Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO

6 // first meeting

Písničk pro tuto část je: Take me to church :) dofam ze se vam bude líbit :

,,Jak dlouho na to mám?‘‘ zeptal jsem se s pocitem viny na srdci, který se vrátil. Začal jsem si uvědomovat, proč tu vlastně jsem. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem na to zapomněl.

,,Měsíc‘‘ odvětil. Položil jsem bez rozloučení telefon a s nadšením vykročil ven z letiště. Hned na první pohled mi toto přišlo, jako jedno z nejkrásnějších měst, i když jsem to celé neviděl. Možná to bude tím, že jsem byl pouze v Londýně, protože jsem to tam nechtěl opustit. A teď se podívejte… Stojím tu, v krásném městě, jenom kvůli práci, ale to už si zapomínám uvědomovat. Jako kdyby se mé emoce zlepšily. Cítil jsem se jako někdo jiný, až jsem sám sebe nepoznal. Kde jsou ty pocity viny, neustálé přemýšlení nad tím, jak bezbolestně skončit tento život? Přestával jsem nenávidět sám sebe, což pro mě byla novinka a to jenom kvůli tomu, že jsem v jiném městě? Ne nadarmo se říká, že změna je život, ale jestli ti to udělá život jiný, nečekej, že bude o moc lepší, protože jsi moc hrdý na to, aby sis uvědomil, že dřív jsi byl horší člověk než teď.

Chvíli jsem se procházel po pobřeží. Sedl jsem si na kraj skály a nohy spustil podél ní dolů. něco mi říkalo, že toto nahradí mé místo v parku v Londýně. Bylo to asi po druhé v životě, kdy mi stačil jeden krok a ucítil bych svobody, ale potom náhlý pád z útesu, který by nakonec skončil bolestně. Pomyslel jsem si, že sem možná zavítám, až mi bude hůř a že je to perfektní místo na sebevraždu, protože váš poslední pohled padne za horizont a poslední zvuk, který vám bude znít v hlavě, budou vlny narážející do útesu, jako kdyby zpívaly uklidňující písně. Zasmál jsem se sám nad sebou a mými pocity. Zase jsem nezklamal, pořád jsem stejný, přemýšlím o tom samém a to jsem byl tak naivní a myslel jsem si, že jsem se změnil. Možná jsem lepší člověk takhle, protože neumím být hodný. Možná všechno zlé, drsné chování, co v sobě skrývám, dává na povrch to, že se dokážu postavit lidem a to mě dělá lepším člověkem. Jedna věc, která mi, ale nešla do hlavy, byla, proč tedy před vším utíkám? Všechno do sebe tak inteligentně zapadá, ale já nejsem dost připravený na to, abych to pochopil.

Kufr jsem táhl za sebou a zavolal si taxi. Nadiktoval jsem adresu, která byla napsaná skoro nečitelným písmem na malém, potrhaném papíře. Přijeli jsme před velký dům. Cítil jsem, jak mi spadla spodní čelist. Luxus z něj zářil na tři kilometry daleko. Otevřel jsem znovu desky a vyndal klíče, které dokonale pasovaly do zámku. Vyšel jsem pár schodů nahoru a šel k pokoji číslo tři. Ruku jsem položil na kliku a vstoupil do pokoje. Do mých očí mě udeřil komfort. Plně vybavený byt s odstínem šedobílé barvy. James to zařídil opravdu dobře. Vyběhl jsem s radostí na balkón a kochal se výhledem na odpolední dění obyvatelstva Sydney. Obloha byla modrá, jako mé oči. Nehybně jsem stál a hleděl na moře. Z přemýšlení mě vyrušil zvuk telefonu.

,,Líbí se ti nový byt, Luku?‘‘ zeptal se provokativně James a já se zděsil. Nedokázal jsem pochopit, jak mi zavolá vždy, když se něco stane a  zeptá se na to. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli tu nikdo není, ale nezaregistroval jsem nic. Slíbil jsem si, že budu víc na pozoru, ve všem.

,,Nic takového jsem nikdy neměl‘‘ odpověděl jsem se skleslým hlasem. Ve skutečnosti jsem byl rád, ale fakt, že mi toto poskytuje člověk, ke kterému nechovám milé city, mě zarazil.

,,Buď v 7 hodin u opery, ta holka tam chodí každý týden. To je jediná informace, kterou ti můžu sdělit, zbytek si musíš vystopovat sám‘‘ šibalsky se uchechtl a já protočil očima nahoru. Hrál jsem si s kroužkem ve rtu a přemýšlel sám nad sebou.

,,Rozumím‘‘ řekl jsem drsně, i když jsem si na to hrál.

,,Očekávám profesionální práci, Luku‘‘ to byla poslední věta, kterou jsem od něj dneska slyšel, protože jakmile jsem se nadechl, že něco řeknu na svou obranu, tak to položil. Znal mě moc dobře a věděl, co ode mě očekávat. Mobil jsem položil vedle sebe a naštvaně se posadil na pohodlnou postel.

,,Máš šanci zažít nový způsob života, využíj to‘‘ pošeptal jsem sám sobě. Mluvil jsem k mému odrazu v zrcadle a uvědomil si, že to, co jsem právě teď odvětil, může být pravda. Zvedl jsem se a odhodlaně odešel pryč. Zašel jsem si do místní kavárny a popíjel oblíbené kafe, které mi tu sice nechutnalo, ale to jsem ještě nevěděl, že sem budu později zavítávat každý den. Po přečtení nějakých informací o politickém dění, které mě stejně nezajímalo, jsem pokračoval do Opery. Po pár kilometrech, při kterých jsem přemýšlel sám nad sebou, a pocity se ve mně střídaly jeden za druhým, cítil jsem se jako na horské dráze, chvíli jsem byl nahoře, poté hned dole, ale i tak mi bylo špatně z toho, co cítím uvnitř. Ocitl jsem se před bílou budovou, kde se začaly scházet skupinky lidí. Připadal jsem si až trapně, když jsem viděl, jak všichni byli elegantně oblečeni a rozdávali úsměv každému na potkání, ve srovnání s mými roztrhanými džíny a mračícíma se očima. Vždy jsem byl jiný, ale teď mě došlo, jak moc. Prodíral jsem se hloučkem po hloučku a povšiml jsem si jedné, pro mě teď důležité osoby. Stála tam ONA

Nová část! Doufám, že se Vám líbila. Budu ráda, když mi názor napíšete do komentáře. Od této doby se budu snažit díly přidávat častěji, slibuji. Co si o ní myslíte? Budu ráda za jakékoliv hodnocení v podobě votes a nebo komentářů. Moc vám děkuji a mám vas moc ráda! Mějte se krásně.