Come with us

Welcome

Ahoojky, tak jsem zase tady s třetí částí příběhu. Užívejte.

.

.

.

.

Probudila jsem se až zase začala mluvit ta ženská. Fakt nechápu proč furt mluví dokola to samé, ale teď mluvila celkem důležité věci. Dozvěděla jsem se, že za půl hodiny přistáváme. Tak jsem si začala skládat věci do batohu, který jsem jako jediný měla s sebou v letadle. Všechno ostatní jsem musela odevzdat už u vchodu do letadla. Pak jsem jenom čekala kdy nám dají pokyn se zvednout a odejít z letadla.

Když už jsem se prodírala davem, který vedl pryč z letadla, šla jsem směrem kde se vydávají kufry. Prakticky jsem nevěděla kam jinam jít, protože mi nikdo neřekl, kde na mě ti dva budou čekat. Došla jsem do obrovské, zdůrazňuji, OBROVSKÉ haly. Svůj kufr jsem našla poměrně rychle, z čehož jsem byla překvapená, ale tak aspoň to bylo rychlé. Co mě ovšem zaráželo bylo to, že jsem nikde neviděla osoby, které mě měly vyzvednout. Přistáli jsme sice asi o 20 minut dříve než byl napsán přílet, ale to přeci neznamená že tady budou na poslední chvíli!! Na druhou stranu co jsem měla čekat, jsou to kamarádi mého bratra a také členi One Direction. Takže se vlastně ani nedivím. Byla jsem celkem zmatená kolik je hodin, protože bylo o pár hodin méně než tam odkud jsem odlétala.

Stála jsem tam asi dalších 10 minut a pak mě to přestalo bavit, protože stále nikdo nepřicházel. Rozhodla jsem se proto vyjít ven abych se podívala jestli třeba nečekají tam. Když jsem došla ke dveřím, které vedly ven, dveře se rychle rozletěly a sejmuly mě na zem. Dopadla jsem na zem a můj kufr na mě. V tu chvíli se ke mě přiřítila malá postava.

,,Panebože, moc se omlouvám, jsi v pořádku?" zeptal se kluk, s obavami v očích a natáhl ke mě ruku. Po chvíli se za ním objevil blonďatý kluk, a smál se na celé kolo. Neměla jsem vůbec sílu mluvit tak jsem jenom přijala jeho ruku a on mě postavil na nohy.

,,Ještě jednou se moc omlouv-...." zarazil se v půlce věty a zadíval se na mě. Pak se otočil na svého kamaráda a řekl ,,Nejsi Carolina Payne?" vypadlo z něho. Jeho kamarád se na mě také zadíval a oba dva se na mě dívali s otevřenou pusou snad až na zem.

,,Ano jsem, vy asi budete Niall a Louis, že?" odpověděla jsem, když už se mi zdálo, že na mě čumí nějak dlouho.

,,Anoo to jsme, já jsem Louis, a tohle je Niall." ukázal na blonďáka vedle sebe. Ten ovšem vypadal že nikdy neviděl holku.

,,Je v pořádku?" zeptala jsem se když se na mě stále upřeně díval.

,,Jo neboj se je vpohodě úplně. On jenom od rána ještě nejedl tak mu asi připomínáš velký špíz." začal se smát a já s ním. I když jsem nevěděla jestli to mám brát jako kompliment nebo urážku, ale radši sem se neptala.

,,Dobře, tak jedem?" zeptala jsem.

,,Ano, ale ještě nepojedeme domů" vypadlo z něj. Tahle věta mě dost zarazila.

,,Jakto? A kam teda pojedeme?" odpověděla jsem dost nervózně.

,,Zvu tě na jídlo, máš přece dneska narozeniny, ne?" řekl s úsměvem na tváři. Musím říct že tohle mě dost překvapilo. Jak ví že mám dneska narozeniny? Upřímně, příjezd sem si představovala trapný a tichý, ale přijdou mi oba dva hrozně milí. Nezmohla jsem se na víc než na obrovský úsměv od ucha k uchu. Pak už mi jen Niall vzal kufr a šli jsme k autu. V autě jsme poslouchali písničky a kluci zpívali, nebo spíš řvali přes celé auto. Čemu jsem se neudržela nesmát, protože to bylo opravdu vtipný.