písnička- say something :) najdete jí v médiích :)
. Prodíral jsem se hloučkem po hloučku a povšiml jsem si jedné, pro mě teď důležité osoby. Stála tam ONA
Otočila se na mě. Jako první mě upoutaly její nádherné oči, které připomínaly smaragdy. Obličej jí lemovaly krásné tmavě hnědé vlasy, s nádechem do černa. Na tváři se jí rozzářil roztomilý úsměv, který doslova ubíjel pozitivní energií a touhou žít. Řasy měla krásně namalované a z poza nich vystupovaly neutrální oční stíny, které jí dokonale zvýraznily oči. Naše pohledy se na chvilinku setkaly. Cítil jsem, že mě to donutilo se usmát. Něco uvnitř mi říkalo, že bych za ní měl jít a promluvit na ní. Ale potom jsem si vzpomněl na svou práci. V tu chvíli, jako kdyby se celý můj svět zbortil. Nevěděl jsem proč, když jí vůbec neznám, ale stačil jeden pohled na ní a já byl šťastný, nebo aspoň jsem si to myslel. Hlavou mi probleskla jedna otázka.. Je to láska na první pohled? Těžko usoudit, protože jsem se vlastně nikdy nezamiloval. Jediný člověk, který mě opětoval lásku, byla má matka. Na chvíli jsem se zamyslel a poté se za to nenáviděl. Pohled ode mě odtrhla a já viděl pouze, jak odchází. Byla celkově maličká a hubená, proto se začala ztrácet v davu. Rychle jsem vytáhl zrcadlovku a s nechutí jí vyfotil. Nebylo to stejné, jako u ostatních případů, u ní mě to obzvlášť bolelo.
,,Vzpamatuj se, Hemmingsi‘‘ zatřásl jsem hlavou a nepochopil, co se to se mnou děje. Otočil jsem se a rychlým krokem odcházel pryč ze zaplňeného placu. V hlavě mi zůstala ona. S rukama v kapsách jsem se procházel kolem nočního dění Sydney. Prošel jsem pár obchodů, památek a zastavil se u pláže. Malé kamínky mě tlačily v botech a já došel až k místu, kde sahaly malé, neposedné vlny. Foukal nepříjemný vítr, který mi neustále cuchal vlasy a šlehal do obličeje. S hlavou plnou myšlenek jsem si sundal boty a vkročil do vody. Byla velice studená a každá sekunda v ní připomínala pád do nabroušených žiletek. S každou větší chvilkou jsem si začal na vodu zvykat. Potřeboval jsem to, něco, co mě na chvíli zbaví myšlenek na jednu a tu samou osobu, která se mi, i když nechtěně, vryla do paměti. Jelikož byl příliv, voda stoupala výš a výš a mé kalhoty začaly být mokré až po kolena. Neochotně jsem se vrátil ke břehu a sedl si opodál. Z dálky jsem pozoroval, jak klidnou hladinu vody narušuje vždy jedna vlnka za druhou. Po mé pravé straně jsem stále viděl Operu, ze které se ozývaly různé zvuky, které jsem nedokázal rozpoznat.
Byla hodně velká, hustá tma a já stále seděl a přemýšlel, nad vším. Chvíli mé myšlení směřovalo zpátky do Londýna, kde jsem seděl u mé matky a držel jí za ruku a i přes ty nejhnusnější vzpomínky, jsem se vždycky dostal k ní. Připomnělo mi to, proč tu jsem a dávalo různé nápady, že můžu odejít, ztratit se kdekoliv, vytratit se třeba do Ameriky, jako největší srab jenom proto, abych nemusel ubližovat dalším lidem. Představoval jsem si, že bychom s ostatníma mohli být kamarádi, kdybych je neposlal čelit utrpení, které není zdaleka tak malé, jak si myslím. Trvalo mi pár měsíců, let, až jsem zjistil, že můj jediný přítel je právě samota.
,,Nedokážeš myslet na nic jiného, než sám na sebe‘‘ zařvala na mě oprskle a já se urazil. Mírně jsem se zamračil a připravoval se odejít, i když jsem tu chtěl zůstat. Instinkt mi radil utéct, protože to byl srab. Srab, který se později stal i ze mě.
,,To není pravda‘‘ drze jsem odvětil a vstal jsem z lavičky. ,,Celý život myslím jenom na tebe, ale tady je vidět, jak si toho nevážíš‘‘ zakroutil jsem hlavou a nemohl uvěřit, že i když se snažím jí projevit vděk za to, jak se o mě stará, ona to nevidí.
,,Já se ti snažila dát všechno, Luku‘‘ klesla hlasem a bylo vidět, jak po její líci stekla malá neposedná slza.
,,A já se celý život snažil, abys na mě byla hrdá, ale i tohle ty neoceníš!‘‘ znovu jsem začal hystericky ječet a nechal to všechno, co jsem v tobě dusil, vyplout na povrch.
,,Mám být pyšná za to, že támhle se s někým popereš, táhle něco ukradneš a nedokážeš s nikým promluvit? Na každého si drzý a neomalený?‘‘ vstala z lavičky a pomalu odcházela. ,,Víš, že jsem tu vždy byla pro tebe, ale nastane chvíle, kdy už nebudu a ty zůstaneš sám‘‘ naposledy odpověděla a odešla. Zastavil bych jí, kdybych věděl, že to byla poslední slova, která jsem s ní prohodil.
Zavzpomínal jsem si na mou matku a naše poslední setkání. Snažil jsem se udržet slzy, ale pár mě jich lechtalo na obličeji. Rychle jsem se snažil vzchopit, ale nebylo to lehké.
Uslyšel jsem ruch a vydal se zpátky k Opeře. Lidi vycházeli a já čekal pouze na jednu osobu. Do teď si nedokážu vyvodit, jestli jsem na ní čekal kvůli práci, nebo protože jsem jí chtěl vidět. Dlouho jsem nikoho podobného nespatřil, dokud jsem se neotočil a neuviděl, jak odchází temně zbarvenými uličkami za světla pouličních lamp. Vydal jsem se za ní. Potřeboval jsem zjistit, kam jde, nebo aspoň kde bydlí. Opravdu s těžkým srdcem jsem sledoval její maličkou, roztomilou postavu, jak sama kráčí domů. Několikrát se ohlédla mým směrem. Kdybych tohle nedělal už po několikáté, vsadím se, že bych se prozradil už jenom prvním krokem. Hořel jsem touhou za ní běžet, nabídnout jí bundu a povídat si, ale neměl jsem odvahu. Už jsem chtěl říct jedno jediné slovo, ale ona mě předběhla.
,,V-Vy mě sledujete?‘‘
Čauky, takže nový díl je tady! Co si o něm myslíte? Budu ráda za jakýkoliv názor, prosím, napište mi ho do komentáře a zanechte popřípadě vote. Mám vás ráda! Mějte se krásně a moc vám děkuju. Vaše komentáře mi vždy vykouzlí usmev na tváři
ČTEŠ
Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO
Random,,Můžeš mít vztah k práci, ale ne k osobě, na kterou práci vykonáváš'' ,,Ale já jsem se zamiloval''
