WINTER SOLDIER /Hope

9. kapitola

Mercedes

Abych pravdu řekla, nikdy jsem si nepředstavovala, že budu jednou úspěšně utíkat před policií. Samozřejmě, že se mi už párkrát stalo, že mě policejní důstojník zastavil kvůli nedodržování rychlosti ale pokutu jsem za to měla snad jen jednu. A ano, zodpovědně jsem jí zaplatila a pak si dávala větší pozor a rychle řídila jen v úsecích, ve kterých jsem si byla jista, že policajti nestaví. Teď to bylo ale zcela něco jiného. Teprve předevčírem jsem byla unesena a byla jsem nucena trávit čas s tímhle mužem, který ani pořádně nemluvil. Navíc k tomu měl kovovou ruku a občas se zdálo jako kdyby o sobě nevěděl. Do téhle situace jsem mohla zamotat snad jen já. 

Hned po nastoupení do autobusu mě cizinec posadil do poslední řady sedaček k okénku, abych nemohla nikam utéct. Samozřejmě, že by mě to ani nenapadlo jelikož jsem měla v plánu zjistit zda nedrží Deana tam, kam mě má v plánu přivést. Nad možností, že by se tam Dean nenacházel jsem radši ani nechtěla přemýšlet. To by byl pak veliký průser. 

Pohlédla jsem na cizince, který se celou hodinu, co už jsme na cestě nepřestal rozhlížet. Jeho paranoia byla oprávněná. Šli po něm, a teď už i po mně, nějací chlapíci v černých uniformách. Dokonce se nebáli ani střílet, což jsem považovala za velice prekérní situaci. Nebyla jsem totiž zvyklá utíkat před sprškou kulek v uličce a rozhodně jsem nebyla zvyklá skákat z okna druhého patra v náruči tohoto labilního člověka.

"Myslím, že tady nám tady nebezpečí nehrozí." šeptla jsem jeho směrem. Zpražil mě jeho obvykle nic neříkajícím pohledem a otočil se zpět na desítku lidí sedící před námi v autobusu. 

"Teda pokud nepočítáš tu stařenku sedící na pravé straně pár sedadel od nás. Ta by tě s tou její kabelou mohla pořádně prohnat." prohodila jsem a zasmála jsem se vlastnímu vtipu. Na špatný pokus o vtip se mi nedostalo žádné reakce, jen otrávené povzdechnutí. Co jiného jsem mohla čekat. Jeho povaha se mi za celou tu dobu jevila ve dvou stranách. 

Ta první byla ta, kterou jsem měla tu čest poznat jako první. Lehce strašidelný ale zároveň poměrně starostlivý na to, že mě unesl. Sice stále postrádal smysl pro humor a byl trochu drzí ale s tím jsem mohla žít. Tahle strana mi přišla více lidská a emočně založená než-li ta druhá.

 Druhá strana se zdála být ovládána někým naprosto jiným, někým s nedobrými úmysly. Tato strana mě velice znepokojovala. Nevyvolávala ve mně strach z jediného důvodu. Mou domněnkou bylo, že mě chce využít k něčemu jinému a proto mi dávalo smysl, že by mi z padesáti procent neublížil. Jeho oči pohasly, když se na povrch dostala tato temná stránka. Jeho kouzelně modré oči se proměnily v šedé a přinášely jen jedno. Smrt. 

"Proč se na mě tak díváš?" zabručel a otráveně si odhrnul dlouhé vlasy z obličeje. 

"Analyzuju tě." odpověděla jsem mu prostě a on se překvapeně zarazil. Zabodl se pohledem do mých očí a zamračeně se snažil zjistit, zda říkám pravdu.

"Tak toho okamžitě nechej," ozval se po chvíli váhání, "není mi to příjemný." nad myšlenkou, že ho rozhodil pouze dlouhý pohled jsem se musela zasmát. Opravdu by mě nenapadlo, že něco takového dokáže vyvést z míry člověka, který měl odvahu někoho unést. 

"Příští zastávka bude konečná. Prosím vystupte." zahlásala robotická slečna v reproduktoru autobusu. S obavami z dalšího kroku naší cesty jsem se podívala na únosce. Jeho plány mi byly neznámé a celkem mě znepokojovali lidé, kteří po nás stříleli. Neměla jsem chuť ani odvahu si to zopakovat. Pohled mi oplatil a po zastavení autobusu se začal pomalu zvedat a vycházet za ostatními cestujícími. Celou dobu jsem se držela za ním a v levé ruce nesla tašku z oblečením, do kterého jsem doufala, že se brzy převleču. Všimla jsem si, že v tašce byli černé džíny a obyčejně vyhlížející bílé tričko. K tomu byla přihozena tmavě červená kšiltovka a bílé tenisky. Paráda. Takže tento člověk trpěl domněnkou, že mě může skrýt pouhé nasazení kšiltovky. To jsem vážně potřebovala. 

