Gingers

V

Věnováno themysteriously1

Vzbudí mě hlasité a řekl bych až skoro násilné bouchání na dveře mého pokoje. Silně sebou při zvuku trhnu a chvíli jen vyděšeně zírám na dveře přede mnou. Pak si ale spojím všechno co se stalo a dojde mi že to musí být akorát můj otec, co má další výčitky na to, proč jsem se mu za celé prázdniny neozval.

Promnu si oči, pomalým a belhavým krokem se dokulhám ke dveřím a otočím klíčem, načež se ozve klapnutí a zámek se otevře. Než otec stihne vtrhnout dovnitř, jednu tělem na postel a zabořím nos do polštáře. Takže se z postele na něj usmívá maximálně tak moje pozadí. Vím že se mu nelíbí, když se mu nedívám zpříma do očí, jak mluví.

Ale mně se nelíbí věcí.

Přesně jak jsi řekl zrzku.

Otec se vřítí do místnosti a podívá se, jak ležím na posteli. "Neviděl jsem tě od začátku prvního ročníku a teď se mi bez dovolení vloupáš do domu, po té co mi babička ohlásí, že jsi strašil u ní celé tyto prázdniny?!" Rozhodí rukama a já si radši znuděně sednu. Zvednu hlavu k němu a podívám se na jeho výraz.

"Nevím co chceš abych řekl." Je jediné co ze mě po asi minutě vypadne. Nechápu tuhle osobu přede mnou, ale nejspíš jsem přestal rozumět komukoli. "A nevloupal jsem se, tvoje otravná malá dcera mě pustila dovnitř." Zvednu se a bez sebemenšího zaváhání projdu okolo něj a zalezu do koupelny. Schválně za sebou nezavírám, stejně by ty dveře zas rozrazil.

"Je to i tvoje sestra, tak se k ní laskavě tak chovej." Objeví se ve dveřích. Naposledy co si ho pamatuju měl ještě vlasy, teď je úplně oholený a na bradě už mu začíná růst malý a nenápadným šedý plnovous. Na sobě má bílé špinavé triko, sem tak nějaká hlína a skvrny od oleje. Pravda, on vlastně vaří, skoro jsem zapomněl.

Začnu se bez ostychu svlékat.  "Chtěl bych se vysprchovat, samozřejmě mi tvoje přítomnost nevadí, ale ocenil bych drobet soukromí, díky." Vlezu už nahý do sprchového koutu a zavřu skleněné dveře. Naposledy co slyším je jeho slabý povzdych a zavření dveří. Už se uklidnil, hurá.

Nechápu tolik věcí. Je to tím, že jsem se začal úplně jinak dívat na svět? Už mi ani nepřijde normální chodit, nebo prostě dýchat. Každý krok je každým dnem namáhavější. Kolikrát ani nemůžu popadnout dech, když si uvědomím, že nemám chuť a ani důvod něco vůbec dělat. Je namáhavé vstávat a přežívat celý den, když jediné co na světě vidíte jsou černobílé barvy. A nic vám nepřináší štěstí, nebo chuť... Žít. Ty... Ty jsi byl moje výmluva, moje záchrana a můj důvod.

"Tak mi sakra řekni co mám dělat." Bouchnu pěstí do kachliček na zdi a položím si proti nim čelo. Teplá voda mi stéká po zádek a vlasy mě svědí na ramenou. Musím se ostříhat.

"Měl bych se ostříhat," hlesnu s pramínkem vlasů v ruce.
"Co blázníš, máš krásné vlasy. A jestli je ostříháš, já půjdu do hola." Jeho smích se roznese do prázdna, ale mně se v hlavě ozývá ještě dost dlouhou dobu na to, abych si ten nádherný smích zapamatoval.

Rychle otevřu skleněné dveře, div z nich nevypadnu. Zběsile dýchám, jako bych měl záchvat. Mlží se mi před očima, ale i tak se dostanu k malé komodě vedle zrcadla, ve které roztřesenýma rukama začnu hledat nůžky. Tys nežertoval že? Se silným dechem začnu skoro rvát nůžkami svoje tmavé vlasy. Dlouhé části padají pode mě na zem a za asi minutu je jich celá hromádka. Rozkašlu se a hlavou se nahnu k umyvadlu, kde přistane pár kapek krve.

Podívám se na sebe, ale v odrazu vidím úplně cizí osobu. Nejsem si nijak povědomý. Tohle přece nemůže být ten stejný člověk, co se zamiloval do malého zrzka z prváku. Tohle není on. "Tohle není on!" Praštím silně pěstí do zrcadla a to se okamžitě roztříští na desítky malých i velkých kusů. Několik z nich dopadne do omyvadla a jiné na zem, kde se zvesela dotknout mých noh. A v tu chvíli už přestávám vnímat.

