Jako každé ráno sedím v malém parku blízko centra Londýna a v ruce držím foťák. Tato malá věc řekněme, že ničí lidem životy. I když jsem o to nestál, zase na mě čekala jedna cesta v bludišti, které se jmenovalo myšlenky. Sic nejsem věřící, ale i tak jsem se modlil za ty lidi, které jsem musel sledovat. Hodněkrát jsem brečel. Né nad nimi, ale sám nad sebou. Vždy jsem chtěl být chlouba mé rodiny. Snažil jsem se, aby na mě byli pyšní, ale nestalo se tak. Nyní, když mi je 18 si musím dávat velký pozor. Jsem sám za sebe zodpovědný a tentokrát si za všechno musím pykat sám. Má ,,práce‘‘ se teď považuje za trestný čin. Někdo tomu říká práce, ale já bych to spíš nazval špatná volba.
,,Proč si to udělal?‘‘ zeptal se mě muž, který stál v pozadí a všechno sledoval. Podíval jsem se bezcitně na mé ruce, na kterých bylo pár kapek krve. Začal jsme pořádně přemýšlet a trochu jsem vevnitř zpanikařil, i když na venek jsem zůstal naprosto klidný.
,,Říkali si o to. Nadávali na mě‘‘ řekl jsem se sebejistotou a podíval se na dva ležící kluky, s kterýma jsem se popral. Myslel jsme si, že je dobře, když jsem zvítězil, ale brzy jsem toho litoval.
,,Cítil si při tom něco? Je ti jich líto?‘‘
,,Zasloužili si to. Nelituji toho, co jsem udělal‘‘ opak byl ale pravdou. Nemohl jsem dopustit, aby si o mě lidé mysleli, že jsem slaboch, i když jsem jím byl.
,,Takže nemáš city k tomu, jak tady bezradně leží, pravděpodobně se zlomenými žebry a otřesem mozku?‘‘ tato otázka mě zaskočila.. V mé hlavě se vinulo pár dalších pocitů. Tito chlapci mě nadávali do lůzra, socky a dokonce zakročili i do mé rodiny, kterou jsem se jí snažil chránit, i když já jsem byl ten, díky kterému byla hlavní cíl narážek.
,,Ne, nezajímá mě to‘‘ ať si o mě ten člověk myslí třeba, že jsem násilník, bylo mi to jedno. Hlavní pro mě bylo, aby ve mně neviděl padavku, jako ostatní.
,,Provedl jsi trestný čin Luku‘‘ začal a jediná otázka, která mi zůstala v hlavě byla ta, jak zjistil mé jméno a proč je ve správnou chvíli, pro něj na správném místě.
,,Udáte mě?‘‘ zeptal jsem se tentokrát i se zoufalostí v očích, které se třpytily modrostí a zanechaly na sobě bolest.
,,Ne, pokud semnou uzavřeš dohodu‘‘
,,Poslouchám‘‘
,,Budeš pro mě pracovat, ať se děje co se děje. Pokud jí porušíš, zařídím, aby si šel sedět‘‘ v tu chvíli jsme si podali ruku a já nevěděl, do čeho jsem vstoupil.
Z mého vzpomínání na budoucnost mě vyrušil zvuk přijíždícího autobusu. Můj cíl, jako každé ráno v 7:55 vystupuje a vchází do kavárny. Objednává si karamelové latté a sedá si k tomu samému stolu. Chtěl jsem být jako on. Neustále z něj vyzařovala pozitivní energie a tím rozveseloval lidi. Měl manželku, které pořád dokazoval svou lásku. Já jsem nikdy takový nebyl. Nevěděl jsem, kdy mé oči naposledy vypadaly šťastně. Nevěděl jsem, zda vůbec někdy budou. Bylo až děsivý, kolik toho o něm vím. Udělal jsem pár fotek, tyhle byly poslední. Vyvolal jsem je a všechny zabalil do velkého balíčku. Pokračoval jsem ulicemi Londýna za deštného počasí pryč. Mraky byly černé . Chybělo mi to, když obloha byla modrá. Ostatní mi říkali, že je modrá jako mé oči a vyskakuje z ní naděje, že se za chvíli rozzáří něco, co spoustu lidem změní život. Měli pravdu, ale lišilo se to trochu tím, že z mých očí nevyzařuje naděje, ale i tak jsem lidem změnil život. Změnil jsem jim ho spíš k horšímu.
Když jsem dorazil na místo k velké šedé budově, naposledy jsem se podíval na nebe a bylo mi znovu líto toho, kdo to schytá tentokrát.
,,Omlouvám se‘‘ zašeptal jsem a pomalu vycházel schody nahoru. Zastavil jsem se před velkými dveřmi, kde byl nalepen nápis : POUZE PRO ZAMĚSTNANCE. Možná bych se měl cítit výjimečně, že tam můžu, ale já bych byl radši, kdybych sem nemusel ani vkročit.
,,Jsem rád, že jsi přišel‘‘ usmál se na mě ten největší hajzl na světě. Vstoupil jsem do jeho kanceláře. Šedé stěny s nepovedenou tapetou a pavučinami dokonale splývaly s každým kusem nábytku uvnitř. Pomalu jsem usedl na nepohodlnou židli. Neochotně jsem mu podal balíček se všemi fotkami. Prohlédl si ho a zasunul ho do zásuvky za sebou.
,,Jak se ti pracovalo Luku?‘‘ zeptal se vyzvídavě a já jsem s ním nechtěl prohodit ani slovo. Problém byl, že jsem musel.
,,Jak asi? Myslíte si, že mě to uklidňuje vědět, že jsem zničil život dalšímu člověku?‘‘ zamračil jsem se a přidrzle mu odpověděl.
,,Tehdy jsi přece nic necítil chlapče, proto jsem si tě vybral‘‘ zasmál se a můj naštvaný výraz se změnil v neutrální. ,,Jsi pořád stejný chlapče‘‘ mé výkyvy povahy už neřešil. Snažil se mě stále urazit, ale já jsem se nenechal. Od něj ne. Pořád mi připomínal to, proč tu sedím, proč pro něj pracuji. Stačil jeden chybný krok, jedno špatné slovo a já bych seděl v cele. Byl bych tam sám, protože jsem neměl nikoho, kdo by mě chodil navštěvovat. Vytáhl další desky. Tajně jsem doufal, že to, co mi právě přistálo pod nosem na dřevěném stole není další oběť a informace o ní. Mírně mě zamrazilo a já tušil to, co jsem nechtěl. Brzy se ukázalo, že mé doufaní mi nikdy nepomůže. Proto jsem přestal mít naději a věřit. Komukoliv a čemukoliv.
,,Mám pro tebe práci, Luku‘‘
AHOJKY! Moc bych Vám chtěla poděkovat za tolik ohlasů u prvního dílu! Moc si toho vážím. Líbí se vám flashbacky? Jaký mát názor na to, proč pro něj Luke pracuje? Jak se Vám líbila část? Byla bych moc ráda za jakékoliv hodnocení. Určitě mi ho napište dole do komentáře! Budu ráda za každý vote a read! Mám Vás ráda! Mějte se krásně.
(Kdo ještě nečte, může si přečíct The Only Reason ode mě)
ČTEŠ
Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO
Разное,,Můžeš mít vztah k práci, ale ne k osobě, na kterou práci vykonáváš'' ,,Ale já jsem se zamiloval''
