WINTER SOLDIER /Hope

1. kapitola

RUSKO - Bucky

Zaláda mi chladil studený kov starého křesla. Ze všech stran byl slyšet hluk a pokřikování doktorů v bílých pláštích a vojáků v tmavě zelených uniformách. Obě ruce jsem měl připoutané koženými popruhy ke křeslu ale cítil jsem jen jednu ruku. Tu svou.

Mé oči těkali po místnosti a snažili se zachytit jakoukoliv povědomou osobu.

Během chvíle ke mně přišel muž v bílem plášti. V ruce držel chránič na zuby. Trochu jsem sebou cukl když se začal s tou věcí přibližovat k mému obličeji ale nebylo to nic platné. Muž si všiml zoufalství v mých očích a škodolibě se pousmál. Do úst mi násilím vložil chránič a po té moji hlavu položil na opěradlo chladného křesla.

Ze shora k sobě přitáhl povědomou kovovou helmu s mnoha drátky a otočil kolečkem na pravé straně. Přístroj začal tiše chrčet. Muž mi helmu nasadil na hlavu a pouta kolem nohou i rukou se více utáhla. Začal jsem zběsile dýchat a připravoval se na známou bolest.

První elektro šoky přišli kolem pár vteřin. Spánky mi procházela ostrá bolest, která pulsovala do dolních i horních končetin. Můj křik se rozléhal vlhkou místností plnou vojáků, kteří byli připraveni kdokoli zasáhnout.

Moje mysl se pomalu odebýrala ke spánku a všechny dosavadní vzpomíky odplouvaly do neznáma. Zaplavila mě nevědomost, které chtěli od začátku dosáhnout.

Zavřel jsem oči a omdlel bolestí.
...

Probudila mě štiplavá facka neznámého muže. Pomalu jsem otevřel oči do ostře osvětlené místnosti. Světle šedé oči mě propalovali skrz na skrz a po těle mi přeběhl mráz.

,,Podej hlášení o misi vojáku." nařídil neznámý muž a založil si ruce za zády.

Mlčel jsem. Neměl jsem ponětí o jaké misi to mluvil. Bylo jich za poslední dobu opravdu hodně a všechny se mi v paměti slévaly dohromady.

,,Podej hlášení o misi!" vykřikl a protentokrát mi vrazil pěstí. Zaskučel jsem a sklonil hlavu.
Po chvíli jsem zvedl pohled do mrazivě šedých očí.
,,Nemám tušení o jaké misi mluvíte."

,,O té co jsi vykonal včerejší noc vojáku!" křikl znovu a do ruky vzal nějakou složku ležící vedle něj na kovovém, pojízdném stolku.

,,Třicátého května, roku dva tisíce šest devět v jednu hodinu ranní jsi zabil doktora Newtona." přečetl a už klidněji podal složku neznámému muži za jeho zády.
Po té se otočil na mě a nadzvedl obočí. Chvíli jsme na sebe jen koukali a nakonec odešel. Posledních pár metrů před dveřmi něco potichu řekl vojákovi v zelené uniformě a bouchl za sebou kovovými dveřmi.

Voják sebevědomě došel k trezoru zabudovaném v rohu místnosti. Párkrát otočil kolečkem do opačných stran a s hlasitějším pípnutím se dvířka trezoru otevřela. Z trezoru vytáhl rudou knížku, možná spíše deník, a zalistoval v něm. Když našel co hledal vydal se směrem ke křeslu na kterém jsem byl připoutaný.

,,Nerad ti to dělám kamaráde." řekl těsně před tím než vyslovil těch deset vražedných slov.