Gingers

IV

Když auto zastaví, uhodím se do čela o sklo, na které jsem byl nalepené. Usnul jsem. Nechápavě koukám na bratra, co obchází auto, stále nevědom, že jsem vzhůru. Klekne si a tím vyšpulí zadek na louku za ním. Očividně jsme dojeli.

"Kde jsme?" Optám se ignorantsky když vylezu z auta. Vypadá to tu jako země mezi nicotou a ničím. Nicméně otočím zrak, abych se na krajinu podíval pečlivěji, zda to tu náhodou neznám. A do očí mě praští známá stezka vedoucí podél stromů na druhé straně malé zaprášené silnice, na jaké se nacházíme.

"Vpodstatě skoro doma, ale najednou to prostě- hele kam jdeš!" Rozkřičí se na mě, když si všimne že už nestojím vedle něj. "Co to zase děláš?" Slyším jeho hlas stále za mnou, otravný tónem mě přivolávajíc za ním. Dokud se mu konečně neztratím mezi stromy a i v mojí hlavě si jsem schopen udělat čisto od lidských slov. Jedna cesta autem s ním mi opravdu stačila.

Díky Bohu že jsem jako malý byl spíš zvíře než člověk. Nesnášel jsem domy a většinu času jsem pobíhal po lesích, plaval v jezerech, brodil se potůčky a nebo se jen válel v trávě na louce. Teď už bych asi tak dlouho ve volné přírodě nepřežil, unudil bych se k smrti, ale to ostatně všude. Jedna věc mi ale zůstala doteď... Láska k dešti. Tu jsme měli oba.

"Nechápu co měla za problém, prostě jsem ji jen....."
"Hele posloucháš mě vůbec?" Luskne mi před obličejem a já se na něj podívám. Opět se potopím do těch nádherně smaragdových očí. Kolikrát v nich vidím volný les, listy stromů, nebo vysokou trávu jako na loukách.
Neodpovím mu na otázku a hlavou se opětovně otočím k oknu.
"Páni, prší." Všimnu si jeho úsměvu a přichytím nás dva dívat se zvesela na déšť. V tu chvíli je mi jasné, že máme stejnou vášeň a tělem mi projede adrenalin.
"Pojď." Řeknu bezmyšlenkově a prudce ho vezmu za zápěstí. Má ho tak drobné, je to skoro roztomilé. Menší než já, ale je stokrát lepším člověkem. Chci vidět ten úsměv. Ukaž mi ho.
"Co to děláš?" Očividně nechápe, ale já ho táhnu dál, zadním východem ze školy.
"Blázníš? Ještě není konec výuky." V jeho hlase slyším jemný náznak strachu, to mě však ještě v akci povzbudí. Rozhlédnu se zda nevidím na chodbách učitele a pak zrzka postrčím ke dveřím, do kterých vejdu nakonec s ním.
"Z tohohle bude takový malér slyšíš? Víš co nám můžou udělat?" Zní naštvaně. Nechci aby byl naštvaný. Chci aby se usmál.
Postavím se k němu čelem a pohladím ho po tváři.
"Tohle jsi přece chtěl... Viděl jsem to." Šeptnu a přejedu palcem po pihách co má na líčku.
"Já..." Zastaví ho proud kapek, co mu začne dopadat na bledý obličej. Pomalu začne zavírat oči a zakloní hlavu. To je ono. Vidíš, že se ti to líbí.
Pustím jeho tvář a zadívám se do oblohy. Tam mi však zrak nevydrží moc dlouho, jak bych se na něj mohl nedívat. To bych přišel o ten úsměv.
"Děkuju."

Je tu vedro. Mohl jsem si vzít aspoň tu vodu, co jsem viděl na zadních sedačkách. Vůbec mi nedošlo že to je tak daleko. A pochybuju že se bude stmívat, slunce je vysoko nad obzorem. Tipoval bych takové 3 hodiny odpoledne. Ksakru, nejdu ani půl hodiny a už teď jsem unavený. Hádám, že jako malý jsem tyhle cesty opravdu nevnímal. Pravda je, že jsem kolikrát přišel i zakrvácený, jak jsem chodil v malinách a ani o tom nevěděl. Sousedé mi říkali lesní dítě. Pitomá přezdívka.

Nevnímám čas, co jdu po úzké prašné cestě podél topola a linie stromů. Skoro nevidím skrz, jsou nasazené moc těsně vedle sebe. A i kdybych si to chtěl vzít zkratkou přes les, asi bych se ztratil. Bůh ví jestli je tohle správná ztezka, už sám sobě nevěřím v ničem. Opravdu... V ničem.

"Kolikrát nevím jestli žiju." Mám položenou hlavu na stole a jako bez duše zírám na zrzka na mojí posteli, co se marně snaží naučit biologii.
"To se dá jednoduše zjistit." Stoupne si. Zaregistruju jeho vítězný pohled, protože se nemusel stále marně dívat do té učebnice.
"Sedni si rovně." Udělám jak poručí a jeho hlava mi přistane u hrudi.
"Srdce ti bije, což nám ohlašuje, že žiješ." Usměje se na mě.
Kolikrát mě štve, jak hloupý jsi, ale teď mě to spíš žene k jiným věcem.
"Takhle jsem to nemyslel." Hlesnu a povalím ho pod sebe na postel, načež ho nenechám mluvit skrz naše spojené rty.
Nechci tě nikdy pustit.

