Písnička pro část - Bailando - Enrique Inglecias ENJOY
,,To nemám v popisu práce‘‘ odsekl jsem a s údivem se posadil zpět na postel. Všechny své myšlenky jsme viděl před sebou na bílé zdi. Nebyl to krásný pohled. Vířily se v každé situaci, předbíhaly, až mě z toho bolela hlava a já nevěděl, co dělat první.
,,Co když tohle není jenom tvoje práce, ale stane se z toho tvůj život?‘‘ řekl absolutně bez citů a pohrdání. Znělo to, jak nějaké přátelské zhodnocení situace a já nevěděl, co chystá. Myslel jsem si, že znám všechno, co on chce udělat, ale teď vím, že jsem se vysoce zmýlil.
,,A co když si svůj život představuju jinak?‘‘ odbil jsem ho provokativně. Ruce se mi začaly trochu potit a já slyšel každý jeho nádech, nebo výdech. Přiznám se, radši bych byl, kdyby toto byly jeho poslední výdechy. Ano, jsem zlomyslný k ostatním, ale né tak moc, jako k sobě. Říkali mi, že jsem krutý, ale já vždy věděl, že krutost je to, co je v nejtemnějších koutech mého srdce a používám jí pouze na sebe. Jsem sám pro sebe ten špatný, možná je právě tohle to, co mě odrazuje od ostatních, nemůžu vidět, že je někdo lepší, to má hrdost, i když jí moc není, neunese, protože je moc slabá.
,,Dostaň se blíž, čas ti utíká‘‘ vydal ze sebe nechutným hlasem a potom zavěsil. Celé naše rozhovory mi připomínaly různé filmy. Někdy horory, kdy hlavní zločinec ovládá ostatní a někdy komedie, kdy zaměstnanec odolává narážkám šéfa. Silou jsem odhodil mobil vedle sebe a podíval se směrem ke dveřím. Zuřivost, lítost, strach. Pocity, které neustávaly. V mém těle, jakoby se rozpoutal boj o to, kdo bude ve mně vládnout. Hlava mě třeštila a já cítil vítěze. Strach.
Poslední dobou nemůžu ovládat své tělo. Často se mé myšlenky neshodnou s rozumem. Ale vypadá to tak, že pro mě dělá to nejlepší. Doslova. Zase jdu směrem k útesům, jediné, co cítí má kůže je mírný letní vánek, mísící se se slunečním zářením a vůní slaného oceánu, narážejícího do skalnatých barikád, které brání vlnám pokračovat dál ve svém životě. Kamínky se mi dostávají do bot a postupně se zarývají do mých chodidel. Je to sice bolestivý, ale příjemný pocit.
Mé myšlenky směřují dál, když cítí bolest. Začal jsem přemýšlet, proč jsem se vlastně nepoškozoval. Lidé říkají, že to pomáhá od věčné bolesti a starostí, ale má nedůvěra k lidem mi radila, ať jím nevěřím. Navíc si nemyslím, že lék na mé problémy a neustálé sklony k sebevraždě je právě žiletka, přejíždějící po mé hladké kůži, tvořící potoky rudé krve. Jsou dvě možnosti, jak si pomoc. Vražda, nebo láska. Pokud se vrátím zpět k řezání se, mohlo by to pomoc, ale já jako zahnání bolesti potřebuji něco většího, než pár jizev. Zabil bych se. Možná je to řešení, ale chci zemřít nějak osobitě, výjimečně. Chci, aby poslední pohled na svět, který by spatřily mé modré, hluboké oči, byl na něco krásného. Došel jsem na kraj útesu a vyklepal si kamínky z bot. Kolem mě chodily davy lidí v plavkách. Připadal jsem si zvláštně, když jsem na sobě měl svou oblíbenou černou mikinu, přehozenou přes stejnobarevné tričko, ladící s riflemi a celé jsem to měl zakončený černýma botama. Začalo být poledne a vlna náhlého tepla se probojovala do okolí. Kapky potu mi stékávaly z čela, přes líce, až dopadly u brady na zem, popřípadě na mé ruce.
Celá pláž byla nacpaná lidmi a já znovu pokračoval v chůzi. Chtěl jsem se vytratit, někam daleko. Být sám se svými myšlenkami a urovnat si vše v hlavě. Hluk lidí, mluvících kolem mě, mně znervózňoval. Nechtěl jsem poslouchat, ale někdy jsem zaslechl i jejich rozhovory. Byly plné problémů, které já nikdy neměl. Zrychlil jsem do kroku. Mé oči stále drželi pohled na mých keckách. Nevěděl jsem, kam jdu, sem tam do někoho vrazil a já schytal pár nadávek, z kterých jsem si stejně nic nedělal. Cítil jsem, jak stoupám dolů a čím blíž jsem šel, tím víc mě v uších šuměl zvuk oceánu. Hlasy kolem mě ustávaly a já se konečně rozhodl zvednout hlavu. Před očima se mi objevila pláž. Dlouhá, táhnoucí se celou délkou Sydney. Byla plná obřích kamenů a rostlin, vyplavených na povrch z vody. Šel jsem dál k pobřeží. Vlnky, které se díky přijíždějícím lodím objevovaly na povrchu, se zastavovaly o mé nohy. Oceán ochlazoval jemný vítr kolem mě.
Byl jsem tak uchvácen krásou toho zvuku a pocitu, že nemyslím na svoje problémy a nevnímal lidi kolem mě. Často jsem slýchával, že jsem namyšlený a nemyslím na nic jiného, než na sebe a toto je důvod, proč mi lidé nerozumí a já nerozumím jim. Něco na tom bylo, protože jsem doopravdy přemýšlel sám o sobě, i když nerad. Všechny moje nápady na mojí osobnost byly spíše urážky, nebo vymýšlení, co dělat sám se sebou. Teď jsem se cítil jinak. Začal jsem přemýšlet o budoucnosti. Napadlo mě, že se sem odstěhuju, až všechno skončí. Mám na mysli mou ,,práci‘‘. Ale co když to neskončí?
Vnímal jsem pouze studený, chladící pocit na mých kotnících, ale zvuk šumění najednou začaly doplňovat něčí kroky. Nemyslel jsem na to, ale zastavil se. Zahleděl jsem se hluboko do středu oblohy a okem zkoumal každý její kousek.
,,Měl jsi pravdu‘‘ řekl vedle mě dívčí, zadýchaný hlas. Lekl jsem se a prudce se otočil. Když jsem jí spatřil, ulevilo se mi a mírně jsem se usmál. Pohled jsem přesunul zpátky a s pobavením a údivem reagoval na její výrok.
,,V čem?‘‘ zamračil jsem se díky nechápavosti. Slyšel jsem, jak se lehce usmála. Její hlas ve mně vzbuzoval cosi zvláštního, jehož pocit jsem nemohl popsat. Bylo to něco, jakoby z ní sršila energie a touha něco říct, řešit. Možná to, co se ve mně vířilo, byla závist.
,,Že náhoda existuje, ne všechno musí být určeno‘‘ řekla trochu udýchaně. Podíval jsem se za sebe a uviděl cestu, kudy běžela, byla celkem dlouhá. Líbil se mi ten pocit, který byl pro mě novinka. Někdo se namáhal, kvůli mně. Podíval jsem se na ní a zachytil její smaragdové oči s maličkým nádechem šedé barvy. Tmavé vlasy jí vlály do rytmu větru a její vůně se mísila s vůní slané vody.
,,Zrovna jsem chtěl říct, že osud je to, co nám umožňuje žít‘‘ zasmál jsem se nad tou myšlenkou. Problém ale byl, že já nikdy nemám na to za někým jít, jen tak a říct mu to, co si myslím, či uznat, že má pravdu. Ona si našla mě a já byl… šťastný, doslova překvapený.
,,Co bylo naše setkání?‘‘ nadzvedla obočí a poté jsme oba dva upřeli pohled na bezmrakou oblohu před námi.
,,Osudová náhoda‘‘
AHOJTE. Takže je tu nový díl, co si o něm myslíte? Chci vám moc poděkovat za 1K reads, je to pro mě neskutečné. Mám vás moc ráda. Jak se vám část líbila? Budu ráda když mi napíšete do komentáře svůj názor a zanecháte vote, nebo koment. Dneska vyšlo i The Only Reason, tak se můžete podívat. Neskutečně vám děkuju. Mám Vás ráda <3
ČTEŠ
Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO
Acak,,Můžeš mít vztah k práci, ale ne k osobě, na kterou práci vykonáváš'' ,,Ale já jsem se zamiloval''
