Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO

9 // Life is change

,,Ráda tě poznávám‘‘ řekla, než jsem stih cokoliv dodat. Bez pozdravu, či nějakého bližšímu pobídnutí, že se někdy ještě uvidíme, odešla. Stál jsem před jejím domem, který jsem viděl pouze přerušovaně, protože lampa, která tvořila jediné světlo v ulici, nekontrolovaně zhasínala. Sledoval jsem s údivem vše okolo, ale mé myšlenky byly určeny pouze jednomu momentu. Nepřekvapil mě fakt, že jsme si sedli, ale to, že jsem dokázal být jiný. Nebyl jsem zlý, jako vždy, dokázal jsem překonat hranici drzosti, kterou jsem sám postavil 

Prázdnými ulicemi jsem bloudil domů. Jelikož jsem se ocitl někde v neznámu, nedokázal jsem se zorientovat. Ulice byly černé, nepředvídatelné. Xenofobie mi vevnitř vařila krev a já se každou dobu ohlížel. Opravdu jsem měl pocit, že mě na rohu kdokoliv sleduje. Zrychloval jsem, s přibývající rychlosti ubývalo množství mých myšlenek. Jediný co jsem vnímal, byl vítr, cuchající mi krátké, blonďaté vlasy a šlehající mi do obličeje. Krátké cesty, které se zdály být tajemné, se postupně zdelšovali. Dlouho jsem šel a nevěděl kudy. Bylo něco kolem půlnoci a mé myšlenky se doslova vytratily z hlavy. Jediné, co jsem dokázal v sobě cítit, byl strach z neznáma a únava. Nikde nejelo ani auto, dokud jsem nedošel do centra města. Obří billboardy a věže s reklamami rozzařovaly celé náměstí. Zavolal jsem si taxi a nadiktoval adresu. Jeli jsme kolem pobřeží, kde jsem ještě nebyl. Sledoval jsem z okénka tu krásu, která mě doslova ohromila. Chvilku jsme zatáčeli a já už poznal tu ulici, ve které bydlím.

Otevřel jsem dveře a usadil jsem na postel. Necítil jsem nohy a hlava se mi točila tím množstvím myšlenek, které se vrátily zpět do mé hlavy. Ihned jsem šel do koupelny a dal si sprchu. Horké kapky vody mi dopadaly na kůži a stékaly po mém těle dolů. Postupně se začaly vypařovat a vytvářet hustou páru, vyplňující prostornou místnost. Odešel jsem na balkón a nechal ostrý, ale přesto vlažný vítr sušit mi vlasy. Došel jsem do postele a chvíli nehybně seděl. Nevědomky jsem do ruky vzal černou klasickou kytaru. Mé prsty přejížděly po tenkých strunách a tím vytvářely libé zvuky.

,,Krásně hraješ‘‘ přišla ke mně nějaká žena na chodníku, jakmile slyšela zvuky, vycházející z poza rohu. Seděl jsem na obrubníku. Hrál jsem na kytaru, kterou jsem našel na půdě. Byla celá zaprášená, ale přes to mě na ní něco ohromilo. To kouzlo, které mě nějakým způsobem přitahovalo, mě nenechalo nevyzkoušet na ní hrát.

,,Děkuji‘‘ odpověděl jsem prostě a dál se věnoval strunám. Mé pocity byly jiné, jako u ostatních. V mém věku děti znají pouze hračky, houpačky, ale já si začal uvědomovat, že musím najít smysl života a jehož hledání mě ničí.

,,Proč hraješ tak smutné písničky, zkus něco veselejšího‘‘ pobídla mě a já přestal. Zahleděl jsem se na mé potrhané boty a hledal správnou odpověď.

,,Protože hraju to, co cítím‘‘ s mou poslední větou vydechla a odcházela pryč. Mizela v dálce, ale já jí nevnímal. Jediný můj svět byla hudba.

Položil jsem kytaru vedle sebe a usnul.