Nad hlavou mi zaburácí. Trhnu pohledem nad sebe a vidím černé mraky, jako sama smrt. Neohlížím se na to, jak dlouho jsem byl zase mimo a co jsem ušel a zrychlým krok. Sice mám rád déšť, ale za usmažení bleskem mi to nestojí.

Míjím stromy, dokud se nedostanu do lesa, kde už ani stezka není. Ksakru, co teď. Nemám sebou nic, hádám že mi zbývá jen můj vlastní šestý smysl, aby mě odvedl domů. Rozejdu se rovným směrem, tam kde nejsou pařezy a ani pokácené stromy. Ty po chvíli však přitáhnou mojí pozornost. Je tu tolik pařezů. Co se tu stalo?

Každým dalšími metrem co ujdu les řídne a já v dálce vidím střechy domů z vesnice. Přece jen mě šestý smysl poslouchá, podívejme, jsem doma. Na tváři se mi dokonce rozehraje úsměv, z toho jak jsem za dlouho dobu něco dokázal. Až teď začnu pořádně vnímat a do kolen se mi dostane bolest. Vidím že týdny ležení v posteli se mi do dalších dnů budou dost mstít.

Dokulhám do vesnice, která od dob mého mladí spíš vypadá jako malo město a s burácením za mnou hledám známý dům. Déšť mě ale bohužel stejně dožene. Díky Bohu, to už jsem u prahu a zvoním na modré tlačítko na zdi vedle dveří. Zahrada je krásně okopaná, vzadu vidím rajčata a kolem plno nádherně vzrostlých jablečných stromů. Dále předzahrádka s růžemi a hned za ní různá kořenová zelenina. Vidím že tento rok si rodina dala záležet. "Už se nemůžu dočkat, jak mě donutí s nimi pracovat." Projede mi hlavou.

Dveře se otevřou a za nimi na mě překvapeně vykoukne hlava mojí dvanáctileté sestry. "Ty ještě žiješ?" Zvedne na mě otráveně obočí. "Huš z cesty prde." Oplatím jí tón a projdu okolo ní do domu. Zkopnu boty a hned na to se rychlým krokem vydám do kuchyně, kde strčím hlavu do dřezu, abych schladil teplotu na mých tvářích aspoň o pár stupňů Celsia.

"Všichni říkali že už nepřijedeš, tak jsem si zabrala tvůj pokoj." Napije se ze skleničky s růžovými medvídkem. "Mně to je jedno, zítra stejně jedu do města." Hlesnu a schody nahoru beru po dvou. Jediný co teď chci je spát. Zabouchnu se v pokoji a pro jistotu zamknu, nechci aby mě ten malej skřet otravoval, když se snažil dospat energii, co jsem vyčerpal za celý dnešní den. Těch 12 hodin spánku mi na dnešek asi nestačilo.

"Nechápu jak můžeš tak často spát a stejně vypadat, jak kdybys celej týden neviděl postel." Snaží se roztřídit plakáty z výtvarné výchovy podle tříd. Jako trest za opuštění výuky jsme dostali více věcí, ale dnes tohle bylo konečně poslední.
"Já zas nechápu, jak ty můžeš spát jen 5 a mít pořád energii i bez kafe." Hodím po něm papír a ten se mu odrazí od čela.
"Nemám rád kafe." Vezme zmuchlaný kus papíru a hodí to do koše za ním.
"Každy máme něco." Nechám práce a jdu k oknu. Přestalo pršet, poslední lidé opouštějí školní pozemek. Opravdu jsme tu byli dlouho.
"Už abychom byli doma." Povzdechnu si.
"Tak začni něco dělat." Odfrkne naštvaně a začne ukládal výkresy do volných míst v šuplících ve skříni.
"Nelíbí se mi tenhle tón." Zamračím se na něj od okna a rychlým krokem se vrátím ke stolu kde jsem vytvářel nástěnku.
"Mně se na tobě nelíbí věcí."
"Tak se se mnou nebav, stejně jsi nudnej." Švihnu s nástěnkou a naštvaně vykráčím ze třídy.

Jak mohl člověk jako ty milovat někoho jako jsem já? Na to jsem nikdy nedostal odpověď. A nikdy mi to nebylo zcela jasné. Mohl jsem se jen ptát sám sebe, celé dlouhé chvíle, kdy můj pokoj vždy plnila pouze jedna osoba a ne dvě.. Kdy jsem se musel vypořádat s tím že tě v noci nemám ve své náruči.. Kdy jsem si musel zvykat, že na tebe nemám čekat před školu, když jsi šel pozdě kvůli obědům.. Kdy jsem se nesnášel za ta slova, která už nemůžu nahradit a ani se za ně omluvit...