Mrzák ✔

16. Až jindy

Grace

Vzala jsem Austina k jezeru, na své tajné místo. Při blbnutí ve vodě si ho pěkně umyla a potom se mu tam na malém skrytém místě jako prvnímu klukovi oddala. Bylo to úžasné a ještě po téměř měsíci mi to motá hlavu. Jsem do něj prostě bláznivě zamilovaná a nehodlám si ho nechat ničím odlákat. Hlavně jeho častýma kecama o tom, jak mám na lepší a on pro mě není dost dobrej. Nevím, kam na ně pořád chodí. Jestli mu to někdo potají nakukává do palice, nebo se při té bouračce tak moc praštil do hlavy, že pozbyl soudnost. Já ho miluju takovýho, jaký je a ten kousek nohy, co mu chybí, pro mě není důležitý. Hlavní je jeho srdce, o kterém vím, že mě miluje a bije pro mě.

„Grace?"

„Copak zlato" lehám si vedle něj na postel a strkám do pusy kuličku hrozna.

„Vůbec mě neposloucháš." Vyčítá mi, jen co polkne. Sladce se na něj podívám a už mu tu pusu zacpávám znova.

„Vzpomínala jsem na jezero." Odpovídám po pravdě. Vím, že se mu to tam taky líbilo a od té doby jsme tam byli několikrát. Stalo se takovým naším útočištěm, když chceme mít od všech klid. Od všech, co o nás ještě neví. Zatím nebyla příležitost a ani odvaha se svěřovat.

Jenže vím i něco víc a o tom jsem s ním chtěla mluvit. Jenže nevím, jak to říct. Krmím ho hrozny, jahodami, jen abych ten okamžik o chvilku protáhla. Když miska zeje prázdnotou, uvelebuji se na jeho hrudi, kde pokládám ucho přímo na srdce. To, které pro mě tak sladce a pravidelně bije. Poslouchám, prsty klepu do rytmu a Austin mě hladí po vlasech. Takové chvíle mám ráda. Uklidňují mě. Takže se nadechuji, jenže když mám první slovo na jazyku, míhá se mi v hlavě černý scénář nastalé situace. Pusu zavírám a čekám dál. Ještě se trošku uklidním, seberu odvahu a pak...

Třikrát jsem se odhodlaně nadechla, ale pusu zase rychle zavřela. Ještě ne, ještě na to nemám.

„Austine?"

„Hm."

„Vyprávěj mi o závodech, prosím." Šeptám a čekám, zda něco řekne. Už několikrát jsem se ho ptala, ale on se k minulosti moc vracet nechce. Vytváří kolem sebe tajemno, a proto mě to zajímá ještě víc. Na závodech jsem nikdy nebyla, do jeho příjezdu neznala ani žádného závodníka a jsem prostě holka zvědavá.

Uvelebuji se víc na jeho hrudi, napětím ani nedýchám a k mému překvapení se Austin po chvilce rozpovídá. A bere to pěkně od začátku, od samotného dětství. To jsem ani nečekala, proto tiše poslouchám a se snažím ty nejdůležitější věci z jeho života zapamatovat. Chci mu porozumět, pochopit ho, umět případně poradit a myslím, že je důležité o sobě vědět. Skládám si v duchu střípky života z jeho dětství, z toho, jak s tátou a bráchou trávili veškerý svůj volný čas v servisu, kde táta pracoval i z toho, jak se o ně rodiče báli. Byli už postarší, když se kluci narodili. Holt každému se nezadaří mít děti v mládí. To já...

Zaháním své myšlenky hodně daleko a vracím se k poslouchání Austina. Právě se dostává k závodění. On je těmi motorkami prostě posedlý. Zná je do posledního šroubečku. To, jak vypráví o jejich seřizování, atmosféře před závodem, nervech při startu i sladkém vítězství, tají se mi dech. Je to jeho vášeň a já zase začínám přemýšlet, co bude, až se vymáčknu.

Austin, mluví a mluví, až z toho usínám. Probouzím se pozdě v noci, když už je tma. Pomalu se vyvlékám z pod Austinovo ruky a potichu ťapkám do koupelny. Mžourám očima na světlo, které rozsvěcím a než se plně rozkoukám, odskakuji si na toaletu. Do zrcadla už o pár minutek později hledím plně probuzená. Vlasy mám rozcuchané, tvář otlačenou a voním po Austinovo kolínské. Je mi krásně a jsem ve své podstatě šťastná. Proto se taky rychle vracím do náruče toho, kdo leží v mé posteli a nechává si zdát sladké sny. Bezpochyby o mě, protože když se k němu tisknu, přitahuje si mě tou svou velkou rukou blíž k sobě, dává polibek do vlasů a něco mumlá. Ráno o tom nebude vědět, ale teď je to od něj milé.

Když se probouzím, jsem v posteli sama. Mohlo mě napadnout, že pokud jednou nechám zaspat Austina, bude mi to chtít někdy oplatit. A to někdy je dnes. Usmívám se na zrušené buzení v telefonu a líně se sbírám z postele. Nespěchám. Vím, že na mě práce počká, protože ji nikdo jiný neudělá. Nikdo jiný se v tom totiž nevyzná. Táta to kdysi zkoušel, ale byl z toho ještě větší zmatek, než na začátku.

Oblékám lehké krátké šaty, jelikož už teď sluníčko paří a jdu se najíst do kuchyně. Tam potkávám mamku. Neudivuje mě, že je stále doma. Někdy má hodiny až od desíti, takže času dost.

„Grace, zlatíčko, co že tak pozdě? Není ti něco? Je všechno v pořádku?" Začíná se vyptávat, jen co sednu k barovému pultu se snídaní. Udiveně se na ní podívám a prozatím kroutím hlavou, že ne. Mezi jednotlivými sousty jí poté vyvracím nějaké problémy. Podle výrazu v její tváři mi moc nevěří. Vydechnu, ale hned na to přichází úder, který nečekám.

„Jestli máš problém s Austinem..."

„Proč zrovna s Austinem?" Plně se soustředím na to, co z ní vypadne.

„Grace" pohladí mě po vlasech. „Ty si myslíš, že to nevím..."

„Jak to?" Děkuji tomu nahoře, že jsem už dojedla. Protože teď by mi stoprocentně zaskočilo.

„Jsem tvoje máma a ty to poznají, víš?"

Nevím. Je mi prostě velkou záhadou, jak o mě může vědět, když si dáváme tak velký pozor. Začínám podezřívat Roryho, ale hned ho zase vylučuji, protože nikdy dohody mezi námi neporušil. A nedovolil by si to ani teď. Moc dobře ví, co by na něj prasklo.

Moji chvilku mlčení využívá mamka, která, jak se zdá všechno ví, všechno zná. Nemám jí to za zlé, nikdy mi do vztahů nemluvila. Řekla svůj názor, a jak jsem si to přebrala, byla moje věc. Tak to ostatně dělá i u kluků. Takže když konečně přiznávám vztah s Austinem, bere mě kolem ramen, dává pusu na tvář a přeje hodně štěstí.

Nakonec to není tak zlé. Ještě uvidím, co na to táta. Jenže to není to jediné, co jsem jim chtěla říct. Ale to až jindy.