WINTER SOLDIER /Hope

11. kapitola

Mercedes 

Plíce mě pálily od rychlého nepřetržitého běhu. V hlavě se mi honily nejrůznější scénáře, jak tohle všechno může skončit ale jedno jsem věděla jistě. Rozhodně to nedopadne dobře. Hlavu jsem natočila na pravou stranu a pohlédla do tváře mému únosci. Jeho tmavé vlasy mu vlály ve větru a modré oči směřovaly na cestu. Malá vráska mezi obočím byla znatelnější než normálně. Kovová ruka se pohybovala ve stejném tempu jako ta druhá ale držela v dlani moji ruku. Táhla mě kupředu a nepřestávala mi připomínat nebezpečí za námi. Muži v černých kuklách nás vystopovali a teď se nás pokoušeli zabít. Znovu.

Ostře jsme zabočily vlevo a chicagskou ulicí běželi z kopce mezi bytovkami. Lidé se za námi otáčeli a něco pokřikovali. Nevnímala jsem okolí a jen se snažila uniknout mužům v maskách. Muž s kovovou paží mě z ničeho nic zatáhl k sobě a přitiskl si mě k sobě do velmi silného obětí. Popoběhl pár metrů přes chodník a kovovou rukou prorazil vrátka do zahrádky. Pustil mě nohama na zem a ruku v ruce se mnou proběhl až na konec zahrady mezi trnité keře. Pár trnů se mi zarylo do kůže a trochu mě poškrábalo ale adrenalin proudící v mých žilách se postaral o to, aby mi to bylo fuk. Společně jsme prolezli dírou v plotě do další zahrady a v tu chvíli se objevili ve vodě. Studená voda se mi dostala do nosu a já ji trochu vdechla. Promočené oblečení mě táhlo dolů a já se snažila vyplout nad hladinu a nadechnou se ale těžké oblečení mi to nedovolovalo. Postupně mi z úst vyplavávaly další a další bublinky vody. Tančily směrem vzhůru a na okamžik mi to přineslo malé uklidnění.

Do kořán jsem otevřela oči a rozmazaně spatřila obrysy kovové ruky natahující se pro mě. Podala jsem muži ruku a nechala se vytáhnout na hladinu. Muž mě v náručí vynesl z bazénu a položil mě na krásně zelený trávník. 

Ve chvíli, kdy se mi do plic dostal kouzelný kyslík jsem začala kašlat. Do očí mi vyhrkly slzy a nemile mě pálilo hrdlo. 

"Šššš." uklidňoval mě příjemný hlas a hladil mě po zádech. "Už je to dobré. Už zase můžeš dýchat. Teď potřebuji aby jsi se mnou spolupracovala. Musíme jít dovnitř a ukrýt se tam, jinak nás zase najdou." šeptal muž s kovovou rukou a já unaveně přikývla. Rychle jsem vstala a svižnými kroky jsme se dostali na verandu. Muž svou kovovou rukou rozbil skleněné dveře a prostrčil jí zevnitř a otevřel nám. Celý mokrý jsme vešli do domu. Prošli jsme obývacím pokojem, kolem koupelny a po schodech nahoru se dostaly do koupelny. Já za námi zamkla na bílo natřené dřevěné dveře a dlouze vydechla. Položila jsem vyčerpaně čelo na dveře a zavřela oči. Zaposlouchala jsem se ticha a doufala, že v domě nikdo není. 

Pochvíli v naprostém tichu jsem otevřela oči a otočila se na člověka, který stál za veškerým tímhle utíkáním. Z neznámého důvodu jsem se na něj však nemohla zlobit či být naštvaná. Věděla jsem, že jeho umysli nejsou dobré a se mnou to nejspíš skončí velice špatně ale v jeho očích se zračil jakýsi záblesk naděje. Naděje, které jsem se chtěla držet zuby nehty.

Muž s kovovou paží seděl na záchodovém prkénku a nepřítomně hleděl do otevřených dveří sprchového kouta. Mokré vlasy se mu lepily na obličej a kapky vody mu stékaly po krku dolů než se vsákly do nacucaného trička. Jeho obočí bylo jemně nadzvednuté a soustředěným pohledem se zabodával do blba. Na tváři se mu vyjímal malý šrám způsobený trním, kterým jsme před chvíli proběhli. 

Ve chvíli, kdy si všiml, že na něj koukám jsem na tváři vykouzlila velký úsměv a sesunula se po dveřích na zem. Cizinec se na mě zmateně pousmál nazpátek a odhrnul si vlasy z obličeje. 

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se ho najednou a přitáhla si kolena blíže k sobě. Nevím, co jsem si v tu chvíli myslela, že mi odpoví ale čekala jsem upřímnost. Na cizincově obličeji se usadil zamyšlený výraz a jeho úsměv zmizel. Chvíli bylo ticho než něco odpověděl. Neslyšně něco zamumlal mým směrem než se podíval ven z okna.