Hey, Princess (Louis Tomlinson Fan Fiction)

Chapter 13

Mé oči nadále zírají na krémové oči přede mnou. Takhle na ně koukám posledních patnáct minut. Louis je na jejich druhé straně a nemá žádné ponětí, že tu jsem. Mé paže spočívají podél těla, i když by měly být ve vzduchu a klepat na dveře. Nejsem si ale jistá, jestli to dokážu.

Pomalu zvednu pravou paži. Prostě zaklepej, Ario. Pokud mi neotevře, tak prostě odejdu. Zatnu ruku v pěst a držím ji palec od dřevěných dveří. Zavřu oči a donutím svou ruku, aby přišla do kontaktu s dveřmi. Ozve se hlasité zaklepání.

Už není cesty zpět.

Otevřu oči a najdu dveře stále zavřené. Možná šel ven. Jo, určitě šel do obchodu nebo něco takového. To znamená, že můžu odejít a můžu se ušetřit od té trapnosti, která by určitě nastala.

Udělám jeden maličký krok od dveří. Proč váhám? Pokud by tohle byl kdokoliv jiný, už bych od těch dveří sprintovala pryč jako šílenec. Akorát tohle není kdokoliv jiný. Tohle je Louis Tomlinson. Kluk, kterého jsem potkala skoro před týdnem, a přesto se část mě o něj zajímá. Jak se to stalo a proč jsem si toho nevšimla dřív? Tohle pro mě není normální. Neměla bych k nějakému klukovi něco cítit. Máma se mi musela dostat do hlavy. Donutila mě slíbit, že dám lásce šanci, ale tohle není láska. Láska neexistuje. Každý se na konci jenom zraní.

Moje nohy automaticky udělají další krok pryč, mám ale takový pocit, že bych měla zaklepat ještě jednou. Proč? Nejsem si jistá.

Udělám dva kroky dopředu, zvednu ruku a zaklepu hlasitěji. Mé oči se rozšíří uvědoměním a zase ustoupím. Proč jsem to udělala? Louis tu očividně není. Odejdu. Otočím se na patě hned, jakmile uslyším otevírání dveří.

Ne, ne, ne. Neměl by tu být.

„Ario?"

Ten hlas mě donutí zamrznout uprostřed kroku. Vypadá to, že jsem se spletla. Louis tu rozhodně je. Poznala jsem ho podle jeho roztomilého akcentu. V hlavě jsem se plácla do čela. Opravdu jsem na to právě nepomyslela.

„Ario?" zopakuje znovu.

Pomalu se otočím čelem k němu. Aniž bych si to uvědomila, očima ho zkontroluji. Má na sobě černé tepláky a volné tričko s výstřihem do V. Nohy má bosé, zatímco stojí na koberci svého hotelového pokoje. Mé oči vyjedou k jeho obličeji a přistihnu ho při tom samém. Líčka mi okamžitě zčervenají.

„Ahoj," vysoukám ze sebe po pár sekundách trapného ticha.

„Ahoj," řekne zpátky.

Něco je špatně. Louis není své normální šťastné já. Tohle se mi vůbec nelíbí. Tohle jsem mu provedla já? Ne, to není možné.

Přešlápnu. „Uh... jenom jsem se chtěla omluvit za včerejšek. Já-"

„Chceš jít dovnitř?" Louis mě přeruší a ustoupí bokem.

Otevřu pusu, abych něco řekla, ale rychle ji zase zavřu. Jednou přikývnu a vstoupím do jeho hotelového pokoje. Louis za mnou zavře dveře. Teď už rozhodně není cesty zpět. Musím se mu omluvit za to, že jsem se zachovala jako totální debil. Louis mě zavede do kuchyně a ukáže mi, abych si sedla na barovou stoličku. Tohle místo ani nevypadá jako hotelový pokoj. Je to jako normální byt.

„Jak jsem říkala, omlouvám se, že jsem včera večer utekla-" začnu znovu, přičemž zírám na své ruce položené na lince.

„Proč jsi to udělala?" šeptne Louis, můžu tak slyšet všechen ten smutek v jeho hlase.

Nervózně se kousnu do rtu. Možná bych mu prostě měla říct úplně všechno. Stejně by to jednou zjistil. A radši bych, aby se to dozvěděl ode mě, než od Zayna. Co když si bude myslet, že jsem totální loser nebo něco? To nezvládnu.