Ráno jsem vstal brzy, za východu Slunce, které vykukovalo za oceánem. Tma postupně mizela a Slunce se pomalu vyhupovalo na oblohu za doprovodu stále silnějšího svitu a následným teplem. Stále jsem nedokázal myslet na něco jiného, než na sebe. Myslel jsem to ve špatném slovasmyslu. Dokola jsem si přemítal to, jaký jsem a jak se mám změnit. Na nic jsem nemohl přijít. Byla pravda, že přeplněná hlava těmito otázkami, v jiné podobě, mi moc nepomáhala. Sem tam do mé hlavy vnikla myšlenka na Ericu. Přes velké okno pronikaly sluneční paprsky, ve kterých se vířil prach a listí. Odrážely se od zrcadel. Podíval jsem se na oblohu a přemýšlel o životě. O životě každého. O svém. Na nebi se rozplývaly mraky a tvořily tím modrou jasnou oblohu. Koukal jsem na ni a snažil se vymyslet, co je po smrti. Jestli posmrtný život, nebo už jenom tma, kterou si nikdo nevyloží. Možná jsme tu po druhé, jako někdo jiný. Možná je změna život doslova. Možná ten člověk přede mnou, díky kterému jsme tu já, byl dříve šťastný a bezstarostný, s chutí do života a aby se někdo ještě jednou podíval na zemi, musel se změnit. Úplně změnit. Já svůj život nemám rád. Příčinou každé sebevraždy bývá nešťastná láska - někdy k ženě, a vždy k životu.

Nechtěl jsem Ericu nijak ohrozit. Nadával jsem na sebe za to, že jsem se s ní sblížil, protože stejně vím, že jí ublížím. Pošlu jí do pekla. Neměl jsem se s ní začít bavit. Točila se mi hlava a srdce mi nervozitou bušilo. Došlo mi proč tu sem. Nebyl to osud, ale povinnost. Vír v mé hlavě konečně vyrušil zvuk zvonícího mobilu, který jsem i přes to, aniž bych věděl kdo to je, vzal.

,,Zdravím, Luku‘‘ uslyšel jsem ten hlas. Protočil jsem očima a chtěl něco říct, kdyby mě nepřerušil. ,,Nech si ty ksichty, chlapče, zůstane ti to‘‘ zasmál se a já se už vzdal.

,,Jak sakra víte, co právě dělám?‘‘ drze jsem odsekl a toužil po odpovědi.

,,Znám tě tak dobře, každý tvůj pohyb, obličej a jakoukoliv frázi‘‘ řekl klidně a já se nenechal od něj takhle, v mém případě, ponižovat.

,,Nic o mě nevíte‘‘ odvětil jsem a vydechl. Sedl si na postel a poslouchal jedním uchem šum a burácení oceánu pode mnou. Dokud nepromluvil, tu chvíli jsem si užíval.

,,Znám tě líp, než všichni ostatní, jsem jeden z nejbližších lidí v tvém životě, ty sám to moc dobře víš, ale nechceš si to připustit‘‘ vyžíval se ve svém monologu a já tohle nehodlal dál poslouchat. Možná měl pravdu, nevím.

,,Co chcete?‘‘ přidrzle jsem si odfrknul a prudce vstal. Zapřel jsem se lokty o balkón a pokusil se tuto chvíli spoń trochu zpříjemnit.

,,Dostaň se k ní blíž, vetři se k ní do života, zjisti cokoliv o ní, co nejvíc informací, ať to stojí za to‘‘ ďábelsky promluvil a já se lekl. Zrovna jsem se rozhodl si držet odstup.

,,To nemám v popisu práce‘‘

Čauký. Nový díl je tu a protože nebyl dlouho, máte tu delší část J CO SI O NĚM MYSLÍTE? Opravdu bych byla ráda za vaše komentáře s názorem, co vylepšit a co se vám naopak líbí. Prosím. Dneska vyjde ještě TOR tak kdo chce, můžete si to přečíst. Doufám že se vám část líbila. Popřípadě zanechte vote a komentář. Mám vás rada J