Gingers

II

"Tak, co máš rád?" Koukne na mě zrzek s tím jeho otravným úsměvem. Teprve jsme si sedli a už teď mi ten úsměv leze na nervy. Jak s ním někdo může vydržet? Ale... Má on vůbec někoho? Je pravda, že jsem ho už na chodbách viděl několikrát, ale... Nikdy s někým jiným.
"Nejsem tady z vlastní vůle, a nic nechci." Odložím si kabát a sednu si naproti němu.
"Nebuď hned takový, tak šup, něco vyber, zaplatím to." Úsměv neopouští jeho bledou tvář.
"Mě si nekoupíš." Ušklíbnu se na něj. "A nic nezlomí to, jak strašně otravný jsi, kdybych mohl, ani tady s tebou nesedím." Založím ruce na prsou a otráveně kouknu na stranu, kde mě zaujmou zákusky za sklem. Pravda, že je to tady hezké. Útulné, ne moc velké, přijatelně lidí... Ten skrček má celkem dobrej výběr.
"Ale... Já tě tady nedržím. Nikdy jsem neřekl, že nemůžeš hned teď odejít." Zaleskne se mu v očích prohnaný výraz.
"C-co?" Upřeně se na něj podívám.
"Říkal jsi, že kdybys mohl, ani tady nesedíš, ale já si nepamatuju, že by jsi nějak protestoval, když jsi vybíral místo." Zazubí se na mě a mě oslní jeho prohnané a vítězné nadšení.
Povzdychnu si. "Dám si marokánek." Odvětím nakonec se zavřenýma očima, abych se nemusel dívat na ten jeho výraz.
Je vážně zvláštní...

Vlak se prudce zastaví a brzdy zapaští, až mě z toho rozbolí hlava. Usnul jsem? A sakra, kde jsem! Vyhopsnu na nohy a rozhlédnu se z oken na název cedule města. Když v tom přijde ta stejná nevrlá ženská s tím, že jsme na poslední stanici. A do prdele.

"Vystupte si laskavě, ano?" Řekne ještě a pak mizí za dalšími dveřmi. Vylezu tedy z vlaku a vystoupím zcela na neznámém nástupišti v neznámém městě. Tak a teď jsem nahranej. Mobil vybitej, peníze žádný... Tak počkat!

Rozejdu se po nástupišti a snažím se najít někoho, kdo nemá na spěch. Bohužel pro mě, plno lidí nastoupí do právě přijíždějícího vlaku a ve mně se pomalu začne ztrácet naděje na východisko z téhle situace. Ale to bych nesměl být štístko od přírody, aby to mě nenabourala právě procházející slečna.

"Ou, bože, moc se omlouvám.." Ani se na mě nestihne podívat, jak se snaží posbírat svoje věci ze země. Ta je snad šikovnější než já. Takhle krásně si rozsypat celou kabelku, to dokáže snad jen Bůh.

"Ukažte, pomůžu vám." Promluví ze mě dobře vychování a začnu sbírat propisky, popsané papíry, obaly od žvýkaček a další náhodný bordel. Tipuju, že tohle je středoškolačka, co nezná slovo úklid a koš.

"Moc se vám o-omlouvám, ale já..." Nedokončí větu, když ji přeruší zapískání, zavření dveří a náhlé rozjetí vlaku. "Spěchám... Na... Vlak." Zašeptá nakonec a pak si s unaveným vzlykem sedne na lavičku vedle nás.

"Hádám že taky nemáte nejlepší den." Usměju se, ale hned mě to přejde, když si slečna ve vínovém triku zakryje obličej rukou. Ona... Brečí? Tak počkat, na tohle já úplně jako nejsem! Já mám svých starostí dost, musím nějak zjistit jak se mám odsud....

Přisednu si k ní. "Vím, že to bude znít dost troufale na situaci, ale... Mohl bych si od vás zavolat?" Počkám chvíli, jestli se na mě aspoň podívá, když už nic. Ale od ní se neozve ani hlásek. "Omlouvám se." Hlesnu. Jsem fakt hajzl, když přijde na tyhle věci. Ona tady brečí a já ji žádám o mobil.

Už se chci zvedat, ale najednou, slyším hrabání v kabelce a následný zvuk, ohlušující, abych se na ni podíval. "Tady máte, zavolejte si." Pousměje se na mě a hodí si pramen vlasů za ucho. Překvapeně si mobil převezmu. "Děkuju..." Nevím co říkat dál a tak radši hned číslo, které potřebuju vytočím.

Několikrát se ozve dlouhé hluboké zapípání, až si skoro myslím, že mi to ten idiot nezvedne. Ale pak... Známý hlas. "Ano? Přejete si?" Ozve se z druhé strany a já šťastně stisknu více mobil. "Ahoj Maxi, to jsem já...." Nesnáším tyhle hovory. "Vím, že jsi o mně teď asi chvíli neslyšel, ale... Mohl by jsi mě vyzvednout?" Zkousnu si ret.

Na druhé straně je dlouhé ticho. Až skoro přestávám věřit, že mi to ještě nezavěsil. "Že ti to trvalo." Ozve se nakonec a já si vydechnu. "A kde seš ty omyle?" Zavtipkuje a já už vím, že se nemusím bát, že by na mě ječel a nebo vymýšlel všelijaké scény. On by toho byl schopný.

Po pár minutách vysvětlování, kde vlastně jsem a neustálých poznámek na to, jakej idiot jsem, že jsem usnul ve vlaku, jsme se konečně dostali ke konci konverzace a já mohl zavěsit. "Chyběl jsi mi." Uslyším ještě, než konečně zmáčknu to rudé tlačítko a ukončím hovor.

"Chyběl jsi mi Rayi."
.
.
.
.
"Co to kecáš, vždyť jsme se viděli včera."
.
.
.
.
"To na věci nic nemění."
.
.
.
.
"Líbíš se mi Rayi."
.
.
.
.

Když se vzpamatuju že vzpomínky, předám holce telefon. "Omlouvám se." Nervózně se uchechtnu a radši se zvednu. Ani nevím proč. Někdy ze mě nervozita dělá vola.

"Máte pravdu, neměla jsem nejlepší den." Ozve se za mnou. Což mi upřímně vykouzlí lepší náladu, protože se mnou tahle záhadná existence konečně mluví a není tady jen to trapné ticho. "Ale hádám že to ani jeden z nás." Smutně se usměje a zadívá se na svůj odraz v kaluži.
Vidím, že oba dva máme zálusk na svůj odraz. I když já v tom horším slova smyslu.

"Můžeme vás hodit..." Nabídnu se.
"Hodit?" Koukne na mě slečna.
"Ano, kam potřebujete?" Usměju se a přisednu si zpět k ní.

.
.
.
.
"Jak to myslíš?" Překvapeně se nakloním dál od něj. Je až moc blízko na můj vkus.
"Jak jinak bych to mohl myslet." Začne se mi smát a udělá krok blíž ke mně, přičemž já udělám krok dozadu.
"Jsi tajemný, s nikým se nebavíš, na pohled drsňák, ale.." Dojde až úplně ke mně a já se ocitnu na zdi.
"Ve skutečnosti jsi jen malé rozklepané a nevědomé dítě, co se nedokáže samo ozvat." Opět ten jeho zákeřný pohled. Přesně ví co dělá. Pečlivě vybírat všechna slova a ty mi dávají smysl víc, než cokoli jiného na světě.
"Líbí se mi tvoje nevinnost Rayi."