Gingers

III

Na kamenité cestě vedle nás se po notné chvíli objevila modrá škodovka a mně se v hlavě opět začaly probouzet nechtěné myšlenky. Ze zasunutého okýnka na nás vykoukne hnědovlasý muž. Dvaadvacetiletý, odporně perverzní, nechutně vtíravý, s otřesnými vtipy a neodolatelně špatným životem... Aneb, můj bratr.

"No to mě poser, to seš fakt ty." Proč by ses taky měl nějak ovládat s touhle mluvou před neznámou mladou dívkou, že? Jsem sice buzna, jak mi říká můj povedený bratříček, ale aspoň buzna s vychováním. Starší než já, ale tupější než nejhorší nůž.

"Můžeš zajet do ***?" Optám se ho hned, aby nezačal s těmi jeho debilními připomínkami na to, že vypadám furt stejně přitepleně.
"Jo, jasně. Proč?" Koukne na mě zmateně a tak o krok ustoupím, aby viděl holku za mnou.
"Ouu~ No tak to pak jo." Ušklíbne se a olízne se ret. Bože fuj. Tohle mi vážně nechybělo.

Otevřu slečně dveře od zadních sedadel a ona s nervózním úsměvem nastoupí. Zavřu, sednu dopředu a můj povedený bratříček vyjede z kamenité cesty na silnici, která nás postupně dovede na hlavní. Chvíli je svaté ticho, za které bych byl upřímně rád, ale to by nesměl řídit ten kdo řídí.

"No a vod kud ste." Začne ty svoje nabalovací fráze. Prý že to působí na každou. Tyhle kecy mi nikdy z hlavy nevyjdou, bohužel.
Slečna chvíli váha, jestli je to opravdu na ni a pak se nesměle podívá do zrcátka, aby na sebe ti dva viděli.
"No.. Já." Jde vidět že jí to vůbec není příjemné.
"Brácha.... Nech toho, prosím. Je mladší než já." Chci nám všem ušetřit trapnou chvíli.
"Aha." Odfrkne si. Jde vidět, že do toho byl celej žhavej, ale radši tu chudinku vzadu ušetřím jeho slovům. Myslím, že toho má pro dnešek tak akorát dost. Stejně, jako já.

"A co ty?" Optá se překvapivě na normální otázku. "Jak bylo u prarodičů? Dost dlouho jsem je neviděl." Usměje se a zastaví před závorou u kolejí, kde hned poté prosviští vlak.
"Vlastně ani sám nevím. Moc jsem nevnímal, když jsem tam byl." Přiznám se. A taky že to je pravda. Nic se nedělo. Všechno bylo stejný. Až bylo zvláštní, jak se všechny dny vlévaly do jednoho. Jíst, pít, spát... Jíst, pít, spát. Sem tam jsem vykouknul z okna, jestli je den nebo noc a pak zase...

"Takže náš mladej jede na drogách? Říkal jsem si, že vypadáš jak troska." Začne se chlámat tím jeho chraplákem. No jasně, na tohle jsem čekal. Jak si ze mě udělá srandu, srazí mě k zemi a ještě se směje. Nikdy mu asi nedošlo, jak moc tohle nenávidím. Jak moc JEHO nenávidím.

.
.
.
.
"Proč vlastně svého bratra tolik nesnášíš?" Zvedne hlavu, aby se na mě podíval. Sedíme... Jen tak sedíme na zemi, pro stromy. je tu krásně. Je mi tu krásně... S ním.
"Protože je to idiot." Naštvu se. Tak krásná chvíle a on začne rozebírat tohle.
"To není úplně opravení k tomu někoho nesnášet." Usměje se na mě. Jak vždy může být tak klidný?
Kdykoli mám o mém bratrovi mluvit, chce se mi křičet.
"Celý život ze sebe dělá někoho, kdo není. Je ubohej!" Kopnu do země a zvednu se.
"Ale... Ty se taky přetvařuješ. Taky lžeš. Lžeš o tom, že se ti tady tyhle klidné chvíle nelíbí."
"A ty jsi taky ubohej! Pořád se jen usmíváš! Jsi hloupej a naivní. Naprostá nula!" Nesnáším ten jeho ksicht. "Hnusíš se mi."
.
.
.
.

