🌿Brother?🌿 welcome to Hell.

Kde to sakra jsem!

Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo.
„Mami kam to jdeme ?“ zeptal se můj mladší bráška ženy která ho držela v náruči a mě táhla za sebou. Žena však neodpověděla a zastavila se. Stoupla jsem si vedle svého brášky a pevně ho chytla za ruku. Žena se k nám sklonila a s brekem nás objala.
„Mám vás ráda. Mám vás moc ráda,“ řekla a odtáhla se. Podívala se mi do očí.
„Postarej se o něj. Prosím,“  řekla a najednou nás někdo vzal do náruče.
„Mami!“ oba jsme křičely na ženu která si setřela slzy a pořád nás se smutkem pozorovala.

Posadily nás na sedačku ve vlaku. Tommy se na mě natisknul a objal mě kolem pasu.
„Nebojte se. Budete vpořádku,“ řekla žena s rovnými blonďatými vlasy.
Naproti nás seděly další děti. Dívka a chlapec se světlímy vlasy nás pozorovaly. Usmála jsem se a podívala se na další dívku a chlapce akorát tmavější pleti. Vedle mě seděla povědomá tvář.
Byl to náš bratranec. Jeho delší blonďaté až hnědé vlasy ho šimraly na čele.
Kam to jedeme? Zeptal se mě telepaticky.
Neznala jsem odpověď tak jsem jen pokrčila rameny.

Vlak najednou zastavil. Znova mě někdo chytil do náruče a vyšel semnou ven. Když jsem se ohlédla mého brášku nesly zamnou, ale bratrance nesly jiným směrem.
Brooke? zeptal se ,ale najednou jsem mu nedokázala odpovědět. Nic jsem neviděla. Nic jsem neslyšela.

Otevřela jsem oči a dívala se na bílí strop. V pokoji bylo zhasnuté jen lampička vedle mě svítila. Sedla jsem si a uviděla jsem vedle sebe okno. Když jsem se z něj podívala viděla jsem zelený trávník. Že bychom se vážně vrátili do normálního světa a začali žít zase svůj starý život nebo to byl jen sen? Otázka na kterou není odpovědi. Nejvíce mě zaujalo velké zrcadlo vedle mé postele. Bylo větší jak normální zrcadla. Možná to ani zrcadlo nebylo, ale viděla jsem v něm svůj odraz. Nohu jsem měla ošetřenou a obvázanou. Záda mě také nebolela. Měla jsem na sobě světle modré kraťasy a volné bílé tílko. Když jsem se rozhlédla po svém pokoji více zjistila jsem, že tu jsou i velké železné dveře od pohledu těžké. Když jsem k nim došla vedle byla menší tabulka s čísly. Asi se ty dveře bez kódu neodevřou. Otočila jsem se zpátky a zjistila, že tu je jen postel a noční stolek s lampou a mikina přehozená přes židli u stolku s papíry.
Sedla jsem si na vysokou postel a opřela se. Chtěla jsem si skřížit ruce na prsou, ale všimla jsem si, že mám na levé ruce infuzi. Prohlížela jsem si ji. Asi mi z ní braly krev nebo tak něco.
Najednou zapípaly dveře a v nich stála Ava. Ava Paigeová která předstírala svou smrt. Ona se jevila v mých vzpomínkách a ji jsem viděla naposledy než mě píchli injekci.

„Ahoj Brooke,“ řekla a sedla si na postel.
„C-co tu děláte? Vždyť jste umřela a p-proč jste mi píchli tu injekci?“ vychrlila  jsem hned.
„Klid vše ti vysvětlím, ale nebudeš přerušovat,“ nejistě kývnu.
„Tak se zeptej.“
„Jsem znovu ve ZLOSINu?“ byla moje první otázka která mě napadla.
Ava se mi podívala do očí a povzdechla si.
„Ano, ale vše má svůj důvod. Jak jsi mohla slyšet vypukla nová nemoc jménem erupce. Hledáme lék a ve tvé krvi a tvých kamarádů je něco co dokáže erupci zničit a proto jsme tě poslali na test do labyrintu,“ řekla a mírně se usmála.
„Kde jsou?“
„Neboj jsou vpořádku.“
No to určitě ty svině!
„Mám nabídku,“ řekne po chvilce ticha.
„Jakou?“
„Když nám pomůžeš a budeš spolupracovat. Ty a tvoji kamarádi vyváznete a budeš se s nimi moct setkat, bereš?“
Nechtěla jsem u nich pracovat a ubližovat mým kamarádům ,ale zase je chci vidět. Najednou jsem dostala skvělý plán!
„Tuhle nabídku přijímám,“ řeknu a usměju se.
„Dobrá, zachvíli sem dojde sestřička a vytáhne ti to z ruky. Potom si pro tebe přijdu a domluvíme se co budeš dělat.“
S falešným úsměvem kývnu.
Ava se zvedne a odejde. Hned na to dojde mladá zrzka a nese v ruce nějakou misku a pár iňekcí. Myslela jsem si, že mi bude brát ještě krev než mi to vytáhne, ale místo toho mi ihned píchala injekci s nějakou bílou tekutinou. Najednou jsem usla.

Thomas pov.

Už jsme tu jeden den a Brooke se ještě neukázala. Mám o ní strach. Co jsme doletěly nechtěla se probudit tak ji někam odnesly. Vždy když chci navázat spojení neodpovídá. Dnes nás mají dát na jiný pokoj. Prý má být nějak zajímavý, ale nevím v čem. Newt se chová divně naštve ho skoro úplně vše. Teresu první den někam zavedly a nemůžeme ji navstívit. Ještě první den jsme zjistili, že jsme v labyrintu nebyly jediní. Bylo jich tu víc. Taky tu je jeden kluk který je tu z nás nejdýl. Ještě jsem s ním nemluvil, ale myslím, že by nám mohl pomoct.

„Thomasi?“ řekne Minho vedle mě.
„Už je čas jít.“
„Kam?“
„Do toho nového pokoje,“ řekne a já se zvednu z mé měkké postele.

Jason nás vede dlouhou chodbou k našemu novému pokoji. Newt chodí jak kdyby mu bylo už úplně všechno někde. Dojdeme před masivní dveře a Jason je otevře kartou. Když vejdeme před námi je úplně stejný pokoj jak ten ve kterém jsme byly do teď jediné co tam bylo navíc je černé zrcadlo.

„Co to je? Docela mě to znervózňuje,“ řekne Minho když si prohlédne věc co jsme v pokoji neměly.
„Jestli chcete můžete se vrátit, ale je tam něco co postrádáte,“ řekne a opře se o futra.

„Cože?“ Minho se zašklebí.
„Nechám vás tu o samotě,“ řekne Jason a odejde.
Všichni dojdeme k zrcadlu a prohlížíme si ho.
„Co tam asi tak-“ nedořekl Pánvička větu. Zrcadlo najednou zbělalo a odhalilo co se schovává za ním.

„Newte!“ zavolali jsme na kluka kterého vůbec zrcadlo nezajímalo. Když zvedl pohled k zrcadlu zbledl. Zvedl se z postele a přešel k zrcadlu.
„Brooke?“ šeptl a dal ruku na zrcadlo.
Ležela tam a měla něco zapojené na ruce. Byla blízko nás jediné co nás drželo od ní je buď stěna a nebo je úplně někde jinde a je to jen pouhá obrazovka.

Už je to docela dlouho co jsme zjistili, že je Brooke tady a Newt se pořád neodtrhl od zrcadla.
„Newte je čas jít spát,“ řeknu a chytnu ho za rameno.
„To je dobrý běž si lehnout,“ řekne a dál sedí opřený o zrcadlo a sleduje ji.
Najednou k ní dojde nějaká mladá žena. Nese iňekci s nějakou tekutinou a vpíchne jí ji do ruky. Najednou se Brooke pohne.

„Je vzhůru,“ řekne Newt a postaví se. Všichni k nám doběhli a sledovali co se děje.
„Asi byla v umělém spánku,“ řekne Pánvička.
„Jak to možeš vědět?“
„Jeff mi o tom kdysi vyprávěl,“ řekne a sklopí zrak.
Otočím se a dál sleduji moji sestru, ale ta však už sedí a sleduje co jí dělá žena s rukou. Vytáhla jí tu věc z ruky a dala do nějaké misky. Zalepila ji to a odešla.

Brooke se zvedla ze své postele a šla naším směrem.
„Myslíš, že nás vidí?“ zeptal se Newt.
„Nemyslím si,“ odpovím a sleduji ji dál.
Došla k nám byla tak metr odemě. Položila ruku na sklo. Newt posunul ruku a dal ji na tu její. Musel jsem se nad tím usmát. Najednou se otevřeli dveře a do jejího pokoje vstoupila .... Nevím kdo protože zrcadlo zčernalo.
„Co se stalo?“ zaptám se.
„Nechtějí, abychom to viděli,“ řekne Newt a má na tváři naštvaný výraz.
„Měli bychom jít spát.“
Všichni a to i Newt se rozejdeme k palandám. Nevím co mu šrotuje v hlavě, ale bude to něco o Brooke. Určitě.