WINTER SOLDIER /Hope

3. kapitola

Rusko- Bucky

 "Znovu!" zakřičel na nás muž s bílými vlasy. Na tváři mu sídlil podrážděný výraz, když nás sledoval. Vojáci se zvedli ze země a postavili se do řady. Z očích jim sálal vztek a nenávist. Nejen ke mně ale i k muži za nerozbitným sklem. Připravili si své zbraně a zaujali bojový postoj. 

Z čela jsem si látkou od rukávu setřel pot a už po několikáté za den odhrnul vlasy z očí. Stejně jako vojáci jsem se postavil do bojového postoje. Zhluboka jsem se nadechl a na pár vteřin zavřel oči.

Z bedničky přibité ke stěně se ozval řinčivý zvuk oznamující start dalšího zápasu. Trhl jsem sebou. Všechny moje svaly byly rázem připravené k boji. Jen moje mysl vždy zůstávala pozadu. 

Druhý muž z levé strany vykročil jako první. V pravé ruce třímal krátký nůž s černou rukojetí a z opasku mu koukal elektrický paralyzér. Rozmáchl se nožem proti mému trupu. Hbitě jsem se mu vyhnul a kovovou rukou ho poslal k zemi. Nestihl jsem se ani narovnat a ze strany na mě zaútočili další. 

Jednoho jsem vzal pod krkem a hodil s ním proti zdi. Další vytáhl paralyzér a marně se pokusil ke mně přiblížit. Třetího, který útočil s totožným nožem jako ten první jsem hodil proti vojákovi s paralyzérem a oba skončili povalení na zemi. 

Zhluboka jsem dýchal a připravoval se na další útoky. Žilami mi proudil adrenalin. Mysl mi zamlžila zlost. Zpoza kovových dveří se vyvalila další skupina vojáků v zelených uniformách.

Jen matně si pamatuji, že za mužem v místnosti s nerozbitným sklem přišel muž v draze vypadajícím obleku a předal mu nějakou složku.
...

Stejného dne večer, do mé cely přišel muž. Byl sám, což bylo nezvyklé. Většinou s mužem s děsivě šedýma očima přicházela četa vojáků. Bílé vlasy měl sčesané dozadu a jeho draze vypadající oblek kontrastoval s prostředím cely. Matně jsem si ho vybavoval ze zápasů. V ruce držel složku.

Vstal jsem z postele a pohlédl muži do očí. V mysli se mi najedou vynořila neznámá vzpomínka. 

"Pamatuj, každé oči jsou bránou do tvé mysli. Stačí se jen podívat ze správného úhlu Jamesi." řekla žena s červenými šaty a políbila mě na čelo. Zavalil mě pocit štěstí a bezpečí. 

Jeho vybledlé, zelené oči dávali najevo povýšenost a sebejistotu. Na tváři měl křivý úšklebek. 

"Winter Soldier. S vámi není radno si zahrávat. Viděl jsem vás dnes odpoledne v boji." zasmál se a na kovový stůl odložil složku. Otočil se ke mně zády a strčil si ruce do kapes. Zaklonil hlavu a vypadalo to, jako že si prohlíží strop. "Máte opravdu zajímavý způsob boje. Takový..." rychle se na mě otočil, "takový nečekaný." řekl. 

Asi čekal, že mu na to něco odpovím, protože si mě hodnou chvíli prohlížel. Stál jsem bez hnutí v pozoru před postelí a pozoroval každý jeho pohyb. Nevěděl jsem, co od něj mám čekat. Podle složky, kterou s sebou přinesl hádám, že jde o nějakou misi ale ne ledajakou. Jinak by s tím poslali muže s děsivýma očima. 

"Vy toho asi moc nenamluvíte, že?" otázal se, ale jeho odpovědí bylo zase ticho. "Prosím posaďte se. Musím vám něco sdělit." 

...

Na stole přede mnou leží fotografie. Je čerstvě vytištěná  a její povrch odráží zažloutlé světlo na stropě. Na té fotografii je dívka. Typoval bych jí nanejvýš tři a dvacet let. Mírně vlnité, tmavě hnědé vlasy jí pročesává vítr a na sobě má zelenou košili zapnutou až ke krku. Její hnědé až černé oči hledí mimo záběr. Má rovný nos a červené nadýchané rty. 

"Mercedes Harrison." řekne muž s bílými vlasy a děsivě šedýma očima. "Tvůj úkol je ji najít a přivést živou." Neodpovím, jen kývnu hlavou na souhlas. Fotografii přehnu napůl a uložím do náprsní kapsy od tmavě modré bundy. Zvednu se z železné židle a vydám se směrem ke dveřím. 

"A nezapomeň," otočí se na mě naposledy muž "jestli se do její blízkosti dostane někdo z týmu Avengers. Zneškodni ho."