Mrzák ✔

18. Mé malé, velké lásce...

Grace

Nevím, co jsem čekala. Že mi Austin skočí kolem krku a bude jásat radostí, že jsem těhotná? Že mu tou zprávou vyrazím dech a pak, až ho popadne, tak bude šťastný, možná mu ukápne nějaká ta slza? To už by bylo asi moc, ale moje představivost na to nebrala ohled. Možná už začaly působit hormony.

Celou tu dobu, co jsem seděla na břehu jezera, se mi hlavou honily podobné otázky a myšlenky. Nakonec jsem se rozhodla to neřešit a nechat život plynout. Co jiného mi zbývalo a konec konců i zbývá. Malé pryč nedám, a pokud se Austin, až se vrátí, rozhodne jakkoli, budu to akceptovat.

Ano, až se vrátí, pokud se vrátí. Austin totiž odjel. Jsou to už čtyři dny a od něj mám jen jedno prosté vysvětlení, že musí něco zařídit doma v Los Angeles.

Neřeším, nepídím se po tom a snažím se nemyslet na to, že přede mnou a odpovědností utekl. Sice ho neznám tak dlouho, ale tohle by určitě neudělal. Dokonce jsem včera odmítla i rozhovor na téma Austin s tátou. Neví víc než já a na nějaké spekulace, kor když ještě neví o mém těhotenství, nemám náladu.

„Grace?" Nakukuje mi máma do kanceláře. Chvíli na ní koukám, ono totiž není tak obvyklé, že je tady v servisu, a poté jí zvu dál. Zavírá za sebou dveře a usedá do křesla na druhé straně stolu. Hodí elegantně nohu přes nohu, urovná sukni, která se tím pohybem kousek posunula výš a následně složí ruce v klíně. Udělám to samé, i když já mám dneska na sobě kalhoty. Odpadá mi tedy ten pohyb urovnání sukně. Přesto si automaticky uhladím kalhoty. Musím se tomu zasmát.

„Ty nemáš školu?" Padá moje první logická otázka, jelikož je dopoledne a pracovní den. Tudíž by máma měla být ve škole a učit.

„Ne, jeli na exkurzi. Mluvila jsem o tom začátkem týdne u večeře." Koukne na ně vyčítavě. Přimhouřím oči, jak přemýšlím a uvědomuji si, že má pravdu. Úplně mi to vypadlo z hlavy. Tak jen brouknu a čekám, co bude dál.

„Grace, dělám si starosti, Austin odjel, ty se mi s ničím nesvěříš, tak jsem myslela..." Mluví klidně, rozvážně, přesně tak, jak s námi mluvila vždycky, když jsme jako děti něco nechápaly. Jenže teď chápu úplně všechno.

„Nic se neděje, všechno je v pořádku, nemusíš mít žádné obavy. Jsem v pohodě." Snažím se mluvit věrohodně, ale už jenom podle mámina pohledu mi to prostě nevěří.

„Grace, zlatíčko, víš, že mi můžeš říct všechno."

Prudce vydechnu a malou chvíli se jí dívám přímo do očí. Myslí to upřímně, vím, že za ní můžu přijít kdykoli, s čímkoli a vždycky mě vyslechne, ale teď si chci prostě svoje věci řešit sama. Jsem dospělá, těhotná...

„Vím, mami, ale nechci, promiň." Říkám nakonec. Klopím oči ke svým rukám a cítím, jak mi tluče srdce. Zcela zbytečně. Mamka se jen zvedne, přijde ke mně, pohladí po vlasech, dá pusu a ujistí, že kdyby náhodou, vím, kde ji hledat. Než se naděju, je pryč. Jenže mi to nedá. Sedím ještě hodně dlouhou dobu jen tak a přemítám, zda se přeci jenom nemám s ‚něčím' svěřit. Když se mi ve dveřích zjevuje Thomas, definitivně nad tím mávnu rukou. Ne, žádné svěřování nebude. Můj život, moje rozhodování, moje štěstí, moje problémy. Tečka.

„Co potřebuješ?" Věnuji se konečně bráchovi. Stojí se založenýma, špinavýma rukama přede mnou a zkoumavě si mě prohlíží. Pozvednu na něj obočí a ptám se znovu.

„Máme hlad" rozhodí rukama a pustí se do přednášky na téma výživa pracujícího člověka.

„Jo, jo" ukazuju na něj jednou rukou jak žvaní, a rychle hledám na stránkách Carmen, co mají dnes dobrého. Tyhle jeho rádoby přednášky znám dokonale. Kiara, si ho jako nutriční terapeutka vycvičila a on si teď myslí, že je z něj odborník. Velký kulový. Odborník je tu jen Kiara, za kterou jsem si pro radu šla i já. Proč toho nevyužít, když je v rodině, že?

„Tak, vybírej" podávám mu list nabídky. A zatímco on rozmýšlí, co si objedná, já obcházím stůl, beru kabelku a jsem připravená hned vyrazit.

Kluci dole si už tak dlouho nevybírají. Mají jasno hned, jak kouknou na papír. Takže během pěti minut sedím na skútru a jedu pro jídlo. A když už tam jsem, nechávám si přinést to své ke stolu. Proč spěchat zpátky.

Tim je dneska nějaký tichý, ani se nevnucuje, jak je jeho dobrým zvykem a tak mám na jídlo relativný klid. Kdybych totiž neprojížděla telefon, bylo by to přímo ideální. Jenže mi to nedá. Pokaždé, když ho rozkliknu, čekám nějakou zprávu od Austina. Jenže pokaždé nic. Čtyři dny jsou čtyři dny a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě občas nepřepadne zoufalství. To si potom vzpomenu na Tonyho a mám zase na chvilku pokoj. Jo, Tony... Dívám se oknem na ulici, kde je na tuhle hodinu až moc středoškoláků, ale od těch mi pohled rychle sklouzne na mladou ženu s kočárkem. Takové to moderní vajíčko, co se do něj vejde dítě jen krátce po porodu a mě vyvstává v hlavě další otázka. Taky mi to bude tak slušet? Zavírám na chviličku oči, představuji si sama sebe s kočárkem, i to, jak asi bude moje malé vypadat. Bude spíš po Austinovi, nebo bude podobné mě. A bude to kluk, nebo holka? Nevědomky si pohladím břicho, když se nade mnou ozve Carmen.

„O něčem nevím Grace?" Pokládá balíčky na stůl, sedá naproti mně, čekajíc na odpověď.

„Co?" Dělám, že nevím, o čem mluví, i když mnou prochází drobná panika. Pak si jako náhodou uvědomím, kde mám ruku a rychle dodávám. „Jo jako tohle jo? Prostě dobře vaříte, nic jinýho Carmen." Lžu, jak když tiskne. Až mě táta jednou vyhodí, můžu se jít klidně živit jako herečka.

Cermen na mě mrkne, jako že ví svý a odchází zase pracovat.

Večer se uvelebuji v posteli, s Austinovým trikem na sobě a kolem sebe si rozkládám jednu misku s oříšky a druhou větší s chipsy. Cestou z oběda jsem na ně měla takovou chuť, že jsem se musela zastavit v obchodě a při té příležitosti koupila i blok. Krásný, velký blok s pevnými deskami a s nádhernou fotkou miminka na obálce. Rozhodla jsem se totiž psát tomu mému mimču deník. Takže, hrst oříšků, hrst chipsů a na první stránku píšu – Mé malé, velké lásce...