Auto zabručí a brzdy zapískají, když zastaví na místě. Dívka vystoupí, poděkuje, zamává nám a pak běží kamsi dál do vsi. Vypadá to, že už se těší, až dorazí, kam potřebuje. Taky bych chtěl mít znova takové místo. Místo, kam se těším. Místo kde se aspoň na chvíli můžu cítit... Šťastný.

"Tak a směr domov." Další noční můra...
Vykouknu z okna a zasním se při pohledu na stromy okolo. Stromy, co se mění v domek. Domečky v bytovky a pak ve velké město. Opět se mi začne všechno zdát stejné.

"Všechno to zase bude stejné..."

To nudný opakování měsíců. Sem tam zima, sem tam teplo. Pak listopad, ty krásný barvy. Zima... Košile, šály, kabáty. Jaro... Léto... Podzim... Zima.

"Všechno se to pořád opakuje."

Nic se nemění. Je to stejný koloběh pořád dokola. Jak v tom někdo muže vidět krásu?

"Jen čekáme na smrt, nemyslíš?"
.
.
.
"Hnusíš se mi!" "Hnusíš, hnusíš!"
.
.
.
"Nikdy nebudeš normální, jsi zrůda!"
.
.
.
"Slaboch, co všechno řeší úsměvem."
.
.
.
"Je mi z tebe zle."
.
.
.
"Nulo!"
.
.
.
Někdy nechápu, jak člověk jako on, mohla narazit na někoho jako jsem já. Na někoho tak nechutně arogantního. Srážel jsem ho tam dlouho. Každý den jsem mu dělal že života peklo a on mi stejně pomáhal. Dokázal mi spravit den, zatímco já nedokázal ani poděkovat. Dokázal mě jako jediný rozesmát, zatímco já mu ho jen srážel na zem. Opakovaně jsem mu dokazoval, že je nula. Že je k ničemu.

Podívej se na mě teď... Co se ze mě stalo. Jsem... Jsem opravdu k smíchu.

.
.
.
.
.
.

"Řekl by jsi mi, když se budeš cítit sám, viď?" Opře se mi o rameno. Je to tak příjemné.
"Proč bych jako měl?" Chci abys u mě byl pořád. Chci aby ses těma zelenýma očima stále díval do mých a přiváděl mě do rozpaků.
"Protože vidím že tě něco trápí." Tvůj úsměv... Je pryč.
"Pf. Těžko. Nic nevíš. Ani nevím proč se s tebou vlastně vybavuju." Proč jdu pryč? Chci tu zůstat. Chci tě cítit...
Jeho hlas..
Neslyším ho..
Necítím ho...
Kde jsi?
.
.
.
.
.
.
.
"Omlouvám se... Je mi moc líto vaší ztráty."
.
.
.
.
.
.
"Jste si vážně jistý že neměl žádné jiné příbuzné?"
"Jediný kdo se tady ukázal byl ten chlapec."
"Chlapec?"
.
.
.
.
.
"Ahoj... Tys byl ten jeho kamarád?"
.
.
.
.
Proč... Proč všichni dělají, jakože se nic nestalo. Vždyť je pryč! Je pryč! JE PRYČ!!!! Proč všichni chodí po chodbách jako kdyby to byl jen další den. ON... ON TU NENÍ! SLYŠÍTE! NENÍ!!!!!!!
.
.
.
.
"Nechápu to... Já... Já tomu nerozumím."
"Čemupak?"
"Proč to tak bolí?"

... "Nerozumím.... Téhle bolesti."