WINTER SOLDIER /Hope

4. kapitola

Pensylvánie, Filadelfie-
Mercedes

Hodinky se zlatými ručičkami ukazovali čtvrt na osm a já s úsměvem na rtech odcházela z laboratoře. Pro dnešek pracovní den už končil a já se těšila až doma zalezu pod proud horké vody.

"Tak zítra!" mávla jsem na zbývající kolegy a čipem otevřela skleněný vchod od forenzního oddělení. Čip připnutý na klíčích jsem schovala do kapsy od kostkovaného sáčka a vydala se bíle vymalovanou chodbou směrem k východu na parkoviště. 

Agresivně bíle svítících zářivek už jsem pro dnešek měla dost. Po minulé noci strávené v "Zašívárně" jsem byla ráno naprosto vyčerpaná. Naštěstí se mi tmavé kruhy pod očima podařilo zamaskovat korektorem a nedostatek energie doplnit galonem kávy z místního automatu. 

Když se mi podařilo dostat po osmi hodinové směně do mého milovaného Audi byla jsem štěstím bez sebe. Nastartovala jsem a vyjela z parkoviště po hlavní ulici směrem domů. 

...

V panelovém domě čtvrtého poschodí bylo ticho. Na čtvrteční večer celkem neobvyklé, jelikož sousedi od vedle, studenti z místní Pensylvánské univerzity, denně po večerech pořádali večírky.

 Nad neobvyklým tichem jsem jen mávla rukou a odemkla vchodové dveře od bytu. 

Vstoupila jsem do malé, tmavé chodbičky a zula si po dlouhém dni boty, které mi snad dokonce přirostly k chodidlům. Hodila jsem klíče do mističky na botníku vedle věšáku, na které jsem si pověsila sako a pokračovala směrem do obývacího pokoje. 

Pořád s nerozsvícenými světly jsem odhodila na koženou sedačku malou příruční kabelku, ve které jsem nosila jen kapesníky, klíče, mobil a peněženku. Další mé kroky měli vést do kuchyně, ale podezřelá zima mě přiměla se rozhlédnout po místnosti. 

Krajní okno, vedoucí do ulice, bylo otevřené a s hedvábnými záclonami si hrál večerní vítr. Že by jsem zapomněla po odchodu do práce otevřené okno? Asi jsem byla tak unavená, že jsem si ho ani nevšimla. Tichými kroky jsem došla k oknu a s hlasitějším klapnutím okno zavřela.

Prohlédla jsem si ještě pře odchodem do kuchyně noční, klidnou ulici a zatáhla závěs. 

Z dřevěné skříňky na nádobí jsem vytáhla mističku a odložila jí na linku. Otevřela jsem menší ledničku zabudovanou mezi ostatními skříňkami a začala přemýšlet, co by jsem si mohla dát k večeři. Na výběr jsem měla mezi včerejší polévkou z čínské restaurace na protějším rohu ulice a dvěma kousky pizzy z kdo ví kdy. Na vaření jsem nikdy nebyla moc velký expert a proto moje lednička s vybavením kuchyně byla trochu chudší než třeba v ložnici. 

Ta byla vystřižená jako z pohádky o princeznách. Už od mala jsem si hrozně moc přála vysokou, velkou a velice pohodlnou postel s mnoha polštáři, na kterých bych nikdy v životě nespala a sametové povlečení na teplou přikrývku, do které se můžete kdykoli zachumlat. Po bíle vymalovaných stěnách visely obrázky mě a táty z dětství, kterými jsem chtěla být neustále obklopená. Naproti čelu postele byla dřevěná skříň. Po levé straně postele byly okna, jež dělali okouzlující dojem během krásných slunečních dnů. 

S polévkou v ruce jsem se otočila zpět k lince. Obsah plastové krabičky jsem vylila do misky a tu strčila do mikrovlnné trouby. 

O pár minut později jsem u vyvýšeného stolku s barovými židličkami srkala nudlovou polévku. Zprávy v televizi zrovna vysílali záznamy z nedávných událostí v New Yorku. Na obrazovce byl záběr celého týmu Avengers, jak spolu bok po boku bojují proti zlým bytostem z vesmíru. 

Při pohledu na odhodlané hrdiny jsem si vzpomněla na naší skupinku nerozdělitelných přátel. Myšlenky mi zalétli do doby, kdy byl mezi námi ještě Dean. Tolik se mi stýskalo po jeho zářícím úsměvu a pihách, které vyskakovali v letních dnech. 

Na tváři mi vzpomínky vytvořili úsměv a do očí mi vyhrkly slzy. Jedna z nich mi stekla po tvářích na krk a vsákla se do béžové košile. Pořád s úsměvem jsem si utřela slzy a dojedla polévku. Vypnula jsem televizi. Uklidila nádobí a šla se vysprchovat. Zlaté ručičky na mých hodinkách nyní ukazovali tři čtvrtě na devět. 

V koupelně jsem si před zrcadlem smyla lehké líčení a svázala vlasy do pevného drdolu. Svlékla jsem si všechno oblečení a hodila ho do koše na prádlo v rohu místnosti. Ve sprchovém koutě jsem otočila kohoutkem na levou stranu a z hlavice nade mnou vytryskla příjemně teplá voda. 

Víc než dlouho jsem se takhle dobře po sprše necítila. Všechny do teď napnuté svaly se uvolnily a celá jsem se cítila naprosto úžasně. Už stačilo si jen vyčistit zuby a zalehnout do měkkých polštářů. 

S omotaným ručníkem kolem těla jsem si vyčistila chrup a vydala se dále chodbou do ložnice. Po vstupu do pokoje jsem ručník přehodila přes malý věšáček a převlékla se do pyžama. Pohodlné kalhoty na spaní mi trochu padaly a tričko po tátovy mi sahalo až do půlky stehen. 

Sundala jsem si brýle a přikryla se peřinou. V tu ránu jsem usnula tvrdým, zaslouženým spánkem. Ale to jsem ještě netušila, že to nebude na dlouho...

....

Kolem půl jedné ráno mě probudil rachot z obývacího pokoje. Neochotně jsem otevřela oči a hlasitě zívla. Nohy jsem spustila dolů z postele na chladnou zem. Prohrábla jsem si vlasy a vydala se směrem ke dveřím. Že by někdo zapomněl kolik je hodin a přišel na návštěvu? Sice to byla hodně nepravděpodobná myšlenka ale v tu chvíli jsem tomu z části věřila. Na druhou stranu jsem měla takový špatný pocit. Jako by mě čekalo něco nebezpečného. 

Tu strašidelnou myšlenku jsem nacpala do nejčernějšího kouta mé mysli a zamkla na dva západy. Neohroženě jsem se vydala chodbou do obývacího pokoje. 

V místnosti bylo ticho a klid. Na sedačce pořád ležela kabelka, kterou jsem tam při příchodu domů odhodila a boty se v předsíni váleli stejně nepořádně jako jsem je zula. 

S povzdechnutím jsem se otočila a zamířila zpět do ložnice, když v tom mě někdo silně přitiskl ruku na ústa aby mi zabránil ve vyděšeném výkřiku. Začala jsem sebou házet a škubat. Chtěla jsem se dostat z pevného sevření silných rukou. 

Kolem pasu jsem cítila, jako by mi do břicha někdo zarýval kov ale byla jsem přesvědčená, že to byla mužská ruka. 

Vyděšeně jsem se podívala dolů a opravdu mě svírala kovová paže. V dalším pohybu mi ale zabránil prudký pohyb únosce. Surově mi před nos nacpal kousek látky s chloroformem, který jsem moc dobře znala z práce. Po chvíli se mi zatmělo před očima a já upadla do temnoty.