Gingers

VIII

"Hej." Uslyšel jsem hlas před sebou a pak dotek na rameni. Hlava mi tím pádem sjela kousek níž a studený podklad mě probudil úplně. Byl jsem dost zmatený, jako vždycky, když se náhle probudím, takže jsem chvíli jen zíral na postavu přede mnou. Ty vlasy, jsou tak krásné... Chtěl bych se...

Naprosto beze smyslů k hlavě neznámého člověka natáhnu ruku a tu položím z boku jemu do vlasů. Prsty se mi zanoří do krátkých zrzavých kadeří a v tu chvíli mám chuť plakat jako nikdy. To nejsou ony. To nejsou tvoje vlasy. Že?

"Promiň." Omluvím se dlouhánovi přede mnou, co vypadá snad víc vyděšeně, než překvapeně, z toho, jak rychle vstanu a odcházím. Málem se však skácím hned po prvních pár krocích. Neměl jsem tak rychle vstávat. Hlava se mi zamotá a chvíli vidím jen černo. I tak však nějakým záhadným způsobem vyjdu z otevřených autobusových dveří.

"Vou, vou, vou, dobrý?" Přiběhne za mnou okamžitě a chytí mě za ramena. V jinou chvíli bych byl schopen mrmlat, otevřít si na něj hubu a možná mu i fláknout, aby na mě nesahal, ale bez jeho přítomnosti nevím, jestli bych se tu nesložil.

"Hádám že to nějak přežiju." Chytnu se za bolavou hlavu. Asi bych měl opravdu něco vypít, neměl jsem to tak podceňovat. Už sice vidím jakžtakž čistě, ale nohy mě neposlouchají. Nikdy jsem se necítil takhle odkázaný na cizí pomoc. Hádám že jeho ruce na mých ramenech budu muset ještě chvíli přetrpět. Nevím proč mi od konce minulého roku tak vadí lidský dotek. Nebo, nevadí, přímo se mi hnusí.

"Chvíli jsem si myslel že ti budu muset volat záchranku." Nervózně se uchechtne a s jeho pomocí si sednu na lavičku. Jeho batoh přistane vedle mě a z něj po chvíli vytáhne vodu. Sice vypadá jako nováček úplně ve všem, ale s tímhle zabodoval, to musím uznat. Voda je totiž jediný na co teď dokážu myslet.

"Nestalo se." Nevyznělo to úplně suše a hnusně, ale milost v hlase to připomínalo jen stěží. Už jsem zapomněl jaké to je být hodný na lidi. Nejsem hodný ani na sebe. Kolikrát zapomenu jíst a pít a za dobu na chatě u babičky, jsem zapomněl i jaké to je se cítit psychicky i fyzicky dobře. Chybí mi ta vnitřní pohoda, co jsi mi dával. Ty bys věděl co mám dělat.

"Napij se." Předá mi opatrně plastovou flašku, která byla z půlky plná vody a já ji ochotně příjmul. Zteplaná voda se mi rozlila krkem do těla a i přes to že to nebyla nejlepší tekutina co jsem do sebe vpravil, v tu chvíli jsem za ni byl radši asi i než bych měl být.

Kluk přede mnou se usmíval a koukal někam do dálky. Opravdu mi připomínal spíš malého kluka, co se poprvé se svými rodiči dostal do města a je užaslý snad vším, co vidí. Ale ten žár v očích máte stejný, to se musí nechat. Pozitivní nálada a neoblomná energie mě přímo pálila do očí. Nevěřil jsem, že pohled na někoho takového ještě zažiju. A už vůbec ne jen rok po té, co se to stalo.

"Proč?" Vyjde ze mě. Ani nevím, proč mám vlastně chuť se s tímhle týpkem vybavovat. Stejně se po téhle zkušenosti oba dva odloučíme a díky Bohu už se nikdy neuvidíme. Ale i tak mi na něm něco nesedí. Je ti až moc podobný a i přes to naprosto jiný. Nechápu to.

Nechápavě se na mě podívá, až je to skoro vtipné a tak pokračuji v tom, co jsem mu chtěl sdělit. "Mohl jsi mě prostě nechat spadnout na zem, neznáš mě, nejsem pro tebe nějak důležitý, tak proč jsi mi pomohl?" Opřu se loktem o svoje koleno a podepřu si hlavu. Jako bych na něj nekoukal už i tak dost z nízkého bodu.

"Nejsem takový typ člověka." Ani nad odpovědí nepřemýšlel a obrátil na mě svůj pohled, na kterém teď bylo vidět něco mezi zmatením a vážností. Přisedne si a udělá s rukou stejné gesto jaké já, takže jsme hlavou od sebe ani ne čtvrt metru. Na tváři se mu opět objevil úsměv, kterým si nejspíš myslí, že povzbudí moji špatnou náladu. Celkem blbý, tohle na mě nefunguje. Akorát mám chuť někoho praštit.

"Tak to máš smůlu, já totiž takový jsem." Hodím flašku lhostejně na lavičku, zvednu se a i se svými věcmi, co při té záchraně překvapivě přežily, odcházím. Nechávám ho zmateně za sebou s doufáním, že už ho v životě nebudu muset vidět. Díky Bohu za mnou nešel, asi měl jiný směr. A netrvalo to dlouho, co jsem začínal myslet na něco úplně jiného.

"Nechceš mě třeba pohladit nebo něco? Chodíme spolu už dva měsíce a dotkl ses mě za tu dobu jen omylem, když mi málem spadl talíř na obědech a tys mě i s ním chytal." Uraženě zkříží ruce na hrudi. Je tak roztomilý.
Uchechtnu se. "Jako takhle?" Chytnu ho za ruku a propletu si s ním prsty, zatímco druhou rukou odkládám sešit z fyziky. "Nebo třeba... Takhle?" Druhou rukou mu zajedu pod tričko a postudím ho.
"Heeej, to lechtá!" Začne se smát, když se moje ruka začne po jeho břiše pohybovat. "Zjistil jsi můj účel, gratuluji." Směju se s ním. V tu chvíli jako by neexistovalo nic jiného, jen on a já.

Podívám se na svoji dlaň, kterou jsem tomu neznámému dlouhánovi projel vlasy. Nebyly tak jemné jako jeho, ale ani nepříjemné na dotek. Nechápu jak jsem mohl být natolik mimo, abych na něj samovolně sahal. Fuj.

Po deseti minutové cestě jsem konečně dorazil k bytovkám. Různé barevné domy se nade mnou tyčily a pouliční lampy mi ukazovaly cestu. Konečně jsem mohl odemčít ty správné bílé dveře a hrdině vylézt do čtvrtého patra. Přísahám Bohu, že nesnáším cestování, ale v mém životě ho je tolik, že je mi z toho zle.

Konečně se moje tělo doplahočí k posteli a já ho na ni nechám volně spadnout. Už je mi všechno jedno. Jídlo bych do sebe teď stejně nedostal. Pomalým pohybem ruku dostanu před svůj zrak. Kdo jsi byl, cizinče. A hlavně, proč ses  musel objevit v životě zrovna mně. Já už nechci další zbytečné naděje, sotva co jsem se jich dokázal zbavit. Tak proč...