Mrzák ✔

8. Společné spaní

Grace

Začínám se pomalu probouzet. Docela mi ten spánek pomohl, cítím se o mnoho líp, než ráno. Jenže při vzpomínce na ráno mi dochází nejen kopačky od Tonyho, ale i to, že za mnou po žebříku přilezl Austin. Otevírám rychle oči a přesvědčuji se, jestli tu ještě je.

„Bože můj!" Zamumlám a odtahuji se z Austinovy náruče. Jak jsem v ní mohla skončit?

Posunu se na kraj postele, kde mi to nedá a musím se na něj otočit a prohlídnout si ho. Vlasy trčící na všechny strany, uvolněný výraz v obličeji a tělo zkroucené tak, aby mě chránilo. Musím si přiznat, že mi u něj bylo příjemně. Možná to bylo únavou z toho příšerného rána, možná to bylo jím samotným, ale vyspala jsem se do růžova. Kouzlí mi to úsměv na rtech. To už se zvedám, upravuji župan a odcházím do koupelny, kde si dávám hodně dlouhou sprchu. Poté co se utřu, sleduji svůj odraz v zrcadle. Mé oči mají zvláštní lesk, který určitě není z toho, že mě Tony nechal. Snažím se sama sebe přesvědčit, tak ať. Stejně nám to klapalo jenom v posteli. Kolik lidí už mi říkalo, ať si najdu někoho jinýho.

Každej druhej.

Jenže já ne. Stále jsem doufala v nějaké osvícení, nějaký zázrak, ale ani jedno se nekonalo. Náš vztah byl prostě přechozený. Byly už jenom dvě možnosti. Buďto se rozejít, nebo se vzít. Což by byla hrozná blbost.

Po několika minutách přicházím k šokujícímu závěru. Měla bych Tonymu poděkovat. Ne za to, jakej je parchant, na tom se nic nemění, ale za to, že on, na rozdíl ode mě, měl koule na to, něco řešit. Jenže dalo se to vyřešit i jinak.

„Ksakru Grace!" Houknu sama na sebe do zrcadla. „Nemysli na to!"

Snažím se vyhnat z hlavy všechny myšlenky na Tonyho, náš vztah, ale i na Austina, který stále chrápe v mé posteli. Raději beru do ruky kartáček a začínám si čistit zuby.

Když vycházím z koupelny, oblečená do šortek a tílka, zavadím pohledem o postel. Austin se přetočil, ale pořád spí jako dudek. Beru ze stolku telefon a potichu odcházím z pokoje. Blíží se dvanáctá, mamka už bude mít určitě navařeno.

Procházím chodbou do druhé půlky domu, kde to krásně voní. A taky žije. U stolu sedí táta, oba bráchové a Kiara. Snoubenka Thomase. Mávnu na ně na pozdrav a jdu za mamkou do kuchyně.

„Nevíš, kde je Austin?" Otáčí se na mě od kuchyňské linky.

Pokrčím rameny, jakože nevím a jdu blíž k ní.

„Zlatíčko, copak se to ráno stalo. Bylo tě slyšet Garce." Pohlédne na mě lítostivým pohledem. Povzdechnu si, ale nemám náladu jí vysvětlovat, co se stalo. Stejnak jí to už asi došlo.

„Nic mami."

„Ale no tak" bere mě kolem ramen. „Něco končí, něco začíná. Uvidíš, že na tebe čeká někdo lepší, zlatíčko."

Zamumlám, že chápu a raději si jdu sednout ke stolu. Ale ani tam se nevyhnu lítostivým a zvídavým pohledům.

„No tak jo, dal mi kopačky, spokojený?" Rozhodím rukama a zastavuji nadechujícího se bráchu.

Chápe. Otázku polyká a raději bere do ruky lžíci, neb polévka už je na stole.

Celý oběd mlčíme. Po něm se jako první zvedám a odcházím nahoru. Jenže když po otevření dveří zjišťuji, že Austin stále spí, otáčím se a jdu ven. Sedám na skútr a vydávám se pár mil za město k jezeru na své oblíbené místo. Sedám pod košatý strom do stínu a sleduji vodní hladinu, i několik rybářů, lovících na druhé straně. Jen tady mám klid. Vlnky v jezeře tiše šplouchají, ptáci štěbetají a sem tam z vody vyskočí nějaká ryba. Opírám se o kmen, zavírám oči a snažím se na nic nemyslet. Uvést duši do absolutního klidu.

Po pár minutách to vzdávám. Klid se nedostavuje, hlavou mi lítá jedna věc za druhou a tak myslím jen na to, co mě dneska potěšilo.

Na Austina.

Jak mi u něj bylo hezky a když bych nebyla takový zbabělec, počkala bych si na to, jak se bude probouzet. Kdo ví, jestli už se probudil. Chtěla bych být muška, podívat se na jeho rozpaky, až zjistí, že je v mé posteli. Což vyvolává další otázku.

Jak se k sobě budeme vůbec chovat? Budeme to společné spaní ignorovat, dělat, jako by se nic nestalo, nebo to bude znamenat něco víc? Jenže co víc? Nemůžu se přeci vrhnout do nového vztahu jen tak po hlavě hned po rozchodu.

Ne, na to nejsem stavěná. Musím si oddychnout, vrátit se na startovní čáru a potom... potom se těš Austine Cavendishi!

Směju se a sbírám ze země větvičku, s kterou si začínám hrát. Jak mě zase tohle mohlo napadnout? Já a Austin. Ne že by se mi nelíbil, je to hezkej kluk, ale ta jeho minulost. Ne, to asi nepůjde. To si zase jenom můj zmatený mozek vyrábí bludné iluze.

Domů se vracím až k večeru. Je sice začátek července, ale denní teploty se už dávno pohybují přes třicet stupňů. A ty noční pod dvacet neklesnou. Takže je tu neustálé vedro. Klimatizace jede na plné obrátky, přesto si všímám, že Austin má otevřené dveře na terasu. Sedí na gauči a sleduje v televizi motorky. No, co taky jiného. Opatrně proběhnu okolo, k hlavnímu vchodu a mizím v domě. Dneska se s ním už potkat nechci.

V kuchyni si beru něco k snědku, na mamčinu otázku, jestli je všechno v pohodě přikývnu a pro jistotu přidám i úsměv a rychle mizím k sobě do pokoje. V duchu děkuju tátovi, že před lety vyslyšel moje prosby a přistavěl mi pokoj na druhé straně domu. On měl stejně v plánu stavět nějaký menší byt pro kluky, co tu občas pracují, takže to spojil dohromady. Já tak mám nádherný obrovský pokoj sama pro sebe a pode mnou je byt na ubytování.

Přecházím přes pokoj až na balkon, opírám se o zábradlí a poslouchám hlas komentátora závodu. Austin to má puštěné tak nahlas, že rozumím každému slovu. Zavírám na chvilku oči a vzpomínám na dobu, kdy jsem s tátou a bráškama koukala taky. Byl to vždycky takový víkendový rituál. Teď už se k nim přidávám jen zřídka. Svým vzpomínkám se usměju a vracím se zpátky do pokoje. Sedám na ustlanou postel, rozhlížím se po pokoji, co tu je jinak, ale jiná jsem jen já.

Sama, po tolika letech zase sama.