"Ahoj Raiy," pozdraví mě známá osoba. Sestřička, co mě poprvé uviděla v nemocnici, když ho odváželi na nosítkách pryč.
"Doufala jsem že se tady ukážeš." Nejsem schopnen se jí podívat do očí a tak zírám do trávy.
"Nikdy bych tady nebyl, kdyby mě ten parchant nezradil, jdu mu to akorát připomenout." Zvednu se s růží v ruce a dojdu ke kamennému hrobu. Na pohřbu jsem nebyl, nezvládl bych to.
"Jen abys věděl, nikdy ti to neodpustím. Vrahu." Zlomím růži vprostřed a pohodím ji před hrob.
"Nikdy." Ani nevnímám, co se mi snaží sestřička říct, nechci slyšet. Nic nechci slyšet. Od nikoho. Nikdo to nemůže pochopit. Nikdy.

"Ahoj Rayi." Vzbudí mě známý hlas. Možná až moc otravně známý. Neříkej mi že...
"Co jsi to zase dělal." Vrtí nade mnou hlavou. Je to ta samá sestra. Jak můžu mít zároveň takový štěstí a i smůlu najednou. O tohle jsem se fakt neprosil. Nemohl jsem dostat nějakou normální protivnou zdravotnici, se kterou bych nemusel vést konverzace o náplni mého života? Očividně ne. Ona prostě musela přijít tahleta ženská, co je příliš přeslazeně optimistická a s neustálým úsměvem. Je jako on. Možná proto je to tak otravný.

"Rád bych vám odpověděl, ale musím si jít sbalit věci." Už si sedám, ale až teď mi dojde jak zatraceně mi třeští hlava. "Jsi v nemocnici s vykloubeným zápěstím, několika ranami od střepů a silnou migrénou. Ještě další týden si poležíš tady. Pak se možná rozhodnu tě vypustit do normálního světa. I když si nejsem jistá, zda jsi na to připravený." Připravený nebo ne, tady být je ještě horší než přežívat u otce.

"Kdo mě přivezl?" Smířím se s tím že s touhle osobou asi fakt nehnu. Radši od ní aspoň zjistím pár informací, co by mi mohly být užitečné. "Tvůj otec, byl celkem vyděšený protože nedokázal říct co se vlastně stalo. A abych pravdu řekla, i já jsem zvědavá co jsi zase provedl." Sedne si na židli naproti mé posteli. Jsem na tomhle pokoji naprosto sám, za což jsem víc než rád.

"Jak jako zase." Prohodím chraplavým hlasem a pohodlněji si sednu. "Nevím co vám mám říkat. Nevím co chcete slyšet." Tuhle větu už jsem nejspíš někdy říkal. "Chci slyšet, co se ti honilo hlavou, když jsi rozbil rukou to zrcadlo." Aha, takže rozhovor s tatínkem byl. Ale kvůli tomu se na ni asi nemůžu zlobit, je to její práce. I tak nesnáším lidi, co si zjišťují informace o někom přes jiné lidi.

"Bude vám stačit odpověď, že si to nepamatuju?" Probodnu ji pohledem a ten pak přesměruji k oknu. Nechci se na ni dívat, nutilo by mě to k dalším vzpomínkám a těch mám už dost. "Rayi.. Myslím že si o tom všem co se stalo potřebuješ s někým promluvit." Tohle upoutá moji pozornost. "Skvělý, teď mě chcete hodit k psychiatrovi?" Vyštěknu na ni dotčeně. Opravdu nesnáším lidi jako je ona. Lidi jako byl on. Vždycky vědí všechno nejlíp, lháři.

"Nech si to projít hlavou, teď už stejně musím jít." Usměje se na mě a po chvíli zmizí za rohem. Z chodby se line několika zvuků. Někdy hlasy, jindy chrastění různých věcí. Sestřičky musí mít frmol. Zajímalo by mě co chtěl být on v budoucnosti...

"Přemýšlel jsi někdy, co s náma bude?"
"Začneme pracovat a jednou spácháme sebevraždu, páč nic neumíme?" Pobaveně se na něj podívám, ale jeho pohled můj smích zastaví.
Opírá se o zábradlí a vypadá jako bez duše. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl.
"Nechci dojít až do toho stadia, kdy musím pracovat jen protože jinak v tomhle světě nepřežiju." Zírá bezduše dolů na auta co slepě spěchají za cílem.
"A co chceš dělat? Nic s tím nenaděláme." Nespouštím z něj oči. Nevim proč mám náhle strach, že je v tuhle chvíli schopen udělat cokoli. Třeba i skočit teď a tady z tohohle pitomýho mostu.
"To je právě to. Musíš spadnout, aby ses mohl zvednout."

Proč jsem byl tak slepý? To jsem neviděl, jak se pomalu ale jistě potápíš jako osamělá loď? Den co den jsi se měnil a dny kdy ses smál se krátily. Jak jsem to mohl nevidět? Řekni mi prosím, že jsem to nezavinil já... Prosím.