🌿Brother?🌿 welcome to Hell.

Záchrana

Probudily mě silné paprsky slunce, které mě zářily přímo do očí. Rychle jsem vystřelila do sedu a zakryla si je. Musela jsem se rozkoukat a několikrát zamrkat, protože mi neskutečně slzely. Když jsem jakž takž viděla rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo to tu stejné. Co by se tu taky změnilo, když je tu jen samí písek, že?
Najednou na mě dopadla omítka a kameny se začaly rozdělovat od sebe.
„Sakra!“ zaklela jsem a popadla věci. Hned co jsem vyběhla z menšího úkrytu, zboural se. Čuměla jsem na to jak blbá. Mohlo mě to zabít. Povzdechla jsem si a nasadila si batoh na záda. Koženou mikinu jsem strčila za ucho batohu a rozhlídla se. Najednou jsem si všimla, že o takový kilometr dva už písek nepokračuje. Rozešla jsem se tama, protože jsem tím směrem stejně měla v plánu jít. Pobrukovala jsem si nějakou písničku a rozhlížela se jako na procházce nějakými vysokými zahradami i když kolem mě nic nebylo. Kytka sem a kytka tam. Velký palác nesmí chybět a princ taky. Newt samozřejmě. Nad tím jsem se musela usmát. Z mého snění mě dostal pád.
„Au!" sykla jsem bolestí. Tentokrát jsem si místo zápěstí narazila brňavku. Bolelo to. Taky jsem zjistila, že už stojím na pevné zemi a ne na písku.
„Super aspoň něco pozitivního za dnešní ráno,“ řekla jsem a uchechtla se. Pokračovala jsem v cestě.

Už je nějakou tu dobu tma, ale já pořád jidu tím stejným směrem. Vůbec mě nohy nebolý. Vodu už mám vypitou, takže už nemám prakticky nic jen kvér a plno nábojů. Najednou jsem uslyšela hlasitý hrom. Vzhlédla jsem a uviděla tmavé až černé mračna.
„To projdu. Je to jen hrom a blesky,“ řekla jsem si a vydala se k mračnům. Už jsem byla tak v půlce a žádný blesk jsem zatím neviděla, až do teď. Pár metrů předemnou udeřil blesk. Leknutím jsem couvla a spadla na prdel.
„Au!“ řekla jsem a zvedla se. Pěkně jsem si ho narazila. Blesky udeřili každou minutu. Nemohla jsem jen tak stát. Rozeběhla jsem se a ani se neotáčela.
„Byla si běžec! To dáš!“ povzbuzovala jsem se. Najednou jsem předemnou uviděla blikat světýlka. Nabrala jsem sílu a běžela co nejrychleji mi nohy dovolili. Vlasy mi vlály a moje nohy pomalu umíraly. Uviděla jsem před sebou budovu a před ní vraky aut. Uviděla jsem dveře tak jsem běžela k nim a doufala, že budou otevříté. Pár metrů před dveřmi udeřil blesk a já leknutím uhýbala na stranu a škrkla se rukou o rozbité sklo u auta.
„Frase!“ zařvala jsem a sjela po autě. Najednou se dané dveře otevřeli a v nich krátkovlasá dívka. Rychle přiběhla ke mně.
„Si vpořádku?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a chytla se za zakrvácenou ruku. „Pojď,“ řekla a pomohla mi se zvednout.  Obě sme vběhli do dveří. Když dívka zavřela kolem byla jen tma. Zase jsem ucítila ten smrad co jsem cítila když jsem uviděla Winstona. Najednou dívka rozsvítila a mně se naskytl pohled na ty zohavené bestie co mě honili po obchodním domě.
„Co to je?“ zeptala jsem se.
„To jsou raplové. Hlídají nám tady,“ řekla a usmála se. Nám?
„Pojď zamnou,“ řekla a rozešla se cestičkou kolem těch raplů.

