Gingers

VI

Celý týden 'překvapivě' utíkal otřesně pomalu. Když jsem byl zavřený týdny u babičky v potemnělém pokoji, přišlo mi to všechno stejné. Tady to je sice taky, ale s tím, že čas plynul pomalu. Stejný pokoj, stejná sestra, stejné okno, stejný výhled. Jediné co jsem dělal, bylo zírat z okna a nebo se převracet na posteli.

"Tady je můj oblíbený pacient." Ohlásí sestra. Dnes už tu byl i doktor. Udělal všelijaké různé testy, ptal se na všelijaké různé otázky a byl otravně vtíravý. Stejně zjistil jen to co už věděla ona.

"Jak se dneska cítíš?" Usměje se na mě a nastaví lůžko tak, abych v podstatě seděl. Což jsem v tu chvíli uvítal, už mě nebavilo vidět jen bílý strop.

"Jako vězeň, díky za optání." Na tváři mám stálé svůj klasický pohled. Jediné co doopravdy chci, je zmizet odtud, abych mohl dojet domů, sbalit si svých pět švestek a odjet do města, kde na mě čeká můj byt, ve kterém jsem nebyl celé prázdniny. Musím nakoupit, uklidit a začít shánět knihy na další školní rok. Jako vždy.

"Co ta ruka, nějaká bolest?" Podívá se na mě stále ještě v naději že bych jí snad mohl odpovědět racionálně. Omyl madam, s tím s kým se nechci vybavovat, nedostane odpověď, jakou žádá. Všichni nedostaneme vždy co chceme.

"Bolí mě pohled na tu stejnou místnost. Můžete mě už konečně pustit domů?" Zvyšuji hlas. Ne že bych byl naštvaný, ale začíná mě otravovat ten její úsměv.

"To zápěstí ještě není zcela v pořádku a s tímhle postavením tě nepustím nikam." Úsměv se jí ztratí a nahradí ho unavený pohled, který následuje vyčerpaný povzdych. "Já nevím co s tebou Rayi." Sedne si na židli vedle mě.

"Nechci cvokaře a nechci tyhle kecy. Už mám fakt akorát tak dost lidí co mě litují. Je mi fajn, jediné co chci je jít domů, sbalit si věci a přežít další školní rok na škole, u které pochybuju že mi pomůže najít povolání. Je to tak těžký pochopit?" Podrážděně a už i celkem unaveně se mi při konci zlomí hlas.

"Tak s tím něco dělej, cesta jakou si vybereš je na tobě." Vezme mě za ruku v naději že se dostáváme někam s touhle naprosto zbytečnou konverzací.

"Mluvíte jako bych měl snad na výběr a něco opravdu mohl změnit." Pobaveně se uchechtnu a zavrtím hlavou. Tahle osoba se mi začíná každou minutou víc hnusit.

"Ale ty můžeš." Povzbudivě mě pohladí po hřbetu ruky. Její pohled stojí za všechny prachy. Jak můžou na tomhle hnusným nefér světě existovat takoví snílci. Je jako malá.

"To bych musel mít sílu spadnout a zase vstát." Použiju větu, co mi jednou řekl. Nikdy jsem jí nerozuměl a už vůbec nevěděl, jak mi touto myšlenkou zamýšlel, něco vzkázat. Ale, vypadá to že zabrala. Sestra mlčí.

~o další tři dny později~

Konečně mě vypustili z nemocnice, s obvazem na pravé ruce a žaludkem jako na vodě kvůli tomu čím mě tam krmili. Většinou jsem jíst odmítal, ale dlouho jsem odporovat nemohl. Se sestrou jsem se ani nerozloučil a za celé ty posledních dny s ní neprohodil ani slovo. Ano, jsem umanutý, ale tahle vlastnost se mi hodí v mnoha věcech. Otec by řekl že to mám po mámě. Jestli mu to věřím, sám nevím. Mámu jsem skoro neznal.

Od mého narození si ji pamatuju jen z krátkých návštěv nemocnice. Byla hodně nemocná, ale když se ukázalo, že to není nemoc fyzická, ale psychická, zavřeli ji na psychiatrii nedaleko města, kde teď bydlím. Od té doby jsem ji neviděl. Otec nechtěl abych za ní chodil. Odepřel kontakt i s její stranou rodiny a zavřel mě doma. No a když jsem začal chodit na střední, měl jsem jiné starosti. Jako třeba tebe zrzku. I když přesně nevím čím jsi mi byl v životě.

Většinu času jsem tě nenáviděl. Obzvláště protože jsi pro mě byl tak důležitý a tak zajímavý. Nedokázal jsem od tebe odtrhnout oči. Žasnul jsem nad tebou stejně jako jsem nechápal jak moc naivní jsi. Nesnášel jsem tu tvoji energii, stejně jako jsem miloval tvůj smích. Vždy jsi byl stejný ale vlastně pokaždé jiný. A nikdy nebyl den, kdy bys mě něčím nezaskočil. Možná proto jsem po několika měsících přestal protestovat tvým dotekům a začal naslouchat tvým slovům.

