Hey, Princess (Louis Tomlinson Fan Fiction)

Chapter 6

„Tannere, můžu si se svou dcerou promluvit o samotě, prosím?" Máma se podívá na Tannera sedícího na židli vedle mě.

„Samozřejmě. Budu čekat venku. Rád jsem vás zase viděl, paní Grace." Tanner mamku obejme, než z pokoje odejde.

„O čem se mnou chceš mluvit?" zeptám se jí.

Máma se natáhne po mé ruce a vloží si ji do svých dlaní. „Musíš mi něco slíbit."

„Slíbit co?" Přisunu si židli blíž k její posteli.

„Žádné další operace," zašeptá ke mně.

Vykulím oči. „Cože? Ne! To neudělám! Rakovina ti jenom tak nezmizí přes noc. Musíme proti tomu bojovat." Horlivě vrtím hlavou.

„Prosím? Jsem ze všech těch zákroků tak unavená. O své rakovině vím. Očekává se od lidí, že budou žít tři až šest měsíců. Já tu jsem už rok. Můj čas jednou nastane." Jemně mou ruku zmáčkne.

„Nemůžeš mě opustit." Rozpláču se. „Jsi moje máma. Potřebuju tě."

Mamka mi ruku, kterou držela, přiloží na srdce společně se svou. „Vždycky s tebou budu ve tvém srdci."

„Ne." Vrtím hlavou, zatímco mi po tvářích kloužou slzy a roztřišťují se o mé džíny. „Nemůžu tě nechat odejít."

„Musíš, zlatíčko. Přála bych si tu být tak dlouho, abych tě mohla vidět se vdát a abych mohla potkat svoje vnoučátka, ale srovnala jsem se s tím, že se to nestane. Což mě přivádí k další věci, kterou mi musíš slíbit." Zase si naše ruce stáhne zpátky k sobě do klína. „Slib mi, že se zamiluješ. Vím, že se bojíš, ale tam venku je kluk, který na tebe čeká a který se k tobě bude chovat jako k princezně."

„Časem mě ale opustí." Utřu si slzy, ale hned je nahradí nové.

Slabě se na mě usměje. „Tvoje jediná pravá láska ne. Nejprve se budeš muset potkat s pár žabákama, ale slibuju ti, že tam ten pravý někde je. Podívej se na tvého otce, prošli jsme si vším společně. Nikdy mě neopustil."

Bolestivě jsem zavřela oči. „Jaké je tvoje další přání?"

„Až umřu, nechci, abys byla navždy smutná. Musíš jít ven a žít svůj život. Následovat svůj sen procestovat svět. Vím, že to je to, co jsi vždycky chtěla. Nenech, aby ti něco přišlo do cesty." Palcem mi na hřbetu ruky dělala malá uklidňující kolečka.

„A co táta?" Zase otevřu své oči plné slz.

„Už jsem s ním o tom mluvila a se vším souhlasí." Máma se na mě zakření. „Nesmíš mi dovolit, abych ti stála v cestě žití tvého života. Tak, teď mi to všechno slib."

„Nemůžu." Zavrtím hlavou.

„Zlatíčko, prosím. Slib mi to."

Zhluboka se nadechnu, abych nějak dostala pod kontrolu svoje slzy. „S-s-slibuju," vyderu ze sebe přiškrceně.

„Slibuješ co?" popohání mě.

Kousnu se do rtu, nejsem schopna říct něco dalšího. Proč mě nutí tohle dělat? Cítím se, jako kdybych jí pomáhala psát závěť. Opravdu nechci dělat všechny tyhle sliby, protože to pak znamená, že je budu muset dodržet. A to asi nezvládnu. Nikdy jsem slib mamce neporušila a ani nechci. Nesnáší totiž, když jí lidé něco slíbí a pak to nedodrží.

„Slibuju, že už nebudeš muset jít na další operace, pokusím se zamilovat a nebudu navždy smutná," zvládnu říct přes slzy.

Máma se usměje tak, jako už dlouho ne. „Děkuju. Asi bys už měla jít do práce. Je už devět."