Observe // l.h - NA CHVÍLI POZASTAVENO

4 // Tomorrow?

Pro Vás co rádi čtete s písničkou, já bych doporučila Lego house od Eda Sheerana :)

,Kdy odjíždím?‘‘ zeptal jsem se mačkajíc desky.

,,Zítra‘‘ odpověděl prostě a na tvář se mu vrátil zase ten výsměch potom, co viděl, jak jsem zamrzl v jedné poloze, koukajíc se na jeden a ten samý bod. V hlavě jsem neměl nic jiného, než představu, jak budu muset opustit město mého mládí, tolika vzpomínek a stráveného času za jeden jediný den.

,,Proč tak brzo?‘‘ vyjekl jsem v nervozitě a svůj pohled přesunul na něho. Jeho protáhlá tvář mě nepřestala děsit.

,,Potřebuju informace co nejdřív, Luku, ale to už by si měl vědět‘‘ zasmál se a zakroutil nade mnou hlavou. Hbitě jsem vstal z nepohodlného křesla a zabalil si desky do černé tašky. ,Zase utíkáš‘ řekl jsem si sám pro sebe a i když jsem si to nechtěl připustit, byla to pravda. Chtěl jsem jít a mít na vše delší dobu. Vím, že teď je čas drahý a já s ním nesmím plýtvat.

,,Letenky máš uvnitř, letadlo ti odlétá v 9 ráno‘‘ dodal a já stál ve dveřích ,,A Luku!‘‘ vyjekl, jakmile mě viděl odcházet pryč. Pomalu jsem se otočil a došlo mi, že mi chce říct něco motivačního, nebo při nejhorším nějakou rádoby urážku na mé city.

,,Hodně štěstí‘‘ šibalsky se usmál a já pouze kývl. Mírně jsem nazvedl koutky na pozdrav a odcházel temnými uličkami, které vypadaly, díky jejich úzkému designu, jako kdyby se měli za chvíli sevřít a rozdrtit mě. Možná by to bylo osvobození od neustálého duševního, až fyzického trápení. Mé myšlenky se často sklání k vulgárním, nebo sebevražedným pocitům, protože často přemýšlím, jaké by to bylo nebýt tady. Jaký by to byl pocit? Volnosti, nebo utrpení? Existuje posmrtný život, nebo zůstanu už navždy zapomenut bez jakékoliv zmínky o tom, že jsem tu někdy byl? Jaké je to umírat?

Mezi mnou a mými myšlenkami bylo velice silné pouto. Neopustily mě a nikdy mě nenechaly být, ale otázka zůstává, jestli je to dobře, nebo naopak. Stál jsem před nemocnicí a přemýšlel, jestli je opravdu dobrý nápad vstoupit dovnitř. Doktoři možná zachraňují životy, ale mě ho zničili, i když to nebyla jejich chyba, jednou větou.

,,Co je s ní?‘‘ zamračil jsem se a netrpělivě čekal. Kapky potu a zároveň slz mi stékaly jemně po líci a já necítil nic jiného než strach. Né ten, kdy se bojíte tmy, nebo stínů, ale ten, kdy panikaříte, protože může umřít ten, kdo vám dal možnost žít.

,,Jste rodinný příslušník?‘‘ zeptala se mě drze sestra a já nepřestával šílet.

,,Syn‘‘ odvětil jsem drze a ona neochotně ukázala na bílé dveře na konci té, až děsivě zářivé chodby. Nepochopil jsem, proč tu všichni chodí v bílém, protože jediné co nosí, jsou špatné zprávy. Nebo to možná bylo pro to, že bílá často označuje naději a volnost, kterou já ze života vypustil. Otevřel jsem bílé dveře a uviděl tu, kterou jsem nadosmrti miloval. Pleť měla bledou a pár škrábanců, i přes to vypadala velmi klidně, na rozdíl ode mě.

,,Je mi líto pane…. Hemmingsi, vaše matka utrpěla vážné zranění, je v kómatu a nevíme kdy se probudí‘‘

Opakoval jsem si tento moment v hlavě celou dobu. Dávám si to za chybu, protože kdybych jí hlídal, nic by se jí nestalo. Vešel jsem dovnitř a pohledy všech lidí padaly jenom na mě. Má barva oblečení byla úplně kontrastní s celou budovou. Sedl jsem si k ní a položil svou ruku na její.

,,Matko, teď tu dlouho nebudu. Odjíždím do Austrálie, za prací. Kdybys o ní věděla, úplně vím, co by jsi mi na to řekla‘‘ začal jsem na ni mluvit a ve vzpomínce, jak by mě pokárala, kdybych jí řekl, co dělám jsem se musel zasmát, protože léta strávené s ní byly nejlepší. Věděl jsem, že na mě nebude nikdy hrdá a ani netušil, jestli se někdy probudí. Už je to dlouho, moc dlouho. Doktoři jí chtěli odpojit, ale já protestoval.

,,děkuju ti za všechno, matko, za to jak jsi mě podporovala a naučila jsi mě, že i slzy se dokáží smát. Za to, že jsi mi umožnila být s tebou a být vůbec tu. Chybíš mi a tak zatraceně moc. Zůstaň tu, se mnou. Neopouštěj mě tak rychle. Mám tě rád a zase se vrátím‘‘ slzy mi tekly z očí a já ji lehce políbil na hřbet ruky a pomalu opouštěl místnost. Někdo by řekl, ať neztrácím naději, ale já jí ani nenašel. Tohle bylo to jediné, co mě zde drželo. Naposledy jsem si šel sednout k jezírku a altánku. Sledoval jsem všechno kolem a v duchu se loučil. Ano, vrátím se, ale toto mi bude chybět. Vstal jsem, ale nespustil oči z šedo-bílé oblohy. Opouštěl jsem park po dlouhé cestičce a aniž bych si uvědomil, jak dlouho jdu jsem byl před domem.

Je tu něco, co mi nebude chybět stoprocentně a to bylo toto depresivní místo, kde jsem spíše nerad. Zabalil jsem si pár triček, kalhot a spodního prádla. Foťák, hygiena a oblečení se mi vešly do jednoho kufru. Poslední věc, kterou jsem si vzal, byla kytara. Přehodil jsem jí přes rameno a byt nechal neuklizený a tmavý. Zabouchl jsem dveře a s úlevou opouštěl tuto čtvrť. Loudal jsem se, až jsem došel na letiště. Mezi těmi lidmi jsem si připadal výrazný, díky mému stylu oblékaní a hlavně, že se všichni tvářili tak šťastně, že někam odlétají, ale já jsem byl nucen a ještě jsem si uvědomil, proč odlétám. Musím vykonávat svou práci, i když jí nesnáším. Ohlásili můj let a já se podíval na velké dveře. Měl jsem ještě šanci utéct, ale nechtěl jsem se zachovat, jako srab, proto jsem se naposledy podíval ven na věčný provoz centra Londýna.

,,Sbohem‘‘

Nová část je na světě. Jelikož nebyla 4 dny je trochu delší, ta doufám, že mi prominete. Moc Vám děkuji za krásné komentáře a votes. Jak se Vám líbila část? jaký máte zatím názor na povídku? Budu ráda, když mi to napíšete do komentáře a zanechali jakékoliv hodnocení v podobě hvězdiček a nebo komentářů.

Mám Vás ráda!