Gingers

I

Bylo září, když jsem musel vylézt z pod peřiny v domě U mých prarodičů a vlakem se vydat zpět domů. Byl jsem tam zalezlý celé prázdniny. Nikdo o mně nevěděl. Mobil jsem schválně nechával vybitý a často ani nevěděl jaký je den, natož kolik je hodin. Všechny dny se začaly slívat do sebe. Všechno bylo stejné a já pomalu zapomínal, kdo jsem. Někdy jsem i přemýšlel jestli vlastně ještě žiju. Prarodiče mě nechali dlouho samotného, přesně jak jsem je žádal. Sem tam mi jen přinesli jídlo a něco k pití, abych úplně nevyhladověl. Stejně jsem tomu ale nic moc nedal.

Pak ale přišel konec prázdnin. Tudíž začátek dalšího školního roku. A pro mě konec válení. Konec přetvarování a zapomínání. Musím opět jet tam, kde ho všude uvidím. Tam, kde jsme se seznámili a budu chodit na místa, kde jsme si dělali nejkrásnější vzpomínky. Ty vzpomínky, které mě teď tak strašně bolí.

Vylezl jsem z postele a rozešel se v ponožkách po dřevěné podlaze. Je to tady fakt krásný, když člověk jako já nemá zatáhlý závěsy, aby sem nelezlo světlo. Zývnu, odhrnu barevné kusy látky na stranu a hned mě oslepý světlo. Ráno. Takže mám celkem odhad. I když, mám pocit že mám úplně obrácené spaní. Kdo ví, jestli byl den, nebo byla noc, když jsem spal.

Babička okamžitě, jak slyšela vrzání postele, jak jsem ji stlal, vystartovala do světnice, div nezbourala dveře.
"Ty už vstáváš?" Byla první věc, co z ní vypadla. Zajímavé, čekal jsem něco... Vlastně jsem nečekal nic. Ale tahle otázka je opravdu zvláštní na postavení v jaké situaci se nacházím.

Nestihnu ani otevřít pusu, než slyším její hlas znova.
"Máš ještě dva týdny, než začne škola." Pokračuje.
"Babi, pochybuju, že by jsi z toho něco měla. Akorát se ti tady válím a sem tam něco sním. Nedokázal jsem ti ani říct ahoj, nebo poděkovat, když jsi mi sem dávala jídlo." Odtrhnu zrak od svého kufru a podívám se jí to světle modrých očí. Má kolem sebe zástěru můj nos až teď rozezná vůni buchet.

"Něco jsem tvé matce slíbila, než odešla a hodlám to dodržet." Stojí si za svým. Opravdu je jako máma. Nikdy spolu ty dvě nevycházely, právě protože si jsou tak strašně podobné. A babička i když to nikdy nepřizná, by dala cokoli za to, aby s ní v těch posledních chvílích byla.
"Vážně si nechceš promluvit?" Sedne si přede mě na postel a založí si ruce do klína s ustaraným pohledem.

"Nemyslím že bys tomu rozuměla." Hlesnu pouze a zavřu malý kufr. Naposledy zkontroluju doklady, peníze (teda těch pár drobných co mi zbyly) a aniž bych něco babičce řekl, svižným krokem odcházím pryč. Opravdu se nesnáším za to, jak hroznej spratek umím být. Ale nechci s nikým mluvit. Ne teď. Ne potom. Nevím jestli někdy ještě budu chtít.

Dojdu na nedaleké nádraží a z pár posledních peněz co mi zbyly si koupím lístek domů. Doufám že budu mít i zbylé na autobus, jinak ty dva kiláky budu muset šlapat pěšky. Nakonec si sednu na špinavou lavičku a zavřu oči. Tady mezi těmi horami je už i teď zima. Měl jsem si vzít šálu, než to přijede, asi tady zmrznu. A za tou hnusnou bábou v okýnku už znova nejdu.

Podívám se pod sebe, kde se na mě kouká z kaluže můj odraz. Přestávám vypadat jako člověk. Vlasy mám přerostlé, nejspíš bych z toho už udělal i cop. Ofina mi leze skoro až pod triko a to ani nemluvím o očích. Temné kruhy, celé opuchlé, připadám si jako zombie a vypadám ještě hůř. Myslím, že kdyby mě teď našli policajti, mají mě za narkomana. Jo, dotáhl jsem to daleko.

Po úmorných 35 minutách můj vlak konečně dorazí a já nastoupím. Díky Bohu najdu hned prázdný vagón. Teď fakt nemám náladu na uřvané děti, páry co se ocucávají až pomalu na prdeli a nevrlé důchodce s až moc hlasitým řečněním.

Silně vydechnu a svalím se na bok. Mám chuť spát. Už jsem si odvykl normálně chodit a nejspíš i dýchat. Všechno se teď zdá mnohem těžší. Jako bych byl malé neposedné dítě, co se všechno teprve učí. No rozhodně jsem stejně tupej.

"Počkej na mě!" Slyším za sebou smích. Bože, to je zase to dítě.
"Co chceš?" Otočím se na něj a on zastaví těsně přede mnou, div se na mě nesloží. Už mě tohle pískle začíná vážně štvát. Pořád za mnou leze a očividně neví co je to osobní prostor.
"Jen jsem tě chtěl vidět." Vydýchává svůj běh.
"Jestli mi chceš poděkovat za to, že jsem ti zachránil prdel před kuchařkou, už teď toho lituju, jak vidím." Otočím se zpět a rozejdu se po zasněžené cestě. Auta kolem nás zuřivě jezdí a ženou se k cíly.
"Proč jsi pořád tak odtažitý?" Slyším jeho kroky přímo za mnou. Je tak otravný! Nejradši bych mu něco udělal.
"Nesnáším lidi." Otočím se a rukou ho zastavím. "A obzvlášť nesnáším puberťáky, co se chovají jako malá, neposedná děcka!" Zvýším na něj hlas a zpražím ho pohledem.
Ale zrzek se pro moje překvapení začne smát. Smíchem, který jsem ještě nikdy neslyšel. Tak poklidný, hřejivý.
"Tak to vypadá, že mě budeš mít co učit." Zazubí se na mě.
"Pojď, znám skvělou kavárnu, můžeš mě naučit, jak pít." Nechám se táhnout pryč, beze slov, jen s pohledem na naše spojené ruce a nemůžu nic jiného, než žasnout nad tím, jak je tenhle prcek neohroženě pozitivní.

Vždycky mě dokázal překvapit. Usměju se nad vzpomínkou na naše první setkání. To bylo poprvé, co jsme se začali opravdu bavit. Ten člověk byl vážně zvláštní. Ale... Jinak by mě asi tak nezajímal.

"Lístky." Slyším za sebou. Aaa, už je tady průvodčí. Vyndám z kapsy přeložený lístek a nervózně se usměju na ženu v modrém obleku. Ta mě jen zpraží povrchním pohledem, cvakne jízdenku a podá mi ji zpět. Další skvěle naladěný člověk. Kéž bys tady byl... Ty bys jí určitě nějak zlepšil cena  dokázal jí vytvořit úsměv na tváři. To byla tvoje superschopst. Jedna z milionu věcí, co jsem na tobě nechápal....