Hey, Princess (Louis Tomlinson Fan Fiction)

Chapter 8

Dnešní den byl dlouhý a únavný. Kluci mě donutili jít snad na každou atrakci minimálně dvakrát a Niall měl navíc nutkání se zastavovat u každého místa s jídlem, aby zjistil, jestli tam není lepší jídlo, než u toho předešlého místa. Všichni zaměstnanci se ujistili, aby nás nikdo neobtěžoval. Což bylo docela super. Pokud nepočítáte, když jsem převlečená za nějakou postavu, tak nejsem zvyklá se jen tak s doprovodem procházet po parku.

Kluci se zítra vrátí a taky se rozhodli, že se chtějí podívat do Hollywood Studios. Jsem z toho dost natěšená, protože to je můj nejoblíbenější park, hned po Kouzelném Království samozřejmě.

„Díky za odvoz." Vylezu z jejich SUV u vstupu do ubytoven.

„Tady žiješ?" Zayn vykoukne z okna auta.

„Jop. Většina zaměstnanců bydlí na místech, které vlastní Disney. Většina žije ve Vista Way. Já nejsem zrovna typ na paření, tak jsem se rozhodla bydlet tady," vysvětlím jim opřená o dveře.

„A co tady tak děláš?" zeptá se Harry, když už se chci otočit k odchodu.

„Tak, většinu času pracuju, takže nemám čas to tu prozkoumávat. Je tady arkáda, taneční hala, pár restaurací, malý moderní bar, poblíž je taky hotel, a pak vily, ve kterých bydlíme," řeknu jim. „Tak či tak, mám hlad, tak si půjdu něco uvařit na veče-"

„Ty umíš vařit?" Niallovi se na obličeji začal roztahovat úsměv.

„Počítají se ramen nudle?" zasměju se.

„Ne." Niall vrtí hlavou, zatímco se směje se mnou.

„Hmm. Tak v tom případě se tu kariéru kuchaře nebudu snažit prosadit," žertuju s předstíraným smutkem. „Už bych asi měla jít. Nechci vás zdržovat od toho, co slavní lidé dělají, ať už je to cokoliv." Už chci dveře auta zavřít, ale Louis mě zastaví.

„Na dnešní večer žádné plány nemáme," naznačí mi.

Ou, to ne, ke mně fakt jít nemůžou. Je to tam malé a určitě bychom se tam všichni ani nevešli. Louis si může naznačovat, jakkoliv chce. Nepozvu je k sobě. Navíc, musím taťkovi zavolat a poptat se na mámu. Ještě by něco zaslechli a začali mě litovat. To fakt nepotřebuju.

„Jsem si jistá, že v Orlandu určitě nějakou zábavu najdete," odpovím a pomalu začnu od auta couvat.

Koutky Louiho úst spadnou a zamračí se. „Možná bys nám to mohla ukázat?" nabídne.

„Musím nakrmit kočku, ale...uh...díky. Uvidíme se zítra." Otočím se na podpatku a rozejdu se po chodníku.

Wow. Nemohla jsem znít jako ještě větší loser. Musím nakrmit kočku? To je snad ta nejvíc trapná výmluva. Teď si nejspíš myslí, že jsem nějaká stará panna, která žije s kočkama. No co, alespoň jsem se vyvlékla z toho, abych je musela pozvat k sobě. Kouknu se přes rameno a vidím jejich auto odjíždět pryč. Doufám, že se zítra nepokusí o něco podobného.

Cesta ke mně do bytu trvá zhruba pět minut. Když si odemykám dveře, můžu slyšet sousedovu televizi. Technicky vzato žiju v hotelu, ale je tu i pár zaměstnanců, kteří opravdu mají byty a žijí tu. Pokoj vedle mě je pro lidi, kteří Disney jen navštěvují. Minulý týden tu byla rodina s dvěma malýma a hlasitýma dětma. Je to pak vždycky úleva, když se tam na chvíli zabydlí starší pár, i když ti zase mají večer televizi zapnutou na maximum.

Vkročím do bytu a hodím všechny věci na postel. Abych řekla pravdu, tomuhle by se vůbec ani neměl říkat byt. Mám tady tři různé pokoje zkombinované do jednoho. Kdybych si mohla vybrat, bydlela bych ve Vista Way bez zaváhaní. Ne kvůli tomu všemu paření, ale protože tam mají mnohem krásnější byty. Tam taky můžete s sebou mít zvířata, Vždycky jsem chtěla kočku.