Mrzák ✔

19. Los Angeles

Austin

Dallas, Abilene, Odessa, podél mexické hranice do Las Cruces, přes Tuscon do Phoenixu, Palm Springs a konečně Los Angeles. Cesta trvající celý den a hodinu k tomu. Byl jsem vyšťavený a rád bych padnul do postele a spal, jenže to nebylo možný. Chtěl jsem tam být co nejdřív. Už po cestě jsem komunikoval s Davidem a ten mi čím dál víc odhaloval, jaká hrůza na mě doma čeká. No, hrůza, jak se to vezme. Věděl jsem o tom, byl na to připraven, přesto mě to vzalo. V mém nádherném apartmá ve třicátém druhém podlaží totiž hořelo. Bouřka, blesk, bum, zkrat a elektrika udělala své. Nevím, jak se to mohlo stát, všechno jsem před odjezdem vypínal, ale to už je jedno. Jediné štěstí, že soused nade mnou pořádal večírek, tak se na oheň přišlo hodně brzo. Zato soused pode mnou mě moc milovat nebude. A možná i dalších pár pater pod ním. Voda prostě nahoru nepoteče.

Takže když jsem se ocitl před branami Los Angeles, byl jsem tak unavený, že jsem se mile rád ubytoval u Davida. Konečně jsem se pořádně vyspal a na druhý den se mohl jít podívat na tu zkázu. Srdce se mi zastavilo stejně jako dech. David se sice snažil to nejhorší odklidit, ale i tak to bylo jedním slovem příšerný. Nejvíc to odnesly pokoje pro hosty, chodba a část terasy. Obývák to lízlo, stejně tak jako místnost, které jsem říkal V.I.P. Tam jsem měl uložené své největší poklady. Od prvních medailí, věnců, po trofeje mistra světa. Jenže co nesebral oheň, dodělala voda. Naštěstí jsem měl své nejdůležitější dokumenty a poklady z dětství schované v sejfu. Nebýt jeho, nemám nic. Procházeli jsme jednu místnost po druhé a ve všech vrčely vysoušeče. Jedině tak se to tu dalo vysušit. Sluníčko na to nestačilo.

„Byl za mnou Durgham. Tak nějak mi naznačil, že mi neprodlouží smlouvu a že by byl rád, kdybych se okamžitě vystěhoval. Prý mi odpustí dva nájmy. Chápeš to?" Dám si do pusy právě ukrojené sousto a podívám se na Davida. Nesleduje mě. Láduje se tou báječnou večeří, stejně jako já.

„Vystěhoval, jakoby mi tam něco k vystěhování zbylo. Vytočil mě. Škodu prý proplatí pojišťovna, o to se starat nemám. Vlastně už o nic. Dal mi papíry do ruky a plánoval, co se bude muset udělat, aby to mohl znova pronajmout. Kam si jako myslí, že ty věci dám?" Láteřím mezi sousty. Jsem nějak bez nápadů. Nikdy jsem takovou věc nemusel řešit a tak mě nic nenapadá.

„Sklad" houkne na mě David a mávne vidličkou jaksi vpravo. „Na West Olympic Boulevard jsou sklady. Taky jsem je svého času využil. Cena tě asi tak trápit nebude."

Sklad, vím, že existujou, ale tahle možnost... asi mi nic jinýho nezbude. Táhnout to do Dibollu nemůžu. Takže jen kývnu hlavou a zamručím něco jako souhlas. Po dojedení u pivka probíráme plán na další dny.

***

„Tak, to jsou poslední do skladu. Tuhle krabici beru s sebou, tyhle přijdou vyhodit" přejíždím pohledem z jedné na druhou. Nakonec nám celé to vystěhování zabralo nekonečné čtyři dny. Čtyři dny, které jsme trávili nad mýma osobníma věcma, které kolikrát ty věci vůbec nepřipomínaly. Musel jsem jich spoustu oželet, ale zase jsem se uklidňoval, že teď mám stejně jiný život a na tenhle starý by tak jako tak jednou došlo. Beru jednu z krabic a odnáším do výtahu. Vracím se, ve dveřích se míjím s Davidem, který se ptá na auto. Jasně, nezapomněl jsem. V garáži jsem měl ještě dvě auta. Jeden větší pick-up a sporťák. Obě jsou v původním stavu, a jelikož už jsem s nohou sžitej, normální řízení mi problém nedělá, rozhodl jsem se nechat si to velký a zbytek prodat. Teda, sporťák prodat. Upravený daruji nadaci, která mě ze začátku dost podporovala. O všechno se postará David. Na tom jsme se dohodli už předevčírem a auta převezli včera.

Procházím naposled celý byt, v paměti si vybavuji nejen nekonečné večírky, co se tu konaly, ale i ženy, které se u mě vystřídaly. Byly krásné, sexy, ale ani jedna zato nestála. Ani Nancy. Možná je dobře, že jdu odtud pryč. Mám jiný, lepší život. Po všech stránkách.

Sjíždíme výtahem dolů, kde na recepci předávám klíče i papíry, přesně, jak si to Durgham přál a pak už jen taháme náklad z výtahu ven. Poslední cesta do skladu, kde se na pár metrech čtverečních mačká zbytek mého bývalého života a konečně domů. Domů k Davidovi. Možná bych mohl vyrazit zpátky, ale až teď si uvědomuji, že jsem se za celou dobu neozval Grace. Utekl jsem jako malej kluk a jí napsal jen krátkou zprávu.

„Do háje, musí si myslet, že jsem zdrhnul!" Dávám hlavu do dlaní a hlasitě oddechuji. To neujde Davidovo ženě Rachel. Je prima, opatrně se ptá a tak jí seznamuji s celou mojí situací.

„Potřebuju čas, to jsem jí řekl. Bože Rachel, já jsem za ní chtěl jet. Už jsem sedal do auta, když volal David a...Teď už si bude stoprocentně myslet, že za nic nestojím." Podívám se do jejich modrých očí, které vyzařují neskutečnou laskavost. Vždycky dovedla poslouchat a poté i dobře poradit. Přisune si židli blíž k té mé, pohladí po rameni a pomalu, s rozvahou mě uklidňuje.

„Jo, to bude ono. Díky Rachel." Dávám jí pusu na čelo a jdu se zabalit. Je pátá odpolední a když vyrazím, zítra večer budu u Grace. Ještě se ale musím stavit v obchoďáku a něco koupit. O několik desítek minut už stojím na prahu Davidova domu, děkuji za všechno a loučím se.

„Já... potřebuju poradit" pohlédnu zoufale do očí malé buclaté prodavačce v dětském oddělení. Chci koupit pár kousků pro mimčo, ale vůbec se nevyznám ve velikostech. Všechno mi přijde tak titěrné, jakoby to bylo na panenku. Ta malá baculka na mě laskavě pohlédne - asi jsou tu zmatení otcové na denním pořádku - a po několika dotazech mě vede kamsi vpravo. Žasnu nad tou spoustou pidi oblečení, které se mi fakt zdá moc malé. Nakonec je ale přeci jen kupuju. V neutrální barvě, pro jistotu od každé velikosti něco a celou výbavičku. Plus hračky, flaštičky, dudlíky a spoustu nezbytných věcí.

No, jak pro koho.

Celé to nesu do auta na dvakrát. Po třetí se vracím s jídlem na cestu i drobným dárkem pro Grace. Už teď se těším, co na to řekne.

Poslední pohled kolem sebe na město, které mám tak rád, na hodinky, do zpětného zrcátka a můžu vyrazit. Čeká mě dost dlouhá cesta na to, abych vymyslel, jak dostanu všechny ty věci nepozorovaně ke Grace.