Vešli jsme do nějaké obří haly a kolem mě bylo živo. Všude byly lidi tak nad 20 let kromě dívky předemnou. Té bylo tak 16.
„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se dívky a trochu s ní srovnala krok.
„Za Jorgem,“ řekla a šla dál.
„Kdo je-“ nestihla jsem to doříct, protože dívka zastavila a mi se objevili před tak 40 letým černochem.
„Brendo, kdo to je?“ zeptal se muž a sjel mě pohledem.
„Našla jsem ji venku tak jsem jí pomohla,“ řekla dívka a usmála se.
„Dobře. Mám na tebe jenom tři otázky,“ řekl a podíval se ne mě. Na sucho jsem polkla.
„Odkud jsi přišla. Kam chceš jít a co z toho budu mít,“ řekl a usrkl si z plechového hrnku.
„Mám namířeno do hor a najít své přátele.“
„Z kama si přišla?“
„Ze ZLOSINu,“ řekla jsem a trochu se zamračila. Najednou mě někdo předklonil a odhrnul mi vlasy.
„Co se děje?“ snažila jsem se zvednout, ale někdo mě držel.
„Počkej si jak ten blbeček co byl před tebou,“ řekl dívčí hlas a já ucítila na krku menší teplo. Někdo mě pustil a já se mohla narovnat.
„Je to suběkt A10, ale není hledaný,“ řekla dívka. Najednou se kolem nás začly kupit ostatní lidé. Hlavně kluci. Ne, nepřipadala jsem si jako v labyrintu, protože všichni jsme byly o rok nebo o dva od sebe.
„Poslal tě ZLOSIN, aby si nás zničila?“ zeptal se Jorge a přišel ke mně blíž.
„Mě nikdo neposlal šla jsem se svými kamarády jen jsem šla trochu po zadu a ztratila se jim,“ řekla jsem a znova přešlápla.
„Já jí věřím vypadá víc sympatičtěji než ta před ní,“ řekla dívka.
„O Kom to mluvíte? Kdo byl předemnou?“ zeptala jsem se.
Jorge se podíval na dívku.
„Třeba to byly ti tvoji kamarádi,“ řekl a podíval se  zpátky na mě.
„Běž jí ukázat pokoj kde bude spát a doveď ji za těma klukama,“ řekl a zasedl za stůl.

„Tak pojď,“ řekla dívka a rozešla se.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se i když to jméno už Jorge zmínil, ale pro jistotu.
„Brenda, ty?“ zeptala se na oplátku.
„Brooke těší mě,“ řekla jsem za cesty. Myslím, že to bude má druhá dobrá kamarádka. Vyšli jsme už druhé schody a objevili se v líp zařízeném patře jak bylo to dole.
„Tohle bude celé vaše,“ řekla a usmála se.
„U schodů hned napravo je koupelna. Doufám, že ti nebude vadit, že tu je jen jedna?“ zeptala se.
„To je vpořádku. Na place taky byla jedna,“ řekla jsem a usmála se při vzpomínce na plac.
„Dobře, hned tady je pokoj s manželskou postelí. Tam by si mohla spát ty s tou holkou a tam vzadu jsou jednolůžkové,“ řekla a skřížila si ruce na prsou.
„Můžeš si jít vybalit,“ řekla a ukázala na dveře které mají vést do mého pokoje. Kývla jsem a pomalu se rozešla ke dveřím. Chytla jsem za kliku a otevřela. V pokoji bylo černo tak jsem začala hledat vypínač. Když jsem ho nahmatala v pokoji se rozsvítilo.
„Páni,“ řekla jsem když jsem vstoupila do pokoje. Nebylo to nóbl, ale na to, že jsme teď na nejvíce sežehlém místě je to úžasné. Položila jsem batoh na zem a otočila se zpátky na Brendu.
„Já si nemám co vybalovat,“ řekla jsem a usmála se.
„Tak pojď zamnou zavedu tě za těma hňupama,“ řekla a uchechtla se. Musela jsem zasmát s ní.

