WINTER SOLDIER /Hope

7. kapitola

"Dobrý den, budete si přát?" zeptal se mladík za pultem v zapadlém hotelu, do kterého jsme před chvíli vešli. Malá místnost představující recepci, musela v nitru každého, kdo sem kdy vstoupil, vyvolávat silnou klaustrofobii. Únosce i já jsme se museli postavil celkem blízko sebe, což ve mně a myslím ani v něm nevyvolávalo moc dobrý pocit. 

"Pokoj se dvěma lůžky." pronesl cizinec a hodil na dřevěný pultík pár dolarovek. Hubený mladík s plavou křticí se na něj jen dlouze zadíval a pak se zájmem začal ťukat do klávesnice. Nervózně jsem se  posunula směrem od cizince a špinavým chodidlem jsem se otřela do kupodivu měkkého koberce. Cizinec se na mě zamračil a očima naznačil abych toho okamžitě nechala. Jeho němou hrozbu jsem s klidem ignorovala a otřela si i druhé chodidlo. 

Mezitím, co jsme asi dvě minuty čekali na závěr mladého recepčního mi hlavou létalo pár zajímavých myšlenek. Jednou z nich nebylo nic jiného než jak se dostanu k páru slušných bot, ve kterých se mi bude dobře chodit. Už mě unavovaly pohledy lidí na ulici s opovržením vepsaným ve tváři ale uznávám, že moje reakce by byla předevčírem úplně stejná. Až nám ten trouba zarezervuje pokoj musím si s cizincem o tomto problému promluvit. 

"Omlouvám se ale máme pokoj jen s manželskou postelí." řekl recepční a položil před nás klíček. Sakra. Chvíli jsme na klíček se svítivě oranžovým přívěškem hleděli jako na zjevení ale po mladíkově odkašlání cizinec rezignovaně chňapl po klíčku a bez odpovědi se vydal chodbou dál do staré budovy hotelu. 

V taktéž klaustrofobním pokoji se zdálo, jako kdyby to navrhoval člověk se slabostí pro malé prostory. Dřevěné dveře skřípaly v pantech a klika se zdála jako kdyby měla každou chvíli vypadnout. Místnosti vévodila velice nepohodlně vyhlížející postel s kovovým rámem a na pravé stěně ode dveří bylo jediné okno vedoucí do postranní uličky za hotelem. Hned vedle okna byla malá komoda a na ní byl leták z veselým nápisem PŘIJĎTE ZAS. Do koupelny jsem se radši ani nepodívala jelikož mi hned bylo jasné, jak to tam asi musí vypadat. Slovo těsné se mi vybavilo při pohledu na každou věc v tomto podivném hotelu. 

Cizinec za námi zavřel dveře a zamkl. Klíče si schoval do zadní kapsy u kalhot, jako kdyby mi dával najevo, že se odtud bez jeho svolení nedostanu. Jen jsem nad tímto gestem protočila oči a se založenýma rukama na hrudi jsem se posadila na tvrdou matraci postele. Zakručelo mi hlasitě v břiše a oba jsme se střetli pohledem. 

"Mám dojít pro něco k jídlu?" zeptal se mě a popošel k oknu. Vyhlédl z něj a pak jedním škubnutím zatáhl závěsy. 

"Hmm." zamumlala jsem a stočil svůj zrak na bosé nohy. Cítila jsem, jak mě probodává pohledem a odmítala se na něj podívat. Bez jakýchkoli poznámek se sebral a vyšel z pokoje. Samozřejmě, že za sebou nezapomněl zamknout. A tak jsem se v tomto pokoji ocitla sama. 

Zhluboka jsem vydechla. Připadal jsem si jako kdybych od určitého momentu v lese zadržovala veškerý vzduch v plicích. Byla úleva a zároveň zvláštní pocit být na chvíli sama. Sice ne v pokoji neznámého hotelu ale v tuhle chvíli to stačilo. Do očí se mi začaly tlačit slzy. Slané kapky se mi pomalu valily po tvářích a dopadaly na cizincovu bundu. Rukávem jsme si jich pár setřela. S náhlou potřebou vzdorovat jsem si na truc sundala bundu a naštvaně ji hodila proti zdi naproti mně. Trefila jsem se do obličeje usmívajícího muže na obrázku s prutem v ruce. Obrázek v dřevěném rámečku se na zdi párkrát zahoupal a spolu s hřebíčkem donedávna zatlučeném ve zdi spadl. Skleněná výplň se roztříštila o podlahu a pomalu mě začínal opouštět nedávný vztek. 