Po vystoupení mě ovanul jemně studený větřík, který mě donutil si přitisknout cizincovu bundu více k tělu. Následovala jsem jeho kroky z nástupiště neurčitým směrem. Cizinec kličkoval mezi lidmi a snažil se najít nějakou tabuli, na které by mohla být mapa tohohle města. Nebyla jsem si dvakrát jistá ale měla jsem pocit, jako kdybychom při cestě autobusem mihli ceduli s nápisem města Danbury. 

...

"V žádném případě nekrademe auto!" vyvalila jsem na něj oči a zavrhla jeho nápad. Po zjištění, že se opravdu nacházíme ve městě Danbury nedaleko New Yorku se mi trochu ulevilo ale hned jak mi sdělil jeho absurdní nápad s krádeží auta jsem zase byla velice nervózní. Už jen ten pocit, že po nás pátrá policie mi nebylo příjemné a teď ještě mít na krku krádež auta bylo prostě moc. 

"Do toho auta nenastoupím." prohlásila jsem pevným hlasem a založila si ruce v bok. Trochu jsem se narovnala abych budila větší respekt ale vůči tomuto muži jsem byla naprosto bezbranná a oba jsme to věděli. To ale neznamenalo, že jsem si na chvíli nemohla připadat jinak. V tu samou chvíli se mu podařilo odemknout auto a nespustit při tom alarm. S otráveným výrazem mě přejel pohledem a zahodil jakýsi kousek kovové tyče, pomocí které auto otevřel. Pár kroky ke mně popošel a zhluboka se nadechl. 

"Tak hele," pronesl hlubokým hlasem a podíval se mi zhluboka do očí," buď to půjde po dobrém nebo po zlém a myslím, že ani jeden z nás nechce aby to šlo po zlém. Takže co si vybereš?" 

"Já do toho auta nevlezu." procedila jsem skrz zuby naštvaně a dál odporovala jeho přímému pohledu. Oba jsme v tu chvíli začali jakousi zírací soutěž. Ani jeden z nás neměl v úmyslu se vzdát a bylo jen otázkou času, kdo dřív uhne pohledem nebo ho to přestane bavit. 

Očividně cizinec nemá velkou trpělivost a tak se rozhodl konat. 

"Fajn." řekl a v tu chvíli jsme byla vzhůru nohama. Cizinec si mě přehodil přes rameno a popošel směrem k autu. Začala jsem sebou cukat a snažila se bránit papírovou taškou ale k žádnému výsledku to nevedlo. Vyšlo ze mne i pár nehezkých slov, na které nejsem zrovna pyšná. Následně mě položil na zadní sedačky a zavřel za mnou dveře. Pro jistotu i zamkl. Obešel auto a posadil se na místo řidiče. Pomocí drátu nastartoval a neopatrně vycouval z parkovacího místa v nákupním centru. Bože můj, má tento člověk alespoň řidičský průkaz? 

Ještě než jsem se stačila vzpamatovat se na mě cizinec otočil s drzým úšklebkem a rozjel se z parkoviště pryč. 

Jako všechno ostatní, ve společnosti velice iritujícího chlápka beze jména, probíhala i tahle cesta autem v naprostém tichu. Po pár minutách jízdy jsem se vzdala přemýšlení nad přesvědčením cizince o nahrazení auta nevinného člověka jiným dopravním prostředkem a tak jsem právě hypnotizována okolím koukala z okna. Přišlo mi, že krajina za okénkem ubíhala rychleji než kdy dřív. Jako bychom v tomto autě dokonce letěli, ale to byl naprostý nesmysl. Jízda mě nakonec ukolébala ke spánku. Cítila jsem jak mi pomalu klesá hlava na chladné sklo okénka a jak mě postupně opouští vědomí. 

Necítila jsem nic. Vlastně to bylo velice příjemné. Takovým spánkem jsem nespala už dlouhou dobu, i když jsem nevěděla z jakého důvodu. Nic se mi nezdálo a moje mysl jen odpočívala. A tak to mělo být.