Písnička pro část, photograph- Ed sheeran, je v médiích J enjoy a prosím, přečtěte si A.N.
,,Zrovna jsem chtěl říct, že osud je to, co nám umožňuje žít‘‘ zasmál jsem se nad tou myšlenkou. Problém ale byl, že já nikdy nemám na to za někým jít, jen tak a říct mu to, co si myslím, či uznat, že má pravdu. Ona si našla mě a já byl… šťastný, doslova překvapený.
,,Co bylo naše setkání?‘‘ nadzvedla obočí a poté jsme oba dva upřeli pohled na bezmrakou oblohu před námi.
,,Osudová náhoda‘‘ zašeptal jsem do prázdna a koutkem oka pozoroval, jak na mě s nechápavostí kouká. Její zelené oči upřely pevný pohled do mého obličeje. Pootočil jsem se a stáli jsme naproti sobě. Z očí do očí jsme se na sebe dívali. Nemohl jsem rozpoznat, co si myslí a ona u mě měla stejný problém. Pokrčila obočí a udělala jemný úšklebek. Dlouze, ale i přitom s takovou zvědavostí a nedočkavostí to vědět, se nadechla v odpověď.
,,Co to znamená?‘‘ zeptala se po dlouhé chvilce. Vlasy jí mírně vlály v jemném větru, který byl doprovázen hukotem a šuměním moře. Do jednoho oka nám silně svítilo Slunce a obou nám stékaly malinké kapky potu po líci. Na vlhké boty se mi začal nabalovat písek a dřel mě do chodidla, ale já si tu bolest nepřipouštěl. Krásný pocit uvnitř mě překvapoval.
,,Náhoda, která –..‘‘ rozdělal jsem větu s jemným úsměvem na tváři.
,,Byla předurčena osudem‘‘ dokončila společně se mnou a potom jsme se oba zasmáli. Uviděl jsem její dokonalé malé dolíčky a zdravě narůžovělé tváře. Měla tenkou linku zakončenou ocáskem, která byla krytá řasami, namalovanými jemně nanesenou řasenkou. Aniž bych si toho všiml, pokračovali jsme v cestě daleko od centra města. Kamínky, které pod sebou ukrývaly světlý písek, se postupně zvětšovaly. S ní jsem se přestal kontrolovat, nikdy jsem si takhle s nikým nepovídal. Zapomněl jsem na všechno. Mé černé myšlenky upadly to tajemných koutů srdce a marně se snažily dostat ven. V hlavě mi zvonil její smích, i přes to, že jsme toho moc nenamluvili, sem tam jsme se zmínili o kráse oceánu.
,,Víš… Nikdy jsem neviděla nikoho přemýšlet, tak jako přemýšlíš ty‘‘ řekla mile a posadila se na obří kámen na vrcholu. Vylezli jsme sem, seděli jsme na nejvyšším úlomku skalnatých útesů naskládaných na sebe.
,,Není na tom nic zvláštního, spíše… divného‘‘ pokrčil jsem rameny. Nevím, jak to brala. Jestli to myslela jako pochvalu, a nebo naopak. Touha vědět, co si o mě myslí ve mně sršila. Byl to zvláštní pocit, dříve jsem se o to nestaral. Poslední dobou jsem si připadal nesvůj. Pocity, zlé pocity, které jsem cítil, zmizeli, myšlenky se změnili a tělo se vzpamatovalo. Hlas uvnitř hlavy, neboli můj jediný blízký člověk, mi radil, ať se přestanu měnit, být jako vždy, ale já se sám odbil se slovy, že jsem vlastně sám sebe ještě nepoznal. Možná jsem doopravdy jiný člověk, schovávající své emoce za bariérou zuřivosti, krutosti, drzosti. Nebo možná to byl strach, o mou matku, o vše, který mi neumožňoval poznat sám sebe.
,,Je to výjimečné‘‘ reagovala rychle a s údivem na mě koukala. Chvála, kterou mi položila, se mi začala mísit v hlavě. Ihned se mi vybavily staré vzpomínky, když na mě ještě ostatní nadávali, že jsem nikdo a nikdy ze mě nebude nic. Nohy se mi neshodovaly s myslí a já nevěděl, jak reagovat. Dlouhá společnost mi nedělala dobře, nebyl jsem na to zvyklý. Zjistil jsem, že potřebuji být sám, i když jsem nerad odcházel od ní.
,,M-Musím jít‘‘ usmál jsem se, i přes to, že má hlava byla, jako po výbuchu. Zmatená. Jenom nevěřícně kývla a viděla, jak mé tělo mizí v dáli. Po chvíli jsem se ale ještě otočil a zavolal na ní z dálky.
,,Erico? Dáš mi svoje číslo?‘‘ ruce se mi nervozitou klepali. Tohle jsem dělal párkrát v životě. Úsměv, který se jí vytvořil na tváři, byl něco neskutečného. Chovala se, jako kdyby to čekala. rukama ukázala celé své číslo a já si ho postupně zapisoval do mobilu. Ukázal jsem palec nahoru a zkousl si spodní ret, chvíli jsem si hrál s kroužkem ve rtu. Odcházel jsem. Její pohled mě probodával až do té doby, co jsem zatočil do jiné uličky.
Vracel jsem se cestou, jakou jsem přišel. Denní světlo se šířilo čím dál víc, ale postupně ustávalo. V břiše jsem cítil takový ten divný pocit, který se mi zároveň líbil, ale překvapoval mě. Uvědomil jsem si jednu věc, která vše zničila. Mám pár týdnů na to, abych z ní dostal vše. Její číslo mě přibližovalo blíž. Foťák, který jsem měl u sebe byl prázdný. Cítil jsem se zase jako srab, hajzl.
Vlastně měli pravdu, ti lidé, co říkali, že budu nikdo. Víte, když se řekne nic, co to vlastně znamená? Nic musí být něco, ale to něco je nic. Odpověď je na to prostá, Luke Hemmings
AHOJ další díl je tu J co si o něm myslíte? Moc bych vám chtěla poděkovat za počet reads a hvězdiček, jste úžasní.
Byla bych ráda, kdybyste mi doopravdy napsali svůj názor do komentáře, prosím. Potřebuji ho vědět, udělejte si třeba čas na jakýkoliv, i když záporný nebo kladný názor. Mám vás ráda, mějte se krásně <3
ČTEŠ
Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO
Diversos,,Můžeš mít vztah k práci, ale ne k osobě, na kterou práci vykonáváš'' ,,Ale já jsem se zamiloval''
