Hey, Princess (Louis Tomlinson Fan Fiction)

Chapter 17

Zvednu ruku, abych zaklepala na dveře od hotelového pokoje kluků ve chvíli, kdy je sám Liam otevře s velkým potrhnutým úsměvem na obličeji. „Ránko, love." Popožene mě dovnitř.

„Ahoj, Liame." Zastavím se při pohledu na kufry pokrývající dvě velké postele. Zayn a Harry rušně pobíhají po pokoji a hází do nich oblečení. „Co se tady děje?"

Zaynova hlava vystřelí vzhůru, jeho oči se naplní bolestí. „Odjíždíme."

„C-co?" Hlas se mi zlomí, když promluvím.

To už odjíždějí? To už to byl týden? Kdy je zase uvidím? To mi nemůžou udělat. Vlastně jsem si docela užívala náš společně strávený čas. S Louim na to jdeme pomalu, jak jsme se dohodli. Teď přece nemůžou odjet.

Zayn upustí oblečená ve svých rukách a omotá mi paže kolem těla. „Je mi to líto. Musíme se vrátit do Londýna na pár rozhovorů. Náš management nám konečně zařídil tři týdny volna, abychom mohli jet za našimi rodinami."

„Oh. Tak to je dobře." Falešně se usměju. „Mám z vás radost." Nebudu před nimi brečet. To odmítám.

„Můžeme Skypovat a psát si," navrhne Harry z druhé strany pokoje. „Nezapomeneme na tebe."

Díky tomu se cítím ještě víc, jako kdybyste na mě měli zapomenout. Nikdo nikdy neřekne „Nikdy na tebe nezapomenu." aniž by na vás nezapomněl. Dřív nebo později se stanu stínem v jejich vzpomínkách. Ani si nebudou pamatovat mé jméno.

„Asi bych měla jít." Přesunu se ke dveřím. „Budete mi chybět, kluci." Otevřu dveře.

„Opravdu se s námi chceš rozloučit takhle?" Zayn udělá krok dopředu, v obličeji má načrtnutou bolest. „Co Louis?"

„Takhle je to snazší. Ahoj." Otočím se na patě a rychle z pokoje odejdu.

Jakmile dosáhnu hotelového lobby, vyběhnu ze dveří na lehce přeplněné parkoviště. Nikdy jsem jim neměla začít věřit. Vždyť jsou to One Direction, pro boha. Nikdy nebudou schopni navždy zůstat na jednom místě. Fanoušci a management je budou přesouvat z nového místa na nové místo za méně než týden. Proč by Orlando v tomhle mělo být jiné?

Jakmile odemknu své auto, hned ho po nasednutí nastartuju. Pevně v rukou držím černý volant. Měla jsem pravdu. Všichni, na kterých vám záleží, vás postupem času opustí, a tohle jenom dokazuje, že jsem měla pravdu. Máma mě jednoho dne opustí a teď to dělají kluci. Dovolila jsem si sblížit se s nimi a tohle je můj trest.

Jízda domů trvá zhruba deset minut a než se naděju, ležím schoulená na posteli s obrovskou miskou zmrzliny na klíně. Strčím si další obrovskou lžičku mátovo-čokoládové zmrzliny do pusy ve chvíli, kdy Hermiona v televizi praští Malfoye. To dělám, když jsem smutná. Sním galon zmrzliny během maratonu Harryho Pottera. Rozhodla jsem se tentokrát začít s třetím filmem. Někdo zaklepe na mé dveře a já to kompletně ignoruju. S nikým už dneska mluvit nechci.

„To je v pohodě. Dělám to pořád." Zaynův hlas se rozezní po pokoji. Mé oči se upřou na obrazovku. Zase jsem si zapomněla zamknout dveře.

„Co tady děláš?" zeptám se, neobtěžuju se odtrhnout pohled od obrazovky.

„Přišli jsme tě rozveselit." Niall zvedne dvě plastové igelitky plné různých věcí.

Naberu si další zmrzlinu. „No, jenomže já rozveselit nepotřebuju, takže můžete jít." Otočím se a na všech pět se zamračím.

Louiho obličej změkne, když uvidí mé nateklé oči. „Dáte nám minutku?" Ukáže klukům, aby odešli. Museli si všimnout toho napětí kolem, protože odejdou beze slova. „Jak moc mě nesnášíš?"