WINTER SOLDIER /Hope

5. kapitola

Pensylvánie, Filadelfie- Bucky

Po pár vteřinách se zmítající tělo Mercedes sesunulo k zemi. Než stačilo dopadnout na zem jsem jí chytil a vzal do náruče. Naposledy jsem se rozhlédl po malém bytě a ujistil se, že nikde nejsou viditelné známky boje.

Dívku v náručí jsem vynesl z bytu a zadním východem vyšel ven, do uličky mezi jednotlivými budovami. Tam na mě čekala dodávka s ostatními agenty, kteří přijeli se mnou.

Položil jsem její tělo na lavici v zadní části auta a posadil se vedle ní. Kývl jsem na znamení odjezdu. Dodávka nás měla údajně odvézt zpět na letiště do New Yorku a tam jsme měli přestoupit do letadla, které nás převezlo na základnu.

Podle pohupování jsem poznal, že vyjíždíme z místa. V zadní části dodávky jsme seděli dohromady tři. Ostatně jako vždycky tu se mnou byli nejschopnější vojáci a doprovázeli mne. Nikdo z vojáků nic neříkal a ani neodpovídal na rozkazy. Všude bylo ticho, až na šum ze silnice. Podíval jsem se na Mercedes. Vypadala jen o trochu jinak než na fotografii. Její vlasy byly pořád tak vlnité, ale o mnoho delší. Jejich délka dosahovala někam do půli zad. V obličeji jakoby nezestárla ani o jediný den. 

Zamyslel jsem se nad tou dívkou tak moc, až jsem přestal úplně vnímat okolí. Jakoby neexistovalo nic jiného než ona. 

....

Na letiště jsme přijeli k ránu. Opuštěná přistávací plocha byla ponořena v husté mlze, takže jsme viděli maximálně pět metrů před sebe. Podle dalších daných rozkazů jsme měli nastoupit do letadla, ale na letišti žádné letadlo nebylo.  Zahlédl jsem matně velitele mise mluvícího do vysílačky. Na čele se mu krčily vrásky. Něco nebylo v pořádku.

V náruči držím spící Mercedes a čekám na rozkazy. Dobrých dvacet minut se nic neděje. Pak najednou přijde ohlušující rána. Ze všech stran se začal valit kouř a vojáci, kteří doposud byli na dohled nevidím. Slyším jen kašlání a výkřiky z dálky. 

Mercedes opatrně položím na zem a vytáhnu nůž z opasku. Z dálky se blíží vysoká mohutná postava. Chvíli si ho prohlížím než zaútočím. V mlze toho není tolik vidět a nerad by jsem udělal chybu, která by mě stála život. Nebojím se toho, že by mě zabil protivník, ale spíše se obávám muže s šedýma očima. Radši ani nechci přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby se něco pokazilo.

Když je dostatečně blízko konečně nevidím jen obrysy. Je to vysoký muž v americké uniformě, která mi někoho připomíná. Na hlavě má helmu s velkým A. V ruce drží štít červeno-modro-bílé bary s hvězdou uprostřed. Je to Kapitán Amerika. Člen týmu Avengers. Člen týmu, který mám za úkol zneškodnit. 

Jakoby se mi zatmělo v hlavě a nemyslím na nic jiného než na zneškodnění daného cíle. Tělem mi zase proudí příjemný adrenalin a já mám pocit, že dokážu cokoliv. Rozeběhnu se k němu. V ruce třímám deset a půl dlouhý vojenský nůž a mým tělem proudí vztek. 

Zaútočím ale Kapitán útok vykryje štítem a udeří mě do hlavy. Nic, co by se v minulosti nestalo, takže mě to nijak zvlášť nevyvede z míry. Zasadím loket a pěst ale obojímu se vyhne. Zaútočím znovu a agresivněji. Podkopnu mu nohy a nožem mu pořežu paži. 

Kapitán spadne na zem a já se na něj hned vrhám. Kovovou paží mu chci dát pěstí ale on uhne a odhodí mě pár metrů od něj. Při pádu mi vypadne nůž z ruky a zmizí z mého zorného pole. V mžiku stojíme naproti sobě a zhluboka dýcháme. 

Než se stačím nadít Kapitán po mně hodí kovový štít. Naštěstí ho stačím chytit kovovou rukou a jeho hod mu oplatím s větší vervou. Hned potom se na něj znovu vrhám tentokrát jen s holýma rukama. Zasadím mu pěst do nosu, kterou mi okamžitě oplácí. 

Úderem Kapitánovi pěsti mi z tváře padá černá maska. 

Kapitán na mě ochromeně hledí. Ve tváři je bledý a jeho oči těkají mezi mým obličejem a kovovou rukou. Na chvíli je ticho. Nejsem si jistý, co se děje. 

"Bucky?" osloví mne a zamračí se. Znejistím a chvíli neodpovídám. To slovo mi něco říká ale nemůžu si přesně vzpomenout co. Jako by jsem ho už někdy slyšel. Přemítám ho ještě chvíli v hlavě ale nic se mi nevybaví.

"Kdo je ksakru Bucky?" zeptám se a jsem zmatený. Kapitán se nadechuje a chystá se něco říct ale najednou ze shora přiletí kouřový granát a zahalí nás v ještě větší mlze. Nad ničím nepřemýšlím a opouštím Kapitána Ameriku. Rozeběhnu se směrem k Mercedes. Popadnu jí do náručí a běžím pryč z letištní plochy. Není tu bezpečno. 

...

V hlavě mi pořád rezonuje to slovo. Bucky. Znělo to, jako by mě znal. Byl jsem z toho zmatený. Nemohl jsem z mysli dostat jeho překvapenou tvář. Bucky?

Odtrhl jsem pohled od ohně přede mnou a podíval se na spící Mercedes. Ležela v mechu na mé bundě a pořád spala a já si přál, aby se probudila. Zajímalo by mě, proč jsem jí měl za každou cenu přivézt živou. Proč byla tak cenná? 

Všude bylo tolik otázek a já na žádnou z nich neměl odpovědi. Bylo toho najednou hrozně moc. Ještě nikdy jsem nad ničím tak nepřemýšlel. Vždy jsem jen provedl o to, oč mě žádali a byl konec. Za pár dní byla další mise. 

Zvedl jsem se a rozhodl se jít na malou procházku. 

Nohy mě zavedly nedaleko od ohniště, kde byl potok. Protékala tam průzračná voda, která přímo volala aby jsem do ní vlezl. Svlékl jsem ze sebe ušpiněné oblečení a odložil ho na hromádku na kameny. Postupně jsem sestoupil do studené vody a nechal se zchladit vodními proudy. 

Po chvíli jsem se ponořil celý. Z vlasů jsem smýval vůni kouře a užíval si nerušenou chvíli.