Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO

5 // New me, new life

Pro tuto pčást jsem zvolila písničku od Eda Sheerana I see fire. Enjoy :) najdete jí v médiích :)

Měl jsem ještě šanci utéct, ale nechtěl jsem se zachovat, jako srab, proto jsem se naposledy podíval ven na věčný provoz centra Londýna 

,,Sbohem‘‘ potichu jsem zašeptal a následně odcházel, odevzdal kufry a pomalu se vydal do letadla. Pohodlně jsem se usadil a počkal, až vyletíme. Věděl jsem, že cesta bude dlouhá. Někteří lidé by možná byli rádi za to, že opouští na chvíli místo, kde schytávají různé deprese, špatné vzpomínky, ale já nechtěl odpouštět svou matku, která byla jediná z rodiny, kdo mi dával nějakou naději, i když jsem věděl, že  jakmile jsem dosáhl věku puberťáka, také se dozví, jak marné to se mnou je.

Letadlo se pomalu rozjelo. Cítil jsem, jak se postupně zvedá a za chvíli už jsme byli ve vzduchu. Seděl jsem v řadě sám, James mi to takto zarezervoval. Po dlouhé době hledání něčeho, co by mohlo být na mém výletu dobré, mě napadlo, že bych mohl najít něco jiného. Nová země, nový život, nový já.

Jako bych dobloudil lesem otázek, přeplaval oceán pocitů, ale jediné co mi stálo v cestě, byl labyrint myšlenek. Rozhlížel jsem se okolo a pozoroval lidi. To je to jediné, v čem jsem dobrý. Dokázal jsem odhadnout, co si právě myslí o okolí. Očima jsem nenápadně přejížděl po ostatních. Hodně lidí vypadalo šťastně, až jsem jim záviděl. Z obličejových rysů jim zářila radost. Srdce se mi začalo svírat v zoufalství, proč zrovna já musím být takový… bez radosti a touhy žit…  Obrátil jsem hlavu k oknu a pozoroval bílé obláčky, které se pomalu vznášely pod námi.

Vzbudil jsem se a byli jsme ještě ve vzduchu. Kyslík kolem mě nebyl zrovna příjemný a snadno dýchatelný. Normálně jsem toho moc nenaspal, protože jsem věčně nad něčím přemýšlel a nebylo to zrovna pozitivní. Okénko, z kterého jsem pozoroval mraky odráželo můj obličej a já si povšiml, že se ztrácím před očima. Nebyl jsem nějak extra výjimečný, spíše neviditelný. Dřív jsem chtěl být jeden z těch oblíbených lidí, kterých se každý bojí a uznává je. Ale teď? Nejradši bych byl, kdyby mě nikdo neznal, neměl by o mě ponětí. Možná by bylo lepší, kdybych se narodil, jako někdo jiný, ale musím uznat, že jsem stále vděčný matce za to, že pro mě obětovala tolik času a ukázala mi, že pravý smysl života si musím najít sám, nebo mi ho musí ukázat někdo významný. Říká se tomu láska, kterou jsem já nikdy nezažil, myslím opětovanou.  Ano, měl jsem pár úletů (dobře, nejenom pár) a holek, ale nikdy jsem nepoznal, jaké to je.

,,Dáte si něco?‘‘ mile se na mě usmála obsluhující s vozíčkem. Chvíli jsem sledoval nabídku a hledal něco, na co bych měl chuť. Nikdy jsem moc nejedl. Svým věčně nespokojeným obličejem jsem hleděl do papírku nápojů. V hlavě mi pořád zůstala otázka : Bude den, kdy už se nebudu muset trápit tím, že nemám nikoho? Cítil jsem, jak se můj výraz mění v zoufalý a pomalu mi tvář klesá dolů. to je to kouzlo labyrintu myšlenek, které mi nedá spát.

,,Děje se něco, pane?‘‘ přisedla si ke mně a vyděšeně pozorovala mé palce, které jsem si drtil v pěst. Tím jsem zahnával bolest.

,,Ne, všechno je v pořádku, jednu kávu prosím‘‘ zhluboka jsem se nadechl a lehce se na ní usmál. Mírně jsem na ní mrknul a ona následně odešla. To jsi celý ti, Hemmingsi, přetvařuješ se a tím utíkáš sám před sebou, ale jsi moc rychlý na to, aby sis utekl. Řekl jsem si v hlavě sám pro sebe. Ucítil jsem vůni kávy, kterou mi paní přinášela a slušně poděkoval.

,,Vážení cestující, prosíme, abyste si zapnuli své pásy, budeme přistávat‘‘ oznámil nám pilot a já v rychlosti dopil kelímek kávy a nevěřil, že to trvalo tak krátce. Je pravda, že jsem se po dlouhé době prospal a měl pokoj sám od sebe. Díval jsem se, jak postupně spadáme pod mraky, a pod sebou uviděl zem. Z oblohy vypadala Austrálie tak strašně hezky. I z té velké dálky z ní vyzařovalo něco nového, zajímavého. Jakmile se dveře otevřely, byl jsem mezi prvními, co vystoupili. Po obličeji mě lehce pohladil mírný vánek oceánského podnebí, vzduch tu byl lépe dýchatelný než v Londýně. Zapomenul jsem na všechny problémy, co tížily mou hlavu, a těšil se, až toto město poznám lépe. Každý se tu usmíval, až mě to děsilo. V těle mi projela neskutečná touha zažít něco nového a začaly se mi mísit pocity, které jsem ještě neznal. Jejich nepopsatelnost stále stoupala a já se s údivem rozhlížel. Najednou mi zazvonil mobil. Nepřestával vibrovat a na displeji se mi ukázalo Jamesovo číslo:

,,Doufám, že se taky někde nerozhlížíš‘‘ zasmál se a já ztuhl. ,,Luku, měj se na pozoru. Stejně jako jsi dobrý ty, může být i někdo jiný‘‘ řekl a já nedokázal pochopit, co tím myslel.

,,Vy mě necháváte sledovat?‘‘ srdce se mi zavíralo svírat a já už pochopil, jak se musí lidi cítit.

,,Ne, věřím ti, zatím. Běž a udělej svou práci hned a co nejlépe, rozumíš?‘‘ hrál si se mnou, ale šel na to dobře, to se musí uznat.

,,Jak dlouho na to mám?‘‘ zeptal jsem se s pocitem viny na srdci, který se vrátil. Začal jsem si uvědomovat, proč tu vlastně jsem. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem na to zapomněl.

,,Měsíc‘‘

Nový díl je tady! Chtěla jsem vám moc poděkovat za tolik reads! Jak se vám líbila část? napište mi prosím svůj názor a zanechte hodnocení v podobě komentu a nebo votu. Dnes bude další díl The Only Reason a já budu ráda, když si to přečtete J Děkuji za vaší podporu  mám vás moc ráada.

-Zuz xx