"Seš divnej." Odfrknu si a dám mu malý pohlavek.
"Jen říkám svůj názor." Zamrčí nespokojeně a proplete si se mnou prsty.
"Ty se nebojíš?" Překvapeně koukám na naše ruce. "Říkal jsi, že tě za to šikanují."
"Mně to za to stojí." Opět ten jeho úsměv. Nechápu jak se můžeš takhle smát. Nikdy jsem tě nijak neochránil. Nikdy jsem neudělal nic pro to, aby ti bylo v životě líp.
"Jo, seš divnej."

Vždy jsi takový byl. A mně to přišlo tak dětinské. Nikdy jsem ti nijak nepomohl. Jen jsem bral, co jsem mohl a co jsem nemohl, to jsem se snažil z tvého života dostat. V jistém pohledu na věc mě to i bavilo. Vidět jak to dokážeš brát jako by nic. Možná proto jsem pokračoval. Bylo neskutečně iritující, jak jsi ale všechno přehlížel a šel dál. Žárlil jsem na tvůj klid. A prostě jsem ho musel zničit. Rozdupat a osvojit si ho. To jsem chtěl. Ale nikdy jsem ten klid nenašel.

Před nemocnicí zabrzdí auto a otec se na mě podívá z okýnka. Bez jakéhokoli slova si nastoupím dozadu a hned jak zavřu dveře, auto se rozjede. Bylo zvláštní, že nic neříkal, ale mně to bylo jedno. Očima jsem sledoval zahrady a domy, co se mění v lesy a my se pomalu ale jistě blížíme k vesnici.

"Cos to tam dělal?" Vyjde z něj nakonec. Po očku se podívám do zrcátka a propojíme pohled. Nedokázal bych popsat, jaká energie z něj v tu chvíli šla. Nebyl ani naštvaný, ale měl ztracený pohled. Dokonce chvíli vypadal smutně až ustaraně. Nejspíš se sám nedokázal rozhodnout, jak se na mě dívat. V tom bychom se shodli, taky nevím jak se sám na sebe dívat v zrcadle.

"Co myslíš." Hraju blbého a doufám, že nebude chtít rozebírat tohle téma blíže. Což se ukáže po chvíli jako nevyhnutelná věc.

"Ptám se cos dělal s tím zrcadlem." Teď už zní naštvaně. Očima sleduje cestu a volant drží skoro křečovitě. Vypadá jako malé uražené dítě, co okamžitě potřebuje zjistit svoji informaci, jinak klasicky vybuchne.

"Vzhledem k tomu co mám s rukou bych řekl, že jsem hrál golf a míček mi omylem uletěl zrovna na tvoje zrcadlo. Sorry že jsem tě předtím nevaroval, abys tam stál jako brankář." Dívám se upřeně do zrcátka. Tenhle boj neprohraju. Jestli se na mě chce dívat takhle. Dám mu k tomu aspoň důvod.

"Proč jsi sem vlastně přišel." Jeho grimasa v obličeji se konečně změnila. Uvolnily se mu koutky. Zdá se že to vzdává. Asi mu došlo že se mnou jakožto s jeho synem, co má jeho povahu nemá smysl bojovat.

"Mám tady pár věcí, neboj taky nejsem rád že tady jsem." Prohodím a dokud nezastavíme, ani jeden neotevřeme pusu. Takhle končí většinou všechny naše argumenty. Ani jeden z toho nic nemáme a oba dva jsme iritovaní, nebo nasraní tím druhým. Teď to vypadalo že prostě ani jeden nemáme sílu na to ten boj nějak více prodlužovat.

Kolikrát myslím že kdyby nás někdo takhle viděl, ani neřekne že jsme pokrevně spojení. Podobní si nijak zvlášť nejsme a s tím jak spolu mluvíme už vůbec ne. Ale my nikdy nebyli jiní. Když jsem nemohl navštěvovat mámu, skoro každý večer jsme se hádali. Bylo to pořád to samé dokolečka. Byl jsem tak rád, že jsem na prvák mohl odjet pryč. Babička mi totiž oznámila, že má ve městě byt a mohl bych ho používat, abych nemusel platit za nájem a nebo chodit na intr.

Hned jak jsme dojeli, začal jsem si balit. V koupelně si nějak ještě upravil ty špatně ostříhaný vlasy, abych nevypadal jako úplný idiot a naopak aspoň trochu jako kultivovaný člověk. Dal si příjemnou sprchu, u které mi tentokrát nijak nehráblo a jak se začalo stmívat, už jsem šel s jednou taškou a batůžkem přes rameno ze dveří. Netušil jsem jestli byli rádi že jsem šel a nebo zklamaní, že jsem ani nic neřekl, ale jejich pohledy jsem nijak více neřešil.

Čekala mě dlouhá dvouhodinová cesta vlakem a pak ještě půlhodina autobusem. Což jsem napočítal, že bych ještě mohl stihnout objednat pizzu, najíst se a tak akorát v jedenáct jít spát. Nastoupil jsem do modrého vlaku, zasedl vagón, co byl prázdný, tašku hodil nad sebe a se sluchátky se začal dívat na scénu venku. Netrvalo to dlouho a usnul jsem.