Ještě chvíli jsme se smutně dívala na rozbitý obrázek a pak jsem usoudila, že by pro dnešek bylo nejlepší si dát horkou sprchu. Obrázek jsem nechala obrázkem a vydala se do koupelny. Moje počáteční očekávání se naplnila. V jednom rohu koupelny byl sprchový kout, v druhém záchod a ve třetím umyvadlo. Čtvrtý roh obývala jednoduše postavená skříňka s párem ručníků a stejným letáčkem jako na komodě. 

Ze skříňky jsem vytáhla jeden bílý ručník a přehodila ho přes hranu sprchového koutu. Začala jsem se pomalu odstrojovat. Veškeré oblečení jsem složila a položila na záchodové prkénko. Vlezla jsem do sprchy a opatrně pustila vodu. V šoku ze studené vody, která zpočátku tekla jsem vykřikla a hned začala točit kohoutky na levou stranu. Teplá voda začala stékat po mých vlasech a těle. Užívala jsem si pocit tepla a se zavřenýma očima jsem si vychutnávala nerušenou chvíli. 

Po skoro vypotřebování hotelového mýdla jsem se rozhodla, že je čas vyjít ze sprchy a zase čelit realitě. S ručníkem na mokrých vlasech jsem vystoupila na protiskluzovou podložku. S úmyslem se zpět obléct do pyžama mě ale vyrušila obrovská rána, která vyrazila dveře. V tu chvíli jsem se ocitla ve tváři cizinci se strachem v očích. Jediné, co mě v tuhle chvíli ale zajímalo, bylo, co sakra dělá v koupelně když se sprchuji. 

S údivem jsem vyjekla a začala zakrývat části těla, které měl povolení vidět jen ten, který toho byl hoden. Strach v jeho očích se proměnil v paniku a rychle za sebou zavřel dveře. 

"Promiň." ozval se ihned jak práskl dveřmi. Bez odpovědi jsem se začala rychle oblékat a sušit vlasy. Mokrý ručník jsem přehodila přes madlo přichycené na sprchovém koutě a vyšla ven. 

"Co se proboha děje, že mě nemůžeš nechat alespoň vysprchovat?" křikla jsem po něm naštvaně a založila si ruce na prsou. 

"Myslel jsem, že jsi utekla nebo tě někdo unesl." řekl na svoji obranu a zvedl ruce nad hlavu ve znamení míru. "Nevěděl jsem , že si dáváš sprchu. Ten rozbitý obraz mé panice moc nepomohl." 

"Jediný, kdo mě tu unesl jsi ty a v tuhle chvíli jsem moc unavená na to abych se pokoušela o jakýkoli pokus o útěk. Jo a toho obrázku je mi líto." popošla jsem k rozbitému sklu a klekla si k němu. Opatrně jsem začala sbírat malé kousky skla do dlaně a vyhazovat do koše z koupelny. Díky mé nešikovnosti se mi ale jeden z menších kousků zaryl do dlaně a já potichu sykla. 

"Sakra." zanadávala jsem a pustila na zem ostatní kusy. Se zakrvácenou rukou jsem se otočila směrem ke koupelně s úmyslem si ošetřit ránu ale ocitla jsem se tváří v tvář únosci. 

"Ukaž." řekl potichu a zneklidněnýma očima si prohlížel mojí pořezanou ruku. Opatrně se mnou vešel do malé koupelny a kohoutkem od umyvadla pustil studenou vodu. Strčil mi dlaň pod ledovou vodu. Voda, která stékala do odtoku byla zprvu zbarvená do růžova ale po pár vteřinách nebylo po krvi ani stopy. Jeho tělo se tisklo na mé a studený kov levé paže mi příjemně chladil rozpálenou kůži. Soustředěné oči směřoval jen na moji zraněnou dlaň. Rudé rty měl nepatrně pootevřené. Jeho nevídaná krása mě každým okamžikem ohromovala víc a víc. Podivně mě šimralo v břiše.

Po chvíli vypnul studenou vodu a čistým ručníkem ze skříňky v rohu mi usušil ruku. Přerušením našeho kontaktu mě jako lusknutím prstů došlo jaký vliv na mě má. 

"Děkuji." poděkovala jsem tiše a stáhla svoji ruku ke hrudi. Odpovědí mi byl jen jemný náznak úsměvu. Co jiného jsem také mohla očekávat.