Pro Vás, co rádi ctěte s písničkou - Out of my head, najdete jí v médiích. Enjoy :)
,,Mám pro tebe práci, Luku‘‘ řekl hned potom, co jsem desky vzal do ruky a pomalu je otvíral. Hned v levém rohu na mírně zmačkaném, bílém papíře byla nalepena fotka dívky. Její dlouhé krásné vlasy jí lemovaly obličej a oči v barvě krásných, jasných smaragdů ozařovaly celou fotku. Nádherný úsměv byla chlouba jejího obličeje. Vypadala tak šťastně, taky jsem chtěl být takový. Přečetl jsem si její jméno, Erin McCan. Bydlela v Sydney a studovala prestižní universitu. Dál jsem se ani nepodíval, protože mě uchvátil její vzhled. Krásnější jsem neviděl. A nemohl jsem se na ní vynadívat.
Zvedl jsem pohled z papíru na Jamese, který si potichu odkašlala, abych mu věnoval pozornost.
,,Bereš to?‘‘ nadzvedl obočí a svým ironickým tónem mi dal najevo, že stejně nemám na výběr. Avšak já jeho otázku částečně ignoroval a tentokrát jsem se vzchopil a promluvil.
,,Když mi řeknete, co s nimi děláte‘‘ klidný projev a schopnost ovládat se mi teď poskytovaly možnost mluvit hrdě a bez jakékoliv známky strachu, paniky. Čekal jsem aspoň trochu respektu od něj, ale nedostavil se. Pouze se mi doslova vysmál do obličeje.
,,Jednou ti to povím, teď je ještě čas‘‘ uchechtl se a dál mě pozoroval. Čekal na mou odpověď, i když jí znal, ale i tak se v něm našlo alespoň trochu vychování, aby se zeptal. Nebo možná chtěl pouze vědět, jak jsem odolný. Znal mě, protože práci, kterou teď dělám já, uplatnil on na mě.
,,Nebudu dělat něco, o čem neznám podrobnosti. Když už vím, že kazím lidem životy, chtěl bych aspoň vědět jak‘‘ přecedil jsem mezi zuby a v duchu byl na sebe hrdý. Možná ho nemám rád, ale je to můj nejbližší člověk. Za poslední léta života jsem s nikým nemluvil tak, jako s ním. Často to ale byly pouze hrubé urážky. Zajímalo mě, jestli taky dokážu být milý. Že jestli se zamiluji, budu jiný a nebo budu stejný a nikdy mě nikdo nebude mou lásku opětovat.
,,Nemáš na vybranou Luku‘‘ řekl vážněji a poklepal na složku, s kterou mě malinko vydíral. V té složce byly fotky, kde jsem zmlátil dva kluky. Všechno, co policii stačí. I přes to jsem si vzal tašku přes rameno a odcházel ke dveřím. Zastavil jsem se v nich. Má mysl mi radila, ať se vrátím zpátky, zůstanu tu a budu poslouchat to, co mi nakáže, ale něco uvnitř, nevím, jestli to byla oddanost, nebo naopak zbabělost mě nutila odejít a už se nevrátit.
,,Mám, Končím‘‘ odsekl jsem a odešel.
Venku byla zima, jemný, ale za to chladný vítr mi ničil účes a šlehal mě do očí. Cítil jsem se konečně volný, ale to za chvíli padlo. Sedl jsem si poblíž malého jezera a přemýšlel. Možná jsem měl pocit, že už mě nic netíží, ale i tak mě pronásledovaly výčitky svědomí. Už jsi jednou začal, je jedno, kdy jsi skončil, stejně se na to příjde. Zašeptal jsem si sám pro sebe. V tu chvíli jsem se cítil ohrožen. Byl jsem sám, ale jakoby tu byl ještě někdo, kdo se na mě dívá a směje se mi za to, že jsem nedokázal nic. Teď už jsem neměl ani práci. Ta zeď hrdosti, kterou jsem vybudoval při svém dávání sbohem té hnusárně, mi zbořilo malinké rozhlédnutí kolem sebe a přemýšlení nad budoucností. V tu chvíli jsem neměl nic. Pouze nevinné obličeje na fotkách, které mi visí v pokoji.
Přišel jsem domů. Nevím jestli se tomu dá říkat domov, když jsem se tu jenom trápím. Zašel jsem do koupelny a opláchl si obličej. Kapky vody jsem nechal volně stékat po tváři a podíval se do zrcadla. Stále bylo rozbité a já se v něm viděl rozkouskovaný na pár částí, jako byla má mysl. Koukal jsem přes zrcadlo sám sobě do očí a představoval si, co v nich vidí ostatní. Jestli radost, nebo temnotu. Byly záhadné, jenom já sám jsem věděl, co v nich počíná. Modrá je studená barva a přesně takové je nikdo neviděl. Rodina v nich viděla naději, ale byla asi jediná.
Částečně mi ani nevadilo trávit čas sám. Víte, samota je krásná, ale vy musíte mít někoho, komu o ní můžete vyprávět. Já jsem si povídal sám se sebou. Rozhlédl jsem se po pokoji a vytáhl kytaru. Byla to moje vášeň, hudba. Zpíval jsem o svých pocitech, i když jsem to neuměl. Měl jsem tak pocit, že nejsem zase tak beznadějní. Nerad jsem poslouchal vokály, ale pouze rytmus. Když jsem měl špatnou náladu, vsadil bych se, že z mých tónů by uvadly kytky, nebo by všichni začali brečet. Rád bych řekl, že má veselá hudba vykouzlila úsměv na tváři každému, kdo jí slyšel, ale já jí nehrál. Neměl jsem důvod. Při mém hraní jsem si vzpomněl na jednu chvílí, která mě donutila změnit rozhodnutí.
,,Mami, sama nevěříš, že by mě někdo mohl mít rád‘‘ vzlykl jsem jí do ramene, zatímco mě drtila v objetí a dávala pusy do vlasů. ,,Jsem divný‘‘ dodal jsem.
,,Nejsi divný zlato, jsi výjímečný. Co ti všechno říkali?‘‘ snažila se mě uklidnit a dost se jí to povedlo. Žal, který jsem dřív dával najevo, vycházel na povrch stále častěji.
,,Že jsem beznadějný srab‘‘
,,Luku, pamatuj, nikdy se nenechávej od někoho srazit na zem, o to jim jde. Snaž se jim ukázat, že tě nic neskolí a že se nebojíš žádného nebezpečí‘‘ utřela mi slzy a dala mi pusu na tvář.
Ihned jsem vzal do ruky mobil a vytočil Jamesovo číslo. Byl jsem pod záplavou pocitů, nevěděl jsem, co dělám. Nepřemýšlel jsem, jestli dělám dobře, nebo špatně. Telefon párkrát zazvonil a já vyslovil větu, která mi změnila život.
,,Beru to‘‘
Ahojte, tak po dlouhý době nová část J. Pro vás co máte rádi hodně 5sosff tak si můžete přečíst The only reason, najdete ho na mém profilu. Jak se Vám líbila část? Dostáváme se do hlavního děje. Určitě mi do komentáře napiště váš názor, budu ráda za jakékoliv hodnocení v podobě vote, reads a nebo komentářů. Mám Vás ráda <3
ČTEŠ
Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO
De Todo,,Můžeš mít vztah k práci, ale ne k osobě, na kterou práci vykonáváš'' ,,Ale já jsem se zamiloval''
