WINTER SOLDIER /Hope

2. kapitola

Pensylvánie, Filadelfie  - Mercedes

Den skoro ještě ani nezačal a na nočním stolku vedle manželské postele začal vibrovat můj telefon.

Pomalu jsem pootevřela jedno oko a levou rukou sáhla po přístroji, který vyrušil můj nerušený spánek. Prstem jsem přejela po displeji a telefon přiložila k uchu.

"Halo?" promluvila jsem chraplavým, rozespalým hlasem a trochu si odkašlala.
"Mer, sorry že tě takhle tahám z postele ale potřebuju nutně pomoc v dílně." ozvalo se z druhé strany a já hned poznala kdo volá.
"Jerede, jsou tři hodiny ráno." zašeptala jsem abych ušetřila svůj hlas a promnula si druhé oko.

"Já vim, fakt se moc vomlouvám ale Dot říkala, že tohle budeš chtít vidět." drmolil do telefonu.

"Dolores je tam s tebou?" podivila jsem se. Dolores, Jeredovo dvojče, by se nikdy nenechala vzbudit pouhým zvoněním telefonu. Dot by zaspala i požární alarm.

"Dělá na tom se mnou. Potřebujeme rozlousknout už jen pár vzrorců a tak jsem si říkal, protože když seš tak moc dobrá na chemii a podobný věci že by si nám mohla pomoct."

"Víš že tohle mohlo počkat do rána Jerede." začala jsem se pomalu zvedat s postela a hledat ve tmě mé ložnice vypínač.

"Vždyť říkám že se strašně moc vomlouvám." povzdechla jsem si a konečně došla ke dveřím kde se vypínač na pravé straně nacházel.

Hned jak jsem rozsvítila, celý pokoj zaplavilo ostré světlo a já musela přivřít oči. "Do háje." zanadávala jsem.

"Za dvacet minut jsem tam. Nech mi otevřenou garáž." položila jsem hovor než stačil něco dodat a hodila jsem mobil na postel.

Navlékla jsem na sebe světle šedé tepláky a svetr s vánočním vzorem přehozeného přes rám postele. Svázala jsem si vlasy do chaotického drdolu a nasadila brýle s kovovými obroučkami.
Teplé ponožky jsem vyměnila za černé kotníčkové a z postele sebrala telefon.

Chodbou jsem prošla do malé kuchyně sousedící s obývacím pokojem a z linky vzala nedopitou skleničku od vody. Napustila jsem si do ní čerstvou vodu a napila se.

...

Nastoupila jsem do svého černého audi a vyjela z podzemních garáží mého bytu. Líně jsem najela na hlavní silnici a asi po pěti set metrech zahnula na křižovatce směrem na okrajovou západní část Filadelfie. 

Pořád stejně unavená jsem po deseti minutách vyčerpávající jízdy dojela na osamělému parkoviště. Nechala jsem zde zaparkované auto. Vystoupila jsem a víc se zachumlala do svetru s vánoční tématikou. I když vánoční čas byl ještě daleko, ráda jsem tenhle svetr nosila. Připomínal mi staré dobré časy, kdy se moje starosti točili jen kolem zbytečností.

Sešla jsem z parkoviště a vydala se úzkou lesní cestou podel řeky k cíli. Na cestu jsem si svítila baterkou z telefonu a vyhýbala se kořenům.

Už jsem byla skoro tam, když se za mnou najednou ozvalo šustění listí v křoví.

Prudce jsem se otočila a posvítila si baterkou. Srdce mi začalo zběsile tlouct. Pomalu jsem se přiblížila ke keři a natáhla ruku s úmyslem odhalit tvůrce podivných zvuků.

Se strachem v očích jsem chytla větší větev trhla s ní nastranu. V křoví ale nic nebylo. Musela jsem se nad sebou zsmát jak vystrašená jsem byla jen z šustění listí v lese, který znám jako své boty.

Už když jsem byla malá táta mě sem brával rybařit. V horkých letních dnech jsme se osvěžili stále studenou vodou protékající v řece a na podzim, kdy jsme naopak mrzli, jsme si rozdělávali oheň nedaleko chaty, kam jsem zrovna mířila. Posmrti otce jsem tam skoro vůbec nechodila. Do minulého roku sem nikdo pět let nevkročil.

Nikdo sem nevkročil do té doby než jsem nenarazila na Lea, Jareda, Dolores, Deana a Noeala. Těchto pět lidí mi změnilo život. Stala se z nich rodina, kterou bych nikdy dobrovolně neopustila.

Z chaty se stala naše "zašívárna". Z garáže se stala dílna, kde jsme ze začátku tvořili jen malé vylepšováky do domácností a do běžněho života. Jenže po záhadném zmizení Deana se všechno změnilo.

Hledali jsme ho všude. Zkoušeli jsme jít na policii, najali jsme soukromého detektiva, který se ukázal jako totální kopyto ale jako by se po něm slehla zem.

Od té doby jsme začali makat na propracovanějších věcičkách.

Noel sestavil zbrusu nový program, který je schopný najít cokoliv dostupného, šťourat se kdekoli. Dokonce se naboural do systému samotného Anthonyho Starka, aka Iron mana.

Jered, Dolores a já právě děláme na obleku. Dolores obstarává vzhled, Jered funkčnost a já hračky, které budou k obleku patřit. Většinou to jsou různé zbraně, bomby, plyny a podobné věci.

A Leo nás řídí. Hlavní velitel naší skupiny. Nejde o to, že je z nás nejstarší nebo nejrozumnější ale o to že nás umí stmelit dohromady. Kdyby nebylo jeho už dávno by jsme se navzájem pozabíjeli.

Po nekonečné cestě jsem konečně došla k chatě. Z levé strany jsem jí obešla a proklouzla pootevřenými garážovými dveřmi dovnitř.

"Čus bando!" zavolala jsem na Jereda s Dolores. Jered sebou jemně cuknul a zpražil mě vražedným pohledem.

"Ahoj Mer!" odpověděla Dot a narovnala se.

"Tak co tu pro mě máte?" spráskla jsem ruce a usmála se. Únava byla rázem pryč.