Nikdy mi oněm nikdo nic neřekl, a teď ten dopis?? Sem zmatená a bojím se ale já to zvládnu je to brácha budu mu věřit. Maminka, vlastně ne moje maminka nevím co je moje, budou mi tady všichni chybět, ale těším se, nevím sice co mě čeká ale já to zvl...
Ahoojky, tak druhá část je tady, doufám že se první líbila. Jinak se budu snažit každý den, nějak večer vždycky, vydat jednu část příběhu. :)))
.
.
.
.
O TÝDEN POZDĚJI....
Zítra mám šestnácté narozeniny a odjíždím za Liamem do Anglie. Naštvalo mě to, protože jsem se těšila že je oslavím s kamarády. Ale tak co už. Hold když už si mě můj povedený bratříček vzal po deseti letech, co jsem ho neviděla, do péče tak už s tím nic neudělám. Teďka si balím kufry a zítra v 8 hodin ráno mi letí letadlo. Dostala jsem plno instrukcí a úkolů, že už si to ani nepamatuju. Jediné co si pamatuju je, že mě na letišti vyzvedne nějaký Niall, prý má blonďaté vlasy, a Louis, kterého poznám podle výšky. Předpokládám, že nějaký obr když už na to upozorňoval.
,,Ťuk Ťuk" ozvalo se za dveřmi a mamka vešla dovnitř.
,,Zlatíčko máš všechno zabaleno?" zeptala se s klidem, nebo aspoň se o to snažila.
,,Ano, už mám asi všechno." odpověděla jsem unaveně, protože jsme dneska měli rozlučku a bylo už asi 23:00 hodin.
,,Dobře, tak už běž spát, snad máš všechno......jo a tady máš dárek od nás na narozeniny, ještě než odjedeš." podala mi krabičku a odešla.
Otevřela jsem krabičku s nápisem ,,Carolina" a spatřila tam nádherný náhrdelník s mým jménem. Tohle už ze sebe nikdy nesundám, bude to moje památka na ně. Pak už jsem šla spát, abych se pořádně vyspala na zítřejší den.
Vstala jsem už brzo ráno, abych se stihla připravit. Oblékla jsem si oranžovo bílý svetr a modré džíny, vlasy jsem si nechala rozpuštěné. (obrázek si představte s blond vlasy)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem byla připravená, a všechny věci byly naskládané v autě, mohlo se vyjet na letiště. Maminka s tatínkem nastoupili do auta a já za nimi s obavami, že poletím sama letadlem. Co když nastoupím do špatného? Co když letadlo spadne? Co když se ztratím už na letišti? Carol klid, uklidni se ty to zvládneš. Vždyť je ti dneska 16. A v Anglii na letišti na tebe budou čekat nějací dva borci. Sice vůbec nevíš kdo to je, a proč vůbec pro tebe nepřijde tvůj bratr osobně, ale neměj obavy.
Když jsme zastavili u vchodu do letiště, zastavilo se mi srdce. Vždyť je obrovské, tady se ztratím raz dva.
,,Zlatíčko jede ti to za 2 hodiny, teďka tě doprovodíme ke tvému gatu a dál už musíš sama, protože nás tam nepustí bez letenky." když tohle říkala, začínala jsem mít čím dál větší strach co se může ještě stát.
,,Dobře, chápu" vlastně nechápu, ale to říct nemůžu. Zbytečně bych vynervovala sebe i maminku.
,,To sem ráda, měj se hezky, volej každý den, budeš nám moc moc chybět." vychrlila na mě tak rychle a stejně rychle mě objala a pak se se mnou řítila ke správnému gatu. Neměla jsem čas cokoliv říct a už jsem byla ve velké hale a z druhé strany na mě mávala maminka na rozloučenou. Pak už jsem jen viděla mizet její a tatínkovu postavu v davu. Steklo mi pár slz po tváři.
Měla jsem asi hodinu a půl než jsem měla odlétat. Rozhodla jsem se proto jít si koupit jídlo na cestu, nepoletím sice dlouho ale i tak to potřebuju. Jsem od mala nenažrané dítě. Když už jsem stála ve frontě, začal mi vibrovat mobil a objevilo se na něm jméno mojí nejlepší kamarádky. Poté se jenom ozvalo:
,,Ahoj Carol, tak jak to zvládáš na letišti, za jak dlouho letíš?" ozvala se jednohlasně naše parta, kterou jsem tvořila já, Sofie, moje druhá kamarádka Nina, a dva kamarádi David a Filip. ,,Cleriko, doufám že to všechno zvládneš a někdy nás pozveš se za tebou podívat." řekli kluci. Takhle mi říkají když o mě mají strach. To mě potěšilo.
,,Ahojte, všechno zvládám v pohodě zatím, teď stojím ve frontě na jídlo, a samozřejmě že vás pozvu, nebo za vámi rovnou přijedu." řekla jsem s pár slzami na tváři.
,,Co jsme měli čekat, že. To by si nebyla ty aby sis hnedka nešla koupit jídlo." řekla Nina a všichni jsme s rozesmáli.
,,Ano, znáte mě moc dobře." popotáhla jsem
,,Ale notak, neplač, tohle není konec nás se jen tak nezbavíš." řekl David a všichni se opět rozesmáli a donutili mě taky. Tihle lidé pro mě hodně znamenají a nechtěla jsem o ně přijít ale co sem měla dělat.
,,Budete mi všichni strašně moc chybět, nevím jak to bez vás zvládnu." řekla jsem upřímně.
,,Ty nám taky, ani nevíš jak, ale neboj se my si k tobě cestu najdeme." pousmála jsem se, když v tom na mě promluvila paní v bufetu.
,,Promiňte musím už končit, miluju vás papa." vychrlila jsem rychle a hovor položila.
Paní byla moc milá, když viděla že jsem úplně zmatená a nemám nejmenší tušení co tady prodávají, hnedka mi nabídla ty nejhezčí donuty co jsem kdy snad viděla. Samozřejmě jsem si je vzala. Když jsem se podívala na účtenku trochu mě to zarazilo. Jeden ten donut stál 30 Kč, a já si jich koupila 5. Ooopss. Už asi vím proč mi je podstrčila. Nevadí no americké peníze mi stejně v Anglii budou k ničemu.
Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale ze stresu jsem ty donuty všechny snědla, takže mi do letadla žádný nezůstal. Ale tak aspoň už sem neměla hlad. Asi za 10 minut hlásili můj let, tak jsem radši vstala a pozorně poslouchala. Když hlas paní utichl všichni se zvedl a začali chodit ke svým gatům, tak jsem se zařadila do davu a šla také k letadlu.
Když už jsem byla v letadle začala zase mluvit ta otravná ženská. Konečně jsme se rozletěli a já hned po 15 minutách letu usla.
.
.
Doufám že se druhá kapitola líbila. Příští kapitola začne jak přiletí do Anglie a setká se s Niallem a Louisem. Pozná je ale? A oni ji? :)))
