Mrzák ✔

38. Na houpačce

Grace

Stojím opřená o venkovní barový pult a sleduji všechno to hemžení okolo. Oslava se vydařila. Rachel mi pomohla uspořádat malou zahradní párty - oslavu, na které jsme oslavili první rok našeho Kulíška Chrise. Přišli i Austinovi kamarádi z týmu s manželkami, přítelkyněmi a hlavně s dětmi. Když pobíhají kolem dokola, jsem ve svém živlu. Tak neskutečně se těším, až takhle budou běhat naše děti...

„Grace?" Bere mě Austin kolem pasu. „Neskutečně se ti to povedlo. Podívej, jak je Chris mezi těma všema lidma šťastnej."

„Jo, je to prima, jen mě mrzí, že tu nejsou naši a bráchové. Tak moc se těšili..." Hlesnu potichu.

Austin si mě ještě víc přitahuje k sobě, dává polibek do vlasů a do ucha šeptá: „To bude dobrý, zlato."

Jo, ráda bych tomu věřila, ale poslední dobou začínám být nějaká protivná a všechno si vztahuju na sebe. Rachel říkala, že je to v těhotenství zcela normální, že se mnou lomcují hormony. Ale já přeci čekám druhý dítě a u Kulíška jsem nic takovýho nezažila. Tam bylo všechno až do konce v naprostém pořádku. Měla jsem dobrou náladu, nic si nepřipouštěla a teď? Jak na houpačce. Jednou nahoře, jednou dole. Přičemž to dole jaksi převažuje. Už skoro tři týdny na tajnačku bojuju sama se sebou. Před Austinem se snažím držet a předstírat, že je všechno v pohodě, ale jak odejde, pustím uzdu svým náladám. Tak jako včera, kdy se zrovna do jedné z mých nálad trefil táta s mámou. Volali, jak to s námi vypadá a přes videohovor komunikovali jak se mnou, tak s Chrisem, který mi seděl na klíně. Ze začátku to ještě šlo. Obdivovali Chrise, jak vyrostl, moje maxi břicho, které se zrovna vlnilo v rytmu samby i bazén, u kterého jsme seděli. Jenže pak se táta zmínil o svatbě, která by prý konečně mohla být, když už čekáme druhý a bylo peklo. Mamka si taky párkrát přisadila a já jen vysvětlovala, že to máme jinak a svatba nebude. Nechápala jsem, že to stále nechápou, když se tohle téma probíralo několikrát ještě doma.

Jenže, nasadili mi do hlavy červíka. Téma svatby, které máme s Austinem vyřešené, se mi honilo hlavou i celou noc. A ta myšlenka se mi vkrádá do hlavy i teď, když jsem před Austinem vzpomněla svoji rodinu. Jenže hned v závěsu za ní jde něco, co mi brání to říct nahlas. Takže se mu zasměju do hrudi, pohladím po ruce, kterou mě drží, a jdu za Chrisem, který jde z ruky do ruky.

***

Čtrnáct dnů uteklo jako voda a moje nálady se zhoršily. Už to začal vnímat i Austin, který má kolikrát pohled, jakoby se mě bál. A já se mu ani nedivím. Někdy se bojím i sama sebe. Dlouho nic a pak bouchnu jak saze a nejsem k zastavení. Nebo se začnu litovat, nevěřit si a obviňovat Austina, že za všechno může on. Brečím, směju se jak blázen, povídám si s břichem, zasvěcuji Chrise do všech svých problémů a jednou jsem dokonce třískla s talířem. Samozřejmě, že se rozletěl na tisíc kousků. Připadám si jako v začarovaném světě. V takovém, do kterého mě někdo začaroval, protože ovládnout to, je čím dál tím horší. A když tohle všechno pomine, brečím a vyčítám si, že to nedokážu ukočírovat a zklidnit se.

„Proč musíš jet pryč?" vyjíždím na Austina hned, jak jsem vylezla z auta. Tahám ze sedačky Kulíška a naštvaná a bez odpovědi kráčím do baráku.

„Grace, musím na trať, vždyť jsem ti to říkal. Jak přijedeme od doktora, mizím." Kráčí za námi do domu a snaží se na mě mluvit vlídně a potichu. Jenže bomba už bouchla.

„Jo" pokládám malého na zem v obýváku, kabelku házím na gauč a otáčím se na Austina, který stojí za mnou. „Jo, to jsi říkal. Ale kdy jsi byl naposled s náma? Celý dny jsi jen na trati a my? My jsme tu samy. Samy Austine. Už mě to sere! To kvůli tomu si mě nechceš vzít, abys mohl mít volnost? Abys vždycky, když se ti to bude hodit, mohl vypadnout a mě nechat samotnou s dětma? Víš, že jsi u toho byl taky, když se dělaly? Jsou i tvoje, Austine. Tvoje!"

„Grace, nedělej to těžší, než to je. To od tebe jsem tohle všechno dostal jako dárek. Tak mi teď nevyčítej, že se o něco snažím. Než jsme sem odjeli, nic jsem ti netajil. Vědělas, že budu furt pryč. Je mi to líto, ale zatím to jinak nejde. A svatbu jsme snad probrali, nebo ne? Myslel jsem, že v tom máme jasno. Každopádně teď nemám čas to s tebou znova probírat, musím na trať. Čau." I přes to, že jsem na něj naštvaná, se ke mně sklání, dává pusu na tvář a poté mizí venku u Davidova auta, který už na něj čeká. Nasedá do něj, koukne ke dveřím, kam jsem přešla a pak odjíždí pryč.

Nadávám si. Zase jsem se nechala unést a řekla něco, co jsem nechtěla. Má pravdu, že to byl můj nápad, to já otravovala Davida a žadonila o nějakou příležitost, aby se Austin mohl vrátit na trať. Vím, jak mu závodění chybí.

Nebo si to jen namlouvám, že mu chybí?

No teď už asi ne, když odjel. A svatba? Tisíckrát omílané téma. Povzdychnu si, zavřu hlavní dveře a vracím se za synem, který zatím stihnul přelézt do kuchyně.

„Chrisi, zlatíčko, copak tady děláš?" Odtahuji ho od zásuvek ke stoličce, abych mu mohla dát najíst.

Zrovna, když ho krmím, zvoní mi telefon. Rychle ho zvednu, abych se Austinovi omluvila, než mě to přejde, takže ani nekouknu na to, kdo volá.

„Zlato, promiň, já to tak nemyslela." Vychrlím ze sebe.

„Grace, děje se něco?" Ozve se z druhé strany táta a já se koušu do jazyka.

„Ne tati, nic se neděje." Snažím se zalhat, ale to bych to nesměla říkat vlastnímu otci. Nejspíš má nějaký radar, či co a hned na mě spouští palbu otázek, dohadů, konspirací. Za chvilku jsem přesně v té samé vypjaté náladě, jako při příjezdu od doktora. Dávno už jsem pustila Kulíška na zem, kde ho po očku sleduju, zatím co poslouchám tátovo otázky následované jeho odpovědmi. Přesně podle věty, sám se zeptám, sám si odpovím.

„Tak dost tati!" Zařvu na něj. Malý se na mě zle podívá a začne popotahovat. To mě však od telefonátu táty neodradí. Ani od toho, co se mu chystám říct. Zmlkl. Přesně vím, že si zrovna přesadil kšiltovku a jeho zakašlání, kterým se snažil něco zakrýt, bylo až moc nápadné.

„Tati, nech nás žít. Už takhle mám nervy na pochodu a ještě když mi tu plácáš takovýhle nesmysly. Nepomáháš mi."

„Rád bych Grace, ale jsi v L.A., pokud to nevíš. Máš Chrise na krku, čeká tě porod a Austin blbne na motorce. Co jste si proboha mysleli, když jste tam jeli? Měli jste už být dávno doma. Tady bysme se o tebe postarali."

„Austin se o nás stará."

„Nestará. Máš ho snad teď vedle sebe? Nemáš, věděl jsem to. Takže se nestará. Pokud by se staral, vzal by si tě."

„Bože, to s tím přeci vůbec nesouvisí. Já mu tohle dohodla a on to dokončí. Tečka. A je mi jedno, jestli se ti to líbí, nebo ne. Máme svůj život. Pozdravuj doma. Ahoj."

Vypínám telefon a pokládám na stůl. Po tvářích se mi kutálejí slzy a já přemýšlím, proč je táta najednou takový. Vždycky byl v pohodě, Austina má rád, v ničem nám nikdy nebránil, tak proč najednou otočil? Proč do mě tak ryje. Proč furt trvá na svatbě? Je to kvůli tomu, že jsem jediná dcera a on pro mě chce to nejlepší? A je to nejlepší právě svatba? Chci jí, to ano, moc ji chci, ale...

Vstávám, beru Chrise ze země a jdu s ním do ložnice. V rozporu se svým uvažováním ještě před chvílí vytahuji velkou tašku a házím do ní své a Chrisovo věci. Když je skoro plná, odcházím s ní i s Chrisem k autu.