Sešly jseme schody do přízemí. Obešly jsme hluk ostatních a objevili se před nějakými dveřmi.
„Když jim sama pomůžeš můžete se vrátit zpět do vašeho patra,“ řekla a usmála se. Když jim pomůžu? Co se tu sakra děje? Chytla jsem za kliku a otevřela dveře. Předemnou byla propast a nad ní visely Placeři.
„Thomasi ty si takový jelito, že to není možný!“
„Buď zticha Minho!“
„Co kdyby jste byly ticho a řekli mi jak vám můžu pomoct?“ ozvala jsem se a došla ke kraji propasti.
„Mám překrvený mozek nebo to byla Brooke?“ zeptal se Minho.
„Jsem to já,“ řekla jsem a snažila se zadržet slzy.
„Brooke!“ řekli všichni mé jméno.
„Co tu děláš? A jaktože? Já to nechápu,“ řekl Thomas.
„Nejsem hledaná,“ řekla jsem a podívala se nahoru co je drží. Provazy vedly k nějakému železnému stroji. Rozeběhla jsem se k němu a zmáčkla páčku. Placeři se najednou spustili o kousek dolů. Ozval se křik. Nejvíc Minhův. Zapištěl jak malá holka. Málem jsem vyprskla smíchy.
„Co to děláš?“ zeptal se Thomas.
„Snažím se vás dostat pryč,“ zamumlám a zatáhnu za páčku víc. Spustila jsem je ještě o kousek dolů. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla tyče.
„Thomasi!“ řekla jsem natáhla k němu tyč. Thomas se chytl tyče a já se snažila ho zatáhnout na pevnou zem.
„Zaber ještě kousek!“ řekl a já zabrala co nejvíc jsem mohla. Thomas se rozplácl na kamenné zemi.
„Díky,“ řekl a začal si odvazovat provaz z noh.
„Hej Tereso!“ řekl Thomas a natáhl k ní tyč. Musela jsem si vzít druhou protože vzala tu mou. Rozhlýdla jsem se a hledala blonďáka.
„Brooke?“ uslyšela jsem jeho medový hlas.
„Newte!“ řekla jsem a natáhla k němu tyč. Chytil se jí a já pořádně zabrala. Je mnohem lehčí jak Thomas. Když se svalil na zem hned jsem si k němu klekla a pohladila ho po tváři.
„Kde si byla?“
„Hledala jsem vás,“ řekla jsem naklonila se k němu a dala mu pusu na čelo.
Když jsem se od táhla začala jsem mu sundávat lano s noh.
„Jdeme jim pomoct,“ řekla jsem a pomohla mu se zvednout. Vzal si tyč a pomohl Arisovi. Já zase Minhovi.
Zaber Brooke!!! Okřikla jsem se.
„Díky Bažo,“ řekl a usmál se když jsem mu začala rozvazovat provaz na nohou.
„Není zač Frasáčku,“ řekla jsem a provaz mu rozmotala.
Když už byly všichni volní nahrnuli se ke mně.

Pánvička mně obejmul a všichni se začli smát.
„Čemu se smějete frasáci?!“ okřikl je Pánvička a odtáhl se.
„Dlouho sme ji neviděli!“ řekl a na to mě došla obejmout Teresa.
„Ráda tě vidím,“ řekla a odtáhla se.
„Taky tě ráda vidím,“ řekla jsem a usmála se. Už se semnou pozdravili všichni kromě Newta, kterého jsem pozdravila už předtím, ale i tak jsem mu vplula do obětí.
„Jste sladcí, ale co budeme dělat teď?“ zeptal se Minho.
„Půjdeme na pokoj,“ řekla jsem a odtáhla se od Newta.
„Pokoj?“ zeptal se Minho.
„Ano, přece nějde spát musíme a v té bouřce už nejdu,“ řekla jsem a rozešla se ke dveřím. Šla jsem po paměti do našeho pokoje.
„Tak jsis poradila,“ řekla Brenda která ke mně doběhla.
„Jo,“ byla moje jediná odpověď.
„Běžte do pokoje a dejte se do pořádku. Sejdeme se tady,“ řekla když jsme stály na schodech. Kývla jsme a rozešla se nahoru. Placeři šli hned zamnou.

„Tady je koupelna a tam jsou pokoje já s Teresou máme tam ten,“ řekla jsem a ukázala na dveře.
Minho zvedl obočí.
„Aby jsem měli soukromí,“ řekla Teresa za mě.
„Do sprchy jdu první!“ řekl Thomas a rozešel se ke koupelně.
„Ne jidu já!“ řekl Minho a strčil ho.
„Ne já!“ řekl Newt.
„To jsou telata,“ šeptla ke mně Teresa. Obě jsme se zasmáli.
„No já půjdu poslední vy si to domluvte jak chcete,“ řekla jsem a rozešla se k pokoji.
„Počkej,“ doběhla mě Teresa.