WINTER SOLDIER /Hope

8. kapitola

Bucky

Za nedlouho přišel večer a za okny se začalo stmívat. Mercedes ani já jsme od té chvíle v koupelně neprohodili ani slovo. V naprostém tichu jsme spořádali nudle, které jsem společně s pár kousky oblečení a bílými teniskami pořídil ve večerce naproti hotelu. 

Mercedes právě ležela na pravé straně postele stočená v jakémsi klubíčku a potichu oddychovala. Rty měla pootevřené a řasy se jí jemně třásly. Chvíli jsem se na ní jen tak díval. Přemýšlel jsem, na co, ji HYDRA potřebuje. Co s ní HYDRA udělá až ji přivedu. S velkou pravděpodobností jsem mohl říci, že jí využijí k nějakým misím. Podle její složky, kterou jsem před odchodem ze základny četl je neobyčejně chytrá a velice dobře se vyzná v chemii a fyzice. Pracuje na forenzním oddělení ve Filadelfské nemocnici jako laborantka. Nemá žádné sourozence. Otec jí nedávno zemřel a matka žije v jiném státu s novou rodinou. Přátelí se s několika zvláštními lidmi. Bydlí v malém bytě. 

Přistoupil jsem k oknu a odhrnul jsem závěs, který překážel ve výhledu z okna. V temné ulici nebylo nic moc vidět ale měl jsem pocit, že venku nikdo nestojí. Přepadl mě zvláštní pocit bezpečí a klidu. Od té chvíle v koupelně sice mezi mou a Mercedes nepanovala příliš přátelská atmosféra ale i tak jsme byl podivně klidný. Jako by její přítomnost vyvolávala určitý klid. 

Po zvážení všech možných scenérií, která by se mohla stát kdybych na chvíli zamhouřil oči jsem se rozhodl to risknout a lehl jsem si na zem vedle Mercedes. Pod hlavu jsem si složil svou bundu a mou mysl převzaly mé myšlenky. Pomalu ale jistě jsem se po dlouhé době oddal odpočinku. 

...

V rukou jsem držel zbraň a mířil přímo na protivníky přede mnou. Oba drželi v rukou zbraně a mířili na mě. Vystřelil jsem jako první a snažil se je zasáhnout. Bohužel ani jednou si mi to nepovedlo. Schoval jsem se proto za bedny v jedoucím vlaku a znovu si nabil svou zbraň.

Mým směrem začali létat kulky a já se ještě víc přikrčil, aby mne žádná nezasáhla. Hned co sprška kulek přestala jsem se v mžiku postavil a znovu po nich pálil.

Ve chvíli, kdy mi zase došli náboje jsem se zase skrčil za bedny a už po několikáté si nabil zbraň. Uslyšel jsem cizí kroky a vykoukl zpoza beden. Muž krčící se za držáky se připravoval na útok. Vypálil jsem dříve, než se na mě stačil podívat a první cíl byl konečně dole. Už zbývali jen dva.

Moje další neúspěšné pokusy nevedli k ničemu. Po chvíli mi došli náboje a já litoval, že jsem si jich nevzal víc.

Začal jsem přemýšlet nad jiným řešením, kterým by jsem je zastavil a v tu ránu se vedle mě otevřeli dveře. Byl v nich velice povědomí muž ale nemohl jsem si vzpomenout na jeho jméno.

Mrkl na mě a hodil mi nabitou zbraň. Na nic jsem nečekal a postavil se. Povědomí muž strčil do beden na věšáku a donutil tak protivníka uhnout na mou stranu a já měl příležitost ho střelit. Zasadil jsem jednu čistou ránu do hlavy a oddechl si.

"Už jsem ho skoro měl." řekl jsem vyčerpaně a popošel k muži blíž. On se na mě otočil a se slovy "POZOR!!" mě strhl za sebe a zakryl nás štítem.

Muž společně se štítem byli odmrštěni na druhou stranu vagónu a ve zdi, se díky střele, udělala díra.

"Střílejte znovu!" ozval se něčí hlas shora. Muž s postrojem a nebezpečnou zbraní zamířil přímo na mě a já pohotově zdvihl kovový štít.

Síla střeli mě odmrštila ven z vlaku. Naštěstí jsem se stačil na poslední chvíli zachytit o madlo na kusu kovu a zůstal jsem tam viset.

Jakoby mi před očima prolétl celý život. Vzpomínky na mou matku, na svou sestru Rebbecu, na všelijaké dívky, které jsem, kdy měl rád a na svého nejlepšího přítele. Byl to on, ten, který se mě teď snažil zachránit ale já si ne a ne vzpomenout na jeho jméno. Vybavovala se mi jeho tvář, rozcuchané blond vlasy, hubená postava ještě před zázračný sérem, ale ne jeho jméno.

"Sakra!" křikl jsem, a v tu chvíli se mi zdálo, jako by jsem snil. Jako by se mi všechno tohle jen zdálo.

"Podej mi ruku!" křikl blonďák a natahoval ke mně silnou paži. Ze všech sil, jsem se k němu naklonil a v tu samou chvíli se madlo přivařené na kusu vlaku utrhlo spolu se mnou.

Pamatuji si jen křik, krutou bolest a mrazivý sníh.

...

"Hej!" ozvalo se nade mnou a já konečně otevřel oči. Nad mou hlavou se se starostným obličejem skláněla Mercedes. Její vlasy jí splývaly po ramenou na záda a její husté obočí bylo stáhnuté k sobě. Byl jsem celý zpocený a vlasy se mi lepily k obličeji. Zpoza závěsu, který jsem včera večer zatáhl prosvítaly paprsky ranního slunce a z chodby bylo slyšet pár hlasů.

"Co se stalo?" ozval jsem se nakřáplým hlasem. Odkašlal jsem si a posadil se.

"Křičel jsi ze spaní." řekla potichu Mercedes a její starostný pohled ustupoval a nahrazoval takový zvláštní, neznámí. Z její přítomnosti byly cítit emoce, které jsem neměl tu čest zažít roky. Desítky let. 

"Omlouvám se, že jsem tě vyrušil ze spaní." omluvil jsem se a začal se zvedat ze země. Dříve než jsem však tak stačil udělat zastavila mě teplá dlaň, kterou mi Mercedes položil na rameno. Její pohled mě propaloval skrz na skrz a já měl pocit, jako by mi mohla číst myšlenky. Koukal jsem přímo do jejích tmavě hnědých očí. Na malou chvíli jsem měl dokonce pocit, jako bych se od nich nemohl odtrhnout ale ten moment přerušila rána ozývajíce se z chodby hotelu. 

Mrštně jsem se vyhoupl na nohy a ze stolku popadl zbraň. Chladný kov mě příjemně chladil v pravé ruce a já pro jistotu zkontroloval, zda je zbraň nabitá. Tichými kroky jsem se vydal ke dveřím zaposlouchán do hrobového ticha. Přemýšlel jsem, co mohlo způsobit takový zvuk. Mohlo to být znamení přicházejícího nebezpečí ale také jsem mohl být jen paranoidní. 

Malým kukátkem ve dveřích jsem nakoukl na tmavou chodbu. Chvíli mi trvalo, než jsem se stihl zorientovat v temnu ale zpozoroval jsem pár stínu běhajíc po protějších dveřích. Ozvala se další rána. Někdo vykopl dveře. Bylo to slyšet čím dál tím jasněji a mě bylo hned jasné, že jdou po mě. Po nás.

Otočil jsem se na Mercedes, která seděla zamotaná v dece na posteli a vyděšeně pozorovala každý můj pohyb. Rukou jsem jí naznačil aby potichu vstala a pobrala všechny věci, které mohla. Jak jsem poručil, tak udělal. 

Přešel jsem rychle k oknu a vykoukl z něj, zda někdo nehlídá zadní uličku. Naštěstí se zdálo, že je všude čisto, proto jsem otevřel okno. Vylezl jsem na parapet a pokynul Mercedes aby přešla ke mně. Váhavě se otočila po dveřích vedoucích na chodbu a já měl na chvíli pocit, jakoby se rozmýšlela zda chce utéct či ne. Nakonec ke mně přešla a já jí chytl do náruče a vyskočil s ní z okna. Při dopadu jsem měl co dělat abych udržel rovnováhu ale nakonec jsem to ustál. Udělal jsem pár kroků než jsem Mercedes pustil na zem. 

Koukl jsem se na otevřené okno, které jsme po sobě zanechali. Zrovna v ten moment z něj vykoukl neznámí obličej muže v černé uniformě s logem S.H.I.E.L.D.u. Hned, jak mě zpozoroval, na mě namířil zbraň a vystřelil. Po jedné střele následovala další a já se společně s Mercedes rozeběhl na konec uličky. 

"Utíkej!" křikl jsem na Mercedes a snažil se jí krýt vlastním tělem. Dostali jsme se na hlavní ulici a po ní se rozeběhli směrem, který ukazovalo do centra. Určitě tam bude snazší se krýt.

Za zvuků policejních sirén jsme doběhli na menší náměstí, kde se hemžilo plno lidí. Svítilo dnes sluníčko a tak se lidé vydali se svými potomky či drahými polovičkami na procházku. Velice příhodná příležitost se skrýt v davu. Už stačilo jen nevyčnívat. To šlo bohužel ale hodně těžce, když na sobě měla Mercedes stále pyžamo a v jedné ruce nesla tašku s věcmi. 

Rychle jsem jí přejel pohledem a zhodnotil situaci. Nebyla šance, že by si nás nikdo nevšiml a nevyvolal rozruch, kdyby se po nás ptala policie. Rozhlédl jsem se po náměstí. Na horní polovině stála autobusová zastávka, ke které právě shodou okolností přijížděl autobus. Rychlostí blesku jsem popadl Mercedes za ruku a dotáhl jí k autobusu. Jen tak tak jsme stihli nastoupit, než se za námi zavřeli dveře.