ho. Jenže když docházím k dodávce, která už je přeparkovaná před domem, zjišťuji, že nákup je dávno poklizený. Austin. Právě dovírá lednici. Otáčí se, krátce se na mě podívá, pak oči sklopí a bez jakéhokoli slova se kolem mě protáhne a jde k sobě.

Nechápu ho. Opravdu ho nechápu, ale jsem rozhodnuta to ještě zkusit. Nevzdávám se jen tak lehko. Pro teď ale musím zkontrolovat, jestli uložil nákup správně. V rychlosti prolétnu skříňky, lednici a uznávám, že Austin je prostě dobrej. Vše je na svém místě. Takže mám čas si připravit kafe, jelikož do kanceláře dneska nejdu. Jestli mám v papírech dohánět jeden, nebo dva dny, na tom už nesejde.

S plným hrnkem horkého kafe v jedné ruce a s talířkem zeleninového salátu s pečivem v druhé ruce se stěhuji do svého pokoje. Nemám na nic náladu a tak hodlám celý den strávit zahrabaná v peřinách. Jenže už na prahu svého pokoje slyším zespoda dunět hudbu. Pořádně tvrdou rockovou hudbu. Zakroutím hlavou, rty vykouzlí malý úsměv a hlavou mi proletí báječný nápad. Ale na ten je ještě čas. Nejdřív si musím pár věcí ujasnit. Pokládám jídlo na noční stolek, beru laptop a sedám na postel. Rozklikávám hlavní stránku, do prázdného pole zadávám jméno – Austin Cavendish a sleduji, co všechno se objevuje.

„Fíha!" Písknu a lépe se uvelebuji na posteli. Tohle mi bude nějakou dobu trvat.

Večer mě z mého zápalu vytrhává mamka, která se přišla podívat, co se mnou je. Nebývá zvykem, že jsem zalezlá celý den. Nejdříve se divím, že už je tolik hodin, ale když se podívám kolem sebe, kde se mi po posteli válí několik popsaných papírů, uvědomuji si, že jsem se do toho ponořila tak, jako už dlouho ne. Vůbec nic jsem nevnímala. Až teď mi dochází, že už neslyším hudbu, kterou se nejspíš Austin snažil přehlušit ty své odmítavé myšlenky a že na mém nočním stolku stále stojí netknuté kafe i zeleninový salát. Odbudu mamku tím, že je vše v pořádku, jen mám něco důležitého, co musím dodělat a poté, co se za ní zavřou dveře, se opět pouštím do svého plánování. Možná mi všechno to, co jsem si vypsala k ničemu nebude, ale tolik informací, detailů, které jsem objevila, nemůžu jen tak nechat být. Jak se znám, vrtalo by mi to hlavou a hledala to zas a znova.

Když jsem konečně hotová, pouštím se do jídla a na ex vypiju studené kafe. Cestou do kuchyně, kam odnáším špinavé nádobí, prozkoumávám momentální situaci. Bráchové jsou u sebe, rodiče sledují nějakou šou v televizi a Austin, ten se tu prý dneska neukázal. Takže je ve svém. Což se mi potvrzuje, když cestou nahoru potichu poslouchám za jeho dveřmi. Zdá se, že sleduje to samé, co naši.

Super. Zaraduji se. Skvělá výchozí pozice na můj plán. Teď už nezbývá nic jiného, než čekat. Takové dvě, tři hodinky by měli stačit. Takže si zase po dlouhé době lakuji nehty, dopřávám si dlouhou sprchu a nakonec vybírám tu nejsvůdnější noční košilku. Vyfoukat vlasy, navonět a můžu vyrazit.

Procházím chodbou, poslouchám, zda je v domě klid a pomalu se blížím k Austinovo dveřím. Tam poslouchám znovu. Musím mít jistotu, že spí.

Spí, ale má zamčeno. Takže k hlavním dveřím pro klíč. Připadám si jako zloděj ve vlastním domově. Ale co by člověk neudělal pro lásku. Pro lásku? Ano, myslím, že tomu tak můžu říkat, protože jsem zamilovaná až po uši. A taky jsem tichá jako myška. Zanedlouho stojím ve dveřích ložnice a sleduji